Srpen 2003

Český dárek Evropě. Zpráva o cestě na úplný okraj společnosti

Martin Kontra, Markéta Pilátová, Jiří Sobota

Co nejdůležitějšího přinesou východoevropští kandidáti do Evropské unie? Chudobu svých Romů. Zní to jako bonmot, ale podle Světové banky je to čirá pravda. “Životní podmínky východoevropských Romů jsou strašné. Něco se musí stát,” oznámili američtí vědci na schůzce ekonomických a politických elit svolané Světovou bankou minulý týden do Budapešti. Zhruba ve stejné době českobudějovičtí radní oznámili, že se připojí ke svým kolegům ze Slaného a začnou z městských bytů stěhovat pod širé nebe všechny romské dlužníky na nájemném. Co jiného s lidmi, kteří nejsou ochotni řádně platit za byt? – vysvětloval starosta Slaného Ivo Rubík tisku, proč v jeho městě končí na ulici děti a těhotné ženy. Ne všichni to považují za dobrou metodu. A obzvlášť se to nelíbí ekonomům ze Světové banky. “Můžete samozřejmě dělat, co chcete, když vám to dovolí zákon,” vzkázali z Budapešti. “Ale hnát zbídačené lidi do beznaděje se prodraží a přinese takové problémy, až vám z nich bude jednou úzko.”

A co byste dělal vy

Po dvorku opuštěné vesnické školy v severočeských Pertolticích se honí houf snědých dětí. Jejich křik každou chvíli přehlušuje auto, svištící po silnici přilepené těsně k domovní zdi. Do začouzených místností budovy pronikají paprsky slunce a vytahují z tlustých zdí zbytky jarní syrovosti. Obrovskými, špatně utěsněnými okny táhne. “V zimě jsem myslela, že to tady nepřežijeme. Ty obrovské místnosti se nedají vytopit. Zabalili jsme se do dek a doufali, že přijde jaro,” vypráví Eva Kilaková (27). Ještě před dvěma lety bydlela spolu se svým manželem a dvěma dětmi v centru Mladé Boleslavi. Jejich dům obydlený převážně romskými rodinami však koupil od radnice místní stavební podnikatel Tibor Potor a po pár týdnech nájemníkům oznámil, že kvůli rekonstrukci musí všichni pryč.

Potorova výzva znamenala pro většinu partají konec jednoho z posledních záchytných bodů v životě – pevné střechy nad hlavou. Boleslavská romská komunita měla totiž v té době za sebou už postupný sestup až do společenského suterénu. Romové přišli kdysi do města z celých Čech a Slovenska za prací ve zdejších podnicích. Přestože Boleslav se po listopadu 1989 především díky investici německého Volkswagenu do zdejší automobilky slibně rozvíjí, romské menšině se výhody transformace vyhnuly obloukem. Její tvrdé hrany na ni naopak dopadly plnou silou. “Když tady fabriky propouštěly, Romové šli jako první,” popisuje situaci nevzdělané, jen k manuální robotě trénované komunity bývalý terénní pracovník boleslavského okresního úřadu Radek Horváth. Najít si novou práci je ovšem pro propuštěného Roma mnohem obtížnější než pro jeho bílého souseda. “Místní mezi námi nerozlišují a za chybu jednoho v důsledku platí všichni. Mají třeba jednu špatnou zkušenost s Romem a od té doby už u nich nemá šanci nikdo, kdo má tmavou kůži,” říká Horváth. Rozjet vlastní byznys je přitom pro naprostou většinu zdejších Romů nápad ze snové říše. Statistiky na to téma sice neexistují, ale místní učitelé potvrzují, že podobně jako v celé zemi i většina mladoboleslavské romské populace absolvovala pouze zvláštní školu. V důsledku toho je její schopnost orientace v čím dál rychleji se měnícím světě ještě o stupeň nižší než u většinové tuzemské populace (Česká republika jako celek se přitom jak známo v oblasti vzdělání nemá na evropské scéně zrovna čím chlubit). Zatímco ovšem statisícům bílých Čechů – ať už to byli zemědělci, železničáři či horníci – vláda bolestivý přechod od komunismu ke kapitalismu polštářovala miliardovými dotacemi a podporou, aby je nový životní pořádek nesrazil na kolena, nevzdělaní zdecimovaní Romové a jejich děti nedostali nic než další porci zvláštních škol a ročně několik milionů na sociální asistenty.

