Srpen 2003

Boj za svobodu bez vyznamenání

Emanuel Mandler

Václav Klaus se snaží vykonávat svou funkci tak, aby se viditelně odlišil od Václava Havla. To se týká i takových zdánlivě vnějších záležitostí, jako jsou řády a vyznamenání. Už to tak vypadalo, že snad ani řády a vyznamenání nebudou. Zprávy z poslanecké sněmovny nás přesvědčily, že to bylo jen zdání. Zřejmě jich bude méně než za Havla, ale budou. Sněmovna už prezidentovi navrhla, kdo to má být. Nezaujatému pozorovateli se ovšem musejí zdát některé návrhy podivné.To platí kupříkladu o návrhu na vyznamenání jednoho z mála skutečných českých politiků, Antonína Švehly. Že zaslouží čestnou památku, o tom není sporu. 70 let po Švehlově smrti by nepochybně bylo na místě postavení pomníku nebo obnovení pomníku zcela zchátralého. Když se však místo toho udělí vyznamenání, je to něco jiného. Takhle by mohl dostat vyznamenání i F. L. Rieger nebo Karel Havlíček Borovský.

Kromě toho vzniká otázka, která dnešní politická síla se může k Švehlovi poctivě hlásit. Jistě je drtivé většině našeho politického spektra mnohem bližší halasně protikatolická a proticírkevní osobnost Zdeňka Mahlera, který má obdržet Řád T. G. Masaryka. Ostatně všechny návrhy na vyznamenání v poslanecké sněmovně prošly. Až na jednu výjimku a nad ní je zapotřebí se zamyslet.

Hlasy (zejména z poslaneckých klubů KSČM a ODS) byl vyřazen z nominovaných osobností vzpurný disident Pavel Wonka, který zemřel ve vězení necelých tři čtvrtě roku před listopadovým převratem. Wonkovo vyřazení z kandidátů na vyznamenání prošlo celkem bez závažnějších komentářů, pouze v Lidových novinách Petruška Šustrová ("Pavel Wonka se nehodí", LN 7. července – v tomto vydání CS-magazínu, pozn. red.) důrazně upozornila na absurdnost celé situace. V informativním a zároveň seriózně hodnotícím článku popsala i hlavní tragickou faktografii (Pavel Wonka se v roce 1986 prohlásil za nezávislého kandidáta v parlamentních volbách, byl odsouzen takřka na tři roky do vězení; nerespektoval legitimitu rozsudku a pak byl, v důsledku pobytu ve vězení takřka nepohyblivý, odsouzen na dalších pět měsíců vězení. Bez potřebné pomoci po několika dnech zemřel).

Je možná i v řádu věci, že autorka neuvádí důvod, proč naše sněmovna vyškrtla Pavla Wonku ze seznamu kandidátů na státní vyznamenání. Je totiž těžké tu věc v krátkém článku pořádně objasnit. Přesto se o pokusím alespoň naznačit, oč jde.

Petruška Šustrová píše, že "Pavel Wonka byl paličatý a úporný, nebyl to pohodlný člověk, se kterým by každý vyšel. Neuměl se přizpůsobit, málokomu věřil, měl vlastní hlavu. Jeho odpor vůči utlačovatelskému režimu a boj za občanskou svobodu je však nezpochybnitelný, a tak se už dávno stal symbolem. Tím také zůstane, ať si o tom páni poslanci myslí cokoli." To co v tomto hodnocení chybí, je okolnost, že jméno Pavla Wonky je zaneseno na Cibulkových seznamech. A na základě toho jej poslanci vyškrtli ze seznamu kandidátů na státní vyznamenání.

Bratr Pavla Wonky Jiří má potvrzení, že Pavel nikdy s StB nespolupracoval. Vnitro však taková potvrzení vydávalo běžně, takže nemají valnou cenu. Předpokládejme proto raději, že zápis na Cibulkových seznamech je autentický. Pak vzniká otázka, proč se tak zapřísáhlý nepřítel režimu upsal nepříteli. Buď k tomu byl donucen ve chvíli fyzického i psychického vyčerpání, anebo to byla součást jeho plánu (přiznejme, že naivního), jak bojovat proti nenáviděnému režimu. V žádném případě nelze jeho eventuální podpis pojímat stejně jako ostatní podpisy v registru svazků. Na rozdíl od všech ostatních totiž pokračoval ve svém statečném a nerovném boji až k mučednické smrti. Tato jeho mučednická smrt z něho učinