Srpen 2003

Deset pekelných let. Svědectví o severokorejském pracovním táboře

Tomáš Krystlík

Kang Čol-chvan se v srpnu 1977 jako devítiletý dostal s rodiči do severokorejského pracovního tábora v Jodoku, známého také jako Tábor 15, a strávil v něm deset let. Těžká práce, hlad, drakonické tresty a veřejné exekuce byly na denním pořádku. Několik let po svém propuštění se mu podařilo prchnout do Číny a z ním pak do Jižní Koreje, kde dodnes již jedenáct let žije. Společně s francouzským novinářem a historikem Pierrem Rigoulotem napsal o tom knihu s názvem Pchjongjangská akvária.

Kvalifikované odhady uvádějí, že i dnes je v severokorejských pracovních táborech zavřeno 150 až 200 tisíc osob. Podle Kanga je tomu tak ze dvou důvodů: izolovat a tedy umlčet režimu nepohodlné a kritické osoby a současně je využít jako pracovní síly až po pokraj jejich fyzických možností. ”Jodok dodnes existuje a není to zdaleka nejhorší pracovní tábor,” říká Kang Čol-chvan. ”V dětství byl pro mne Kim Ir-sen bohem. Pár let v táboře mě z toho vyléčilo.”

Kangův příběh začíná jeho prarodiči, kteří se vystěhovali v 30. létech minulého století do Japonska, aby unikli bídě panující v tehdejší Koreji. Babička, přesvědčená komunistka, pracovala v Japonsku v prokorejské organizaci Čosen Soren, která dodnes zvnějšku podporuje pchjongjanský režim. Kangův dědeček se angažoval politicky mnohem méně a dopracoval se jmění stavbou krytých hal. Nechal se však po druhé světové válce svou ženou přemluvit a vrátili se se třemi syny do severní, komunistické části Koreje, kde byli přijati, jako každý přišedší z ciziny, s nedůvěrou. V roce 1967, kdy se jim narodil vnuk Kang Čol-chvan, již dávno vystřízlivěli a své představy o svém působení ve vlasti dávno pohřbili.

V roce 1977 najednou dědeček nepřišel z práce domů. Babička začala obíhat úřady, aby zjistila, co se s ním stalo. Po několika týdnech se v pracovním táboře ocitla celá rodina včetně malého Čol-chvana a babičky s označením ”nepřátelé revoluce”. Čol-chvan si mohl vzít s sebou své akvárium s rybičkami. Ty, navzdory veškeré jeho péči, v táboře zakrátko zahynuly. Odtud pochází název jeho knížky, neboť Severokorejci jsou ”kontrolováni, hlídáni a zavřeni” stejně jako ony rybičky v akváriu.

Tábor Jodok, obklopen ostnatým drátem a vysokými horami, hlídán ve dne v noci ozbrojenými strážemi, sestával v té době z deseti ”vesnic”, které mezi sebou neměly kontakt. Kangova rodina byla přidělena, společně s dalšími repatrianty z Japonska, do jedné z nich. Pracovali až do úplného vyčerpání na kukuřičných polích, v palírnách alkoholu a ve zlatých dolech. Děti musely taktéž pracovat a též navštěvovat tzv. ”převychovávací” školu. Všichni v táboře byli podvyživění – k jídlu nebylo téměř nic jiného než kukuřice. Lidé lovili potkany, které pojídali. Pohlavní styky byly zapovězeny. Otěhotněla-li některá z vězeňkyň, donutili ji k potratu. Jedné z nich se podařilo dítě tajně donosit. Hned po porodu bylo strážci usmrceno.