“Jak chcete najít práci, když nic neumíte, jste černý jak bota a okolí vás považuje za zloděje?” shrnuje situaci své komunity Radek Horváth. “Ano, řada místních Romů opravdu místo hledání práce seděla doma na dávkách a pořádala hlučné sešlosti s příbuznými a přáteli. Ale co by na jejich místě udělali bílí? Představte si to. Je vám třicet, máte tři děti, jste slušný člověk a hledáte práci. Nikdo vám ji ale nedá, protože vám prostě nevěří. Když opustíte své nejbližší a vyjdete z bytu, čekají vás problémy. Na úřadě vámi pohrdají, protože neumíte dobře mluvit a vyplňovat lejstra, v obchodě mají strach, že jim tam něco ukradnete. Za jak dlouho byste se na to běhání vykašlal a skončil doma s rukama v klíně?”

Nechceme je

Přesvědčit nájemníky, aby odešli z města, kde je stejně nikdo nemá rád, proto nedalo Tiboru Potorovi velkou práci. “Sliboval, že nám koupí velký dům, opraví ho a udělá nám v něm novou koupelnu. Já mu sice rovnou řekla, že nikam nejdu, ale nakonec nás převezl. Napsal smlouvu a ukázal ji jen mému manželovi. Nějak se domluvili a manžel ji podepsal. Pak už se nedalo nic dělat,” říká Eva Kilaková a obrací se na svého drobného manžela, který pokyvuje hlavou a živě gestikuluje. “On ale chudák ani přesně nevěděl, co podepisuje. Je hluchoněmý,” prozrazuje paní Kilaková. “Ale ta zima byla opravdu strašná. Když bylo úplně nejhůř a neměli jsme čím topit, manžel zkoušel sbírat v lese dřevo. Lidi z vesnice si toho ale všimli. Jednou jel zase s kárkou na dřevo a já z okna slyšela, jak na něj dva chlapi ze vsi řvou, že jestli ho ještě jednou nachytají, jak krade dřevo, tak ho zmlátí. Tak jsme si radši půjčili od sousedů peníze a koupili jsme trochu uhlí.”

Zima je sice pryč, ale nedávno se Evě Kilakové a jejímu muži vrátila v podobě účtů. Přestože v domě žijí celkem čtyři rodiny romských vystěhovalců z Boleslavi, všechno běží pouze na jeden elektroměr. “Nevím proč, ale při stěhování ho napsali na mě. A teď mi přišel nedoplatek na pětatřicet tisíc. Propálili jsme to všichni, ale sousedi říkají, že to mám zaplatit já. Na rozvodných závodech mi zase říkají, že oni to řešit nebudou. Prý jsme tady všichni cikáni, tak se snad mezi sebou dohodneme,” stěžuje si paní Kilaková. “Ale já přeci nemůžu za to, že v tomhle domě dřív sídlila nějaká firma a že nikoho nezajímalo, že sem jdou čtyři rodiny.”

Jiná komplikace, kterou rodině Kilakových přineslo stěhování z Boleslavi, se týká jejich šestileté dcery Zdeňky. “Je hodná, ale nejde jí učení. Má papír od doktora, že je zaostalá, a tady ji nechtěli nikam vzít,” říká matka. Předsevzetí jezdit s dcerkou denně 60 kilometrů do školy v bývalém bydlišti rodina finančně nezvládla, školy v nedaleké Mimoni a České Lípě dítě odmítly s argumentem, že mají plno. Během zimy se matce podařilo vyběhat pro svou dceru umístění ve škole ve Frýdlantu. A na jaře se život obrátil přece jen k lepšímu. S pomocí romské terénní pracovnice Milky Horáčkové, kterou do Pertoltic nasadilo pražské ústředí společnosti Člověk v tísni, si rodina koupila staré auto a paní Kilaková si začala dělat řidičák, aby mohla dceru do školy vozit. I přes podobné dílčí úspěchy je ale v Pertolticích cítit skepsi. “Nikdo je tady nechtěl,” vzpomíná na dobu před příchodem boleslavských Romů Milka Horáčková. Obyvatelé kilometr vzdálené Mimoně, kam Potor přestěhoval z Boleslavi dalších dvanáct rodin, před dvěma lety sepsali petici, v níž si stěžovali, že noví sousedé budou určitě ve městě dělat hluk a nepořádek. “K vážnějšímu konfliktu tady nakonec nedošlo. Ale představte si, že vás vyhazují z bytu někam, kde lidi píšou na radnici, že vás tam nechtějí. Střecha vám padá na hlavu, valí se na vás zima, dluhy na elektřině, a vaše dítě nemá kam chodit školy,” říká Horáčková a dodává: “Kdysi jsem se sem do Mimoně přestěhovala s rodinou z Prahy. Chtěli jsme jít na venkov, to místo jsme si vybrali dobrovolně a měla jsem práci. Přesto jsem si tady budovala kontakty několik let. Když máte tmavou kůži, musíte být ve všem lepší než bílí,” říká romská terénní pracovnice. “Teprve potom vás vezmou na milost a začnou brát vážně.”

Vzhůru do paneláků

Lidé, kteří v České republice s Romy pracují, to říkají už dlouho a jasně: je jen otázkou času, kdy současná praxe vyústí ve vážnější konflikt. Může to vypadat tak, že v této zemi vzniknou rozsáhlá ghetta ovládaná zločinci všeho druhu, v nichž budou živořit generace lidí, kteří nepoznali nic jiného než depresi, násilí a zločin. Jestliže dnes komunální politici stěhují své romské sousedy mimo město, zbavují se tím případných dluhů na nájemném. Nechme stranou, že starostové prakticky nevyužívají možnosti zadržet největším “neplatičům” část sociálních dávek a tak dluhy postupně umořovat. Hrozivější je, že jejich krátkodobá úspora se v budoucnu obrátí v obrovský dluh úplně jiného druhu. Komunita, která se propadá níž a níž, totiž přes to všechno nikam nezmizí, zůstane tady a potíže, které její pád mimo societu vyvolá, bude stejně někdo nucen řešit. “Co s dětmi, o které se rodiny vystěhované na ulici nejsou schopny postarat? Dáme je do děcáku! Tam ale stojí každé z nich 16 tisíc měsíčně. Vynásobme to čtyřmi a u jedné rodiny to máme 64 tisíc, jen to hvízdne,” načrtl před dvěma týdny v novinách kontext už zmíněné “akce” starosty Slaného Jan Černý ze společnosti Člověk v tísni. Ještě drsnější perspektivou je možnost, že decimovaná a opovrhovaná skupina se jednou obrátí proti těm, kteří ji tlačí na okraj. A to už může jít opravdu do tuhého: stačí si vzpomenout třeba na rasové bouře ve Spojených státech 60. let, kdy hořely celé čtvrti amerických měst.

Co tedy vlastně vede představitele českých obcí k tomu, aby své romské sousedy posílali chladně ke dnu a sami sebe vystavovali riziku, že se jim dnešní necitelnost jednou stokrát vrátí? Odpověď nabízí příklad už zmíněné Mladé Boleslavi.

Před patnácti lety vypadalo toto sídlo jako každé jiné československé město pozdního komunismu. Starobylé centrum postupně během let obtočil prstenec paneláků, zdejší hlavní třídu přizdobila ohromná socha Lenina, život z ulic se vytratil a rytmus existence určovaly píchačky místních fabrik. Neopravovaný střed města chátral a obyvatelé hroutících se domů viděli svou budoucnost právě ve zmíněných panelácích, nabízejících luxus světla, sucha a teplé vody. Do uvolněných tmavých bytů komunisté stěhovali boleslavské Romy s tím, že “buržoazní” domy stejně dříve či později padnou za oběť buldozerům.