”Pracovní tábor je název cynický,” tvrdí Kang, ”protože pro mnohé vedlo enormní pracovní úsilí ke smrti.” V sektoru, kde byl umístěn, se konalo každoročně přibližně 12 veřejných poprav. Patnácti z nich byl Kang osobně přítomen, takže ví, čím se oni lidé ”provinili” – s výjimkou jedné popravy za krádež to bylo vždy za pokusy o útěk. Každý pokus o útěk se bez výjimky trestal smrtí. Odsouzení k smrti byli záměrně vyhladověni tak, že v den popravy mohli sotva chodit. Politickým vězňům nacpali před popravou do úst kameny, aby nemohli před smrtí nic provolat. Zastřeleni byli třemi salvami: nejdříve do obličeje, pak do trupu a nakonec do nohou. Někdy se popravovalo i oprátkou. Ostatní vězni, přinucení se dívat, museli po nich házet kamením a skandovat: ”Nechť zhynou zrádci lidu!”

Do Jodoku přicházeli i vězni přeložení z jiných táborů. Podle nich byly poměry v Jodoku mnohem mírnější než jinde – pro ně byl Jodok téměř rájem. Nikdo v Jodoku nevěděl, za kolik let nebo zda vůbec někdy bude propuštěn. Jistotu měli jen takzvaní ”nepřevychovatelní” – političtí vězni, kteří se dočkali rozsudku, odsuzujícího je k doživotnímu pobytu v pracovním táboře. Samozřejmě, i se svým manželem a dětmi.

Rodina Kangova byla propuštěna v roce 1987, v době, kdy už přestávala doufat, že někdy tábor opustí. Museli podepsat prohlášení, že nikdo se nedoví ani slovo o Jodoku, o poměrech v něm a o všem, co tam viděli a slyšeli. Jediné slůvko by znamenalo okamžitý návrat do Jodoku nebo do ještě horšího tábora. Pobyt jim byl přikázan do vesnice daleko od Pchjongjangu. Odtud se Čol-chvan přestěhoval do Pchjongsanu, kde roky pracoval jako závozník. Dokonce studoval i krátký čas univerzitu, než jej udali, že poslouchá tajně jihokorejský rozhlas. Musel čelit hrozbě zatčení.

Společně s přítelem se mu zdařilo dostat se nepozorovaně k čínské hranici, kde si najali průvodce, který je převedl přes hraniční řeku Jalu. Nakonec se ocitli v Daljanu (Dairen), kde jim jihokorejský kapitán lodi plavící se pod honduraskou vlajkou pomohl opustit tajně Čínu a na širém moři je předal lodi jihokorejské.

“Nejhorší byl vždy pohled na umírající lidi,” říká Kang Čol-chvan, který dnes žije v Soulu. “Nemůžeme předpokládat, že poměry v Jodoku a v jiných pracovních táborech jsou dnes lepší.” Proto přednáší, angažuje se v občanských organizacích pomáhajích uprchlíkům, je novinářem deníku Čosun Ilbo. “Celý severokorejský stát je jak obrovská pavoučí síť. Nikdo neví, kdo koho sleduje a udává. Myšlenky a emoce lidé skrývají jeden před druhým. Protože si nemohou dovolit režimu odporovat, jsou k němu loajální a svou vlast milují. Nemají jinou možnost. Určité zprávy o okolním světě mají. Časem jej spatří.”

Krize kolem jaderného zbrojení Severní Koreje a kritický postoj vůči Pchjongjangu umožňuje Kangovi a jiným uprchlíkům z komunistické Koreje veřejně hovořit o svých zážitcích. Mladí Jihokorejci však nechtějí o tom všem nic slyšet nebo jejich vyprávění považují rovnou za smyšlené. “Tato generace si představuje, že Kim Čong-il není tak špatný, jak se o něm tvrdí”, říká Kang. Ani jihokorejské vládě nejsou hlasy uprchlíků z komunistického “ráje” po chuti, protože poukazování na porušování lidských práv v Severní Koreji se jim nehodí do krámu.

Kang věří, že se komunistický systém v Severní Koreji zhroutí a on konečně spatří svou matku a mladší sestru. Udržuje s nimi tajně kontakt a ví, že se jim na severokorejské poměry vede přiměřeně. A co jeho stará láska ještě z Pchjongjangu – akvarijní rybičky? Kang Čol-chvan se krátce usměje. Záliba zůstala, ale akvárium si pořídit nehodlá.