S pádem komunismu se pohled na staré činžáky v centru radikálně změnil – stala se z nich zase lukrativní adresa. A radní časem objevili, že s pastí regulovaného nájmu v zádech je nejvýhodnější domy prodat a spoléhat na to, že soukromníci je postupně opraví a nalákají do nich bohatou klientelu, kterou omrzel život v šedivých panelových klecích. Jenže co s dosavadními nájemníky? Radnice v tomto směru našla skvělého partnera především v osobě už zmíněného romského podnikatele Tibora Potora. Tento syn někdejšího důstojníka boleslavské posádky a majitel úspěšné stavební firmy dostal od radnice v průběhu devadesátých let doslova za babku několik domů v boleslavském centru. S pomocí slibů (že za jejich nájemníky zaplatí případné dluhy na nájmu, koupí a opraví jim domek na venkově a nádavkem jim třeba sežene staré auto) a nátlaku (kdo se nevystěhuje, tomu prý zařídí, aby mu sociálka sebrala děti) pak rozprášil jejich obyvatele do vesnic po celých Čechách. Když se k jeho akcím připočtou Romové, kteří byli z města odstěhováni v průběhu celých devadesátých let, zjistíme, že z třítisícové romské komunity zbyla dnes ve městě sotva desetina. “Znám ty rodiny, co odešly, už dvě generace. Mají tady kořeny. Jsou zvyklí postávat na ulicích, klábosit, měli to tady kousek na všechny úřady,” říká František Kovář, ředitel zvláštní školy, v níž – stejně jako jinde v republice – končila valná část každého romského ročníku. “Už tady ve městě nežili nijak slavně. Mnozí mají potíže s alkoholem a byli rádi, když se o své děti stihli postarat alespoň v základních věcech. Na vesnici je pro ně všechno těžší. Nikdo je tam nechce. Některé odstěhované děti přestaly úplně chodit do školy. Je to tragédie.”

Domek se zahrádkou

Zvláštnosti obchodů mezi boleslavskou radnicí a Potorem nejlépe ilustruje případ velkého činžovního domu s téměř dvěma stovkami romských nájemníků v ulici Pod Borkem. Stavební magnát dům před dvěma lety od obce získal za pouhý milion korun – tedy za cenu, která jinak ve městě stačí sotva na nákup jednoho třípokojového bytu. A radnice se navíc Potorovi zaručila u Komerční banky za desetimilionový úvěr určený na rekonstrukci mnohapatrové budovy. Potor ovšem v domě nic neopravil. Za půjčené peníze totiž po Čechách nakoupil různé barabizny, o které nikdo neměl zájem, a do nich pak lidi z Borku postupně přesunul. Nájemníci se tak postupně ocitli ve zmíněné plesnivějící ruině v severočeských Pertolticích, v papundeklové budově uprostřed středočeského Chotětova nebo ve zchátralé ubytovně bývalého cukrovaru v nedalekých Brodcích. Co ale vzbuzuje pochybnosti především, je skutečnost, že Tibor Potor dům Pod Borkem radnici po vystěhování vrátil. “Ano, pan Potor nezaplatil v určené lhůtě kupní cenu a dům zůstal v majetku města. Chceme v něm vybudovat malometrážní byty,” vysvětluje stav věcí šéf odboru správy majetku boleslavské radnice Stanislav Hendrych. Jinými slovy: deset milionů za náhradní ruiny zaplatilo nakonec coby ručitel město Mladá Boleslav a úspěšný podnikatel se nepochopitelně vzdal domu, který mu mohl vynést velké peníze. “To stěhování mě stálo moc peněz. Prodělal jsem na tom, a tak jsem od toho dal ruce pryč. Prostě jsem se na to vykašlal. Potřeboval jsem peníze na jiné aktivity,” říká k tomu Potor. Otázka, zda vlastně neudělal pro radní špinavou práci s vyhnáním nájemníků do neodpovídajících náhrad, jej ale rozhořčuje. “O co vám jde?” říká. “Vy máte nějak zvlášť rád cikány? Co mi budete vykládat. Nechtějí dělat a jen sekají děti. A já jim za hnusné byty sehnal vlastní domy se zahrádkou.”

Brečela, že nechce

Je příjemné květnové odpoledne a zadní dvorek bývalé cukrovarnické ubytovny ve středočeských Brodcích ukazuje scénu, která tu od jara do zimy běží den co den. Na roztrhaných křeslech vysedávají čtyři ženy mezi třicítkou a čtyřicítkou. Sedí schouleny v předklonu, v rukou cigarety. Okolo nich pobíhají po udusané hlíně plné střepů, plastových lahví a plechovek dva psi a houf špinavých dětí. “Neseš ňáký prachy?” vítá návštěvníka jeden z trojice snědých mladých mužů v teplákách, kteří se rozvalují na vyrudlé pohovce. “Mám pro tebe dobrej kšeft. Složíme se na flašku. Ty ji zaplatíš a já ji vychlastám,” říká druhý muž, krví podlitýma očima mrká na své kumpány a trojice se dává do pištivého smíchu. Ženy se jen rozpačitě usmívají a uhýbají očima. Čtyři matky, vystěhované s dětmi a manžely z Boleslavi už před dvěma lety, to v Brodcích opravdu nemají jednoduché. Všichni jsou tu na podpoře, jeden z mužů sedí ve vězení za loupež, další tři celé dny vysedávají doma a jedinou jejich starostí je sehnat toluen a cigarety. Děti chodí do zvláštní školy do Boleslavi a rodina zrovna teď řeší problém s tím, že místní autobusáci je odmítají ráno vzít do autobusu. “Máme zaplacenou měsíční jízdenku, ale někteří řidiči naše děti nesnášejí a říkají jim, aby zaplatily hotově. Ony ale u sebe nemají peníze. Řidič je potom vyhodí a jim přibývají neomluvené hodiny,” popisuje své aktuální starosti matka šesti dětí Nataša Fejcová. Muži se do debaty nezapojují. “Potřeboval bych tak půl milionu. Odjel bych někam pryč, abych nemusel čumět tady na ty špinavý cikány. Je mi z nich na blití,” mžourá skelnýma očima zástupce mužské části rodiny na své souhlasně hýkající švagry.

Nejhůř z celé komunity v Brodcích dopadla zřejmě jedenačtyřicetiletá Květa Fečová. Už před příchodem do vesnice jí úřady kvůli absencím odebraly syna a umístily ho do ústavu. Honza se z něj vrátil v osmnácti a teď tráví nekonečné dny na pohovce po boku zfetovaných pětatřicátníků. “Nevím. Je to fuk,” prozrazuje navrátilec s nepřítomným úsměvem nejbližší plány. Po stěhování se dostala do potíží pro změnu jeho třináctiletá sestra Denisa. Každodenní dojíždění do zvláštní školy v Boleslavi ji nijak ne-zlákalo a ona tam prakticky přestala chodit. “Manžel je ve vězení. Nemám peníze na autobus,” vysvětluje to paní Fečová rezignovaně. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat: úředníci z boleslavského sociálního odboru zoufalou matku rychle přesvědčili, že své děti nezvládá a že se Denisa bude mít lépe v sociálním ústavu v obci Přestavlky u Benešova. “Brečela, že nechce, ale nakonec jsem ji tam odvezla. Už tři měsíce jsem ji neviděla. Je to 100 kilometrů. Kdo mi dá peníze na cestu?” křičí rozčileně matka a třesoucími se prsty si zapaluje další petru.

To z papundeklového baráku v nedalekém Chotětově ještě veškerá naděje neuprchla. Žijí zde čtyři boleslavské rodiny. Před vchodem parkuje stará škodovka, trávník pod okny je úzkostlivě uklizen, v chodbě stojí dva kočárky a o zeď se opírají dětská kola. “Máme velký byt a je tu teplo. Ale po městě se mi stýská,” říká ve skromně zařízené pečlivě udržované kuchyni pětadvacetiletá matka čtyřletého syna Renata Červeňáková. “Starosta je na nás hodný. Nikdo nám tu neubližuje. Ale moje kamarádky zůstaly v Boleslavi,” doplňuje popis mladá romská sousedka Květa Mužová. V protějším bytě se stará o dvě děti a domácnost společně s třicetiletým druhem, který přišel do Česka hledat štěstí z Polska. Brzy ale začínají na povrch vyplouvat provozní potíže nových rezidentů – především nemožnost sehnat práci. “Je to bez šance,” kroutí hlavou pan Červeňák, pohledný štíhlý třicátník. “Zkoušel jsem to až v Praze, ale vždycky když mě vidí, řeknou, že mají plno.” Poslední zkušenost udělal pan Červeňák v boleslavské pekárně firmy Sloupek. “Na dveřích měli ceduli, že přijmou lidi. Když jsem se ptal na vrátnici, kam mám jít, vrátný jen zvedl oči a řekl, že už mají plno. Jsem v koncích. Táta mi říkal, že budu rád, když skončím jako kopáč. Postavil jsem se tomu, šel jsem do učení, abych se měl dobře, ale teď mám čím dál větší pocit, že měl pravdu,” říká pan Červeňák.

Já si to nepřipouštím

“Zdá se mi, že Romy, kteří na tom nejsou zrovna nejlépe, nutíme, aby se měli ještě hůř,” hodnotí boleslavský odsun ve své kanceláři starosta Chotětova Ladislav Šichta. Jeho úřad se pokusil zmírnit mizérii nově příchozích alespoň tím, že jim nehází klacky pod nohy. A mohl by: provizorní a k bydlení nezkolaudovaný dům stojí na obecním pozemku. “Měli jsme s tím barákem jiné plány, je to zajímavá parcela v centru obce, ale teď to nechávám být. Kam by šli?” říká Šichta. Když se rodiny přistěhovaly do jeho katastru, domluvila se radnice s místní školou, aby vzala děti přistěhovalců do školy, a starosta se potom ještě pokusil dojednat s Potorem, aby hroutící se dům dal jakžtakž do pořádku. “Je to s nimi těžké. Nejsou zvyklí jednat sami za sebe. Vždycky se na něčem domluvíme, pak přijede Potor, naslibuje jim kdejaké nesmysly a všechno je jinak,” kroutí hlavou starosta. Jeho tým prý doufá, že věci se pohnou k lepšímu především díky dvěma výše zmíněným rodinám z baráčku, které se všemožně pokoušejí vyhovět normám většinové společnosti. “Starají se o svoje děti a shánějí si práci. Mohli by strhnout ostatní. Víc pro ně udělat nemůžeme. Nemám čas se věnovat jenom jim,” říká Šichta.

“Řeknu to na rovinu. Nejsem vůbec nadšený, že tady jsou. Ale neměl jsem šanci tomu zabránit,” hodnotí své nové sousedy Šichtův kolega z nedalekých Brodců Ladislav Nádvorník. “Ti lidi, co se sem přestěhovali, nejsou schopni samostatné existence. Nedodržují základní pravidla slušnosti,” říká starosta. Přísný pohled se rychle přenesl i do praxe. “Zakázali jsme jim přístup na obecní hřiště. Odhazovali tam odpadky, neuklízeli po sobě, prostě na všechno kašlali. A to nejde,” vypočítává starosta důvody, proč jeho úřad před časem zamknul bránu k hřišti a klíč se začal vydávat jen bělochům. “Zkoušeli jsme jim tady zařídit taneční kroužek, ale ti šestnáctiletí kluci tam natáhli cigarety, chlast a drogy. Navíc se nepřezouvali,” zlobí se starosta Nádvorník. Radnice se pokusila novým sousedům pomoci alespoň tím, že požádala stát o příspěvek na terénního pracovníka. Obec nakonec dostala na letošní rok 140 tisíc korun, z vlastního rozpočtu přidala dalších 30 tisíc a na půl úvazku najala do terénu Roma Ladislava Husáka, který místní komunitě občas vypomáhá. Jeho síly jsou ale omezené a tváří v tvář sedmdesátičlenné komunitě zvládá s vypětím sil “řídit” maximálně její problematickou komunikaci s radnicí. “Potřebovali bychom někoho nastálo, kdo by tady navíc bydlel a byl s lidmi pořád v kontaktu. Ale na to nám stát peníze nedá,” říká starosta. Opravdu by se v rozpočtu nenašlo dalších dejme tomu 250 tisíc ročně? “Za tyhle peníze pořídím topení v sokolovně nebo veřejné osvětlení v obci na celý rok. To jsou věci, bez kterých se neobejdeme,” kroutí hlavou starosta Nádvorník.

Zodpovědné boleslavské politiky bída jejich bývalých romských sousedů na rozdíl od starostů malých obcí absolutně nezajímá. “Jak jsou na tom teď, o to se opravdu nestarám. Ale vím, že když bydleli tady, byly s nimi pořád problémy. Teď je tady klid,” říká Jaroslav Polívka, který stál v době stěhování boleslavských Romů v čele radnice a dnes vede místní osmileté gymnázium. “Nevím, proč je okolo toho tolik řečí. Proč by se odchodem těch nepřizpůsobivých lidí měl vzrušovat?” dívá se zpětně na akci svého předchůdce současný primátor Svatopluk Kvaizar. “Já si to nepřipouštím a radši nechci vědět, jak dopadli. Pro mě je podstatné, že město jejich odchodem získalo 54 volných bytů. Všichni noví nájemníci se o ty opravené byty budou rádi starat, kdežto jejich předchůdci svoje byty naopak zničili.”

Sejdeme se v Granadě

Je to sice s podivem, ale je to tak. V zemi, jejíž většinové obyvatelstvo dokázalo totálně “vybydlet” jeden z nejkrásnějších koutů Evropy – severní Čechy – a zohavit nádheru svých starých měst bouráním pro kasárenské paneláky, je dodnes v módě vyčítat všem Romům bez rozdílu, že někteří z nich mají na pořádek v obývacím pokoji jiný metr než průměrný český maloměšťák.

Vztah k “nepřizpůsobivé” menšině ovšem může vypadat i úplně jinak. Jednu z jeho podob je možné najít například v současném Španělsku. Tamních Romů je v poměru k většině zhruba stejně jako českých a ještě před patnácti lety na tom byli podstatně hůř. Během Frankovy vlády byli postupně vytlačeni do ghett na okrajích měst. Naprostá většina z nich byla negramotná a propast mezi většinou a mafií ovládanými slumy byla na dosavadní české poměry opravdu dramatická. Po pádu Frankovy diktatury Španělé do své nové ústavy prosadili článek odmítající rasovou diskriminaci a začali jej důsledně prosazovat v praxi. Neobešlo se to bez bloudění a oklik – ale dnes už nastoupená cesta přináší první ovoce.

Průvodcem po španělské pouti může být třeba příběh andaluského města Granada. Před pětadvaceti lety smetla domky tamní pětitisícové romské komunity v samotném centru města mohutná povodeň. Radní se rozhodli, že svým Romům postaví místo odplavených baráčků nové domy. Vybral se pozemek na předměstí a na něm vyrostlo sídliště. Přesídlení obyvatelé si ho ale nijak nezamilovali. Trápil je stesk po malebných uličkách starého města a marně se pokoušeli vtisknout panelákům alespoň odraz někdejší atmosféry života u řeky. V polovině osmdesátých let byla situace ve čtvrti dramatická: místní neměli práci, mezi domy každou noc hořely ohně, bujel tady obchod s kradenými věcmi a drogami a kromě zločinných existencí se sem nikdo z bílých neodvažoval vstoupit. Potom se ale do hry vložila aktivistka Pilar Héraz Hernandéz a založila uprostřed drsných domů kontaktní centrum. “Chtěla jsem, aby to tady začalo žít. Lidem se tady nelíbilo, neměli o nic zájem a všechno šlo z kopce. Poprosili jsme radnici, aby nám tady levně pronajala pár místností, a začali jsme s nimi mluvit o tom, co jim chybí,” vzpomíná Pilar v kanceláři svého centra na skromné začátky. Je slunečné červnové odpoledne, z balkónů protějšího domu visí prádlo a popínavé květiny. Před přízemním oknem klábosí matka s kočárkem se starou paní, která si vynesla z bytu židli, mezi řadou zánovních aut pobíhají desetiletí kluci, před nimi laškuje parta výrostků na skútrech s dvěma mladými děvčaty. “Teď už je to tady celkem hezké,” dívá se Pilar pyšně z okna. “Nejdřív jsme museli přemluvit radnici, aby investovala peníze a ty zničené domy dala zase do pořádku. Potom jsme dokola vysvětlovali lidem, že jsou to jejich domovy a že se o ně musí starat sami.” Zlom přišel ve chvíli, kdy obyvatelé zaznamenali, že i z jejich sídliště se dá společensky vyletět nahoru. “Dělám flamenco. Jsem dobrej. V srpnu jedu tancovat do Ameriky,” říká pyšně štíhlý patnáctiletý mladík Andrés, který právě přišel za lidmi z centra vyjednat prodej lístků na své páteční vystoupení. Andrés je typickým příkladem místního úspěchu. Už jako desetiletý chlapec nic jiného než flamenco neznal a rozhodl se, že se bude tancem živit. Centrum mu prostřednictvím španělské Nadace generálního cikánského sekretariátu (má 32 poboček v celé zemi a je financována Evropskou unií, španělskou vládou i místními radnicemi) sehnalo grant a André začal učit flamenco své mladší sousedy z Polygonu. “Funguje to,” říká Pilar. “Tanečníci mají ve společnosti obrovskou prestiž, jsou bohatí a lidi tady vidí, že mohou něčeho dosáhnout.”

Navzdory úspěchům ale věci nejsou nijak ideální. “Spousta místních dodnes nemá stálou práci, ve čtvrti stále bují obchod s drogami, místní taky občas kradou ve městě,” krotí nadšení Pilar a dodává: “Ale děti chodí víc a víc do školy, drogy jsou tady alespoň částečně pod kontrolou. Lidi nás mají rádi a nějací mafiáni tady nemají šanci.” Ve čtvrti dnes každopádně fungují obchody, kavárny, postupně bylo otevřeno 5 škol a během let do nich začaly vedle Romů chodit i bílé děti z okolních čtvrtí. Zakladatelé centra měli ovšem už od začátku výhodu, že se mohli spolehnout na pomoc granadské radnice. “Tady by si nikdo z politiků nedovolil proti Romům otevřeně vystoupit. Všichni chápou, že pokud mají problémy, musíme jim pomoci. Jsme přeci země, kde jsou si všichni rovni,” říká Pilar. Bílí kolegové ji doplňují slovy o tom, že mnohem spíš než o pomoc jde v centru o vzájemné obohacení. “Beru svoji práci jako dar. Mám šanci se od nich dozvědět spoustu věcí. Jsou otevřenější než my. Mají o mne zájem. Když mám nějaké trable, okamžitě to poznají,” vypráví Suzi, sedmadvacetiletá psycholožka, která v centru pracuje na plný úvazek.

Podpora podobných projektů samozřejmě není zadarmo. V rámci provincie Andalusie, pod niž Granada spadá, stojí integrační projekty v přepočtu ročně stovky milionů korun. “I když výsledky nejsou vidět hned a mnozí lidé tyto investice kritizují, jsou to dobře vložené peníze,” říká starosta Granady José Mortalla. “Jsme povinni pomoci těm z nás, kteří mají potíže. Navíc se nám to všem vyplatí. Romové španělskou společnost svým přístupem k životu obohacují o další rozměr. A já mohu jen doufat, že je to i naopak. Jsme rádi, že tu s námi žijí.”

Pro Evropany to bude šok, říká místopředseda vlády Petr Mareš (rozhovor)

Chce vláda zasáhnout proti tomu, aby byli Romové vyhazováni z bytů?

Přestože jde o kruté a krátkozraké počínání, které nic neřeší a jen mnoha lidem komplikuje život, obávám se, že vláda této praxi zabránit nemůže. Zvláště pokud se to děje tak, že někdo Romy donutí, aby podepsali smlouvu, že byt opouštějí dobrovolně výměnou za nějaký zchátralý barák na kraji vesnice. Navíc vidíme, že starostové, kteří Romům komplikují život, se svým počínáním vyhrávají volby. Občané jejich měst to tak prostě chtějí. My můžeme udělat jen to, že budeme dokola opakovat, že se to nesmí, a snažit se věnovat co nejvíc energie a peněz na projekty, které lidem v nouzi pomáhají. Každý musí vidět, že tuto vládu problémy českých Romů zajímají víc, než tomu bylo u vlád minulých. Jinou věcí je obava, že kvůli plánovaným škrtům nebudeme mít dost peněz na pomoc pro ty, kteří ji nejvíc potřebují.

Pomáhat se dá i jinak. Proč nezrušit zvláštní školy, které snižují pozdější šance romských dětí?

Osobně bych si to přál, ale ve vládě převládá názor, že české školy nejsou schopny nabídnout dětem ze sociálně problematických rodin odpovídající služby.

Romové jsou v Česku už léta odsouváni na okraj společnosti a nikdo tomu zatím není schopen zabránit. Jakou perspektivu pro ně představuje skutečnost, že tato země za několik málo měsíců vstoupí do Evropské unie?

Vnímám jako obrovskou naději, že se problém, který teď neumíme vyřešit sami, stane problémem celého kontinentu. Bude se jím zabývat víc lidí, navíc lidí, kteří mají rozhled i vzdělání, bude se do něj investovat víc peněz. Nebude to ale jednoduché: při debatách s kolegy z jiných zemí totiž zjišťujeme, že oni zatím netuší, co je v tomto směru se vstupem České republiky čeká. Na většině kontinentu představují Romové jen zlomek populace. Spousta Evropanů si neumí představit, že v Česku čelí vyloučení z běžného života statisícová komunita, která tu žije už stovky let. Myslím, že to pro hodně lidí bude šok.

Sdílíte obavu, že Romové možná nevydrží čekat na změnu a jednoho dne si prostě o svá práva řeknou silou?

Riziko, že tlak se jednou vrátí v podobě nějaké protiakce, samozřejmě vyloučit nelze. Myslím, že bychom měli v pozici silnější většiny s konfliktem počítat a vědět, že jeho příčina padá na naše hlavy.

(Respekt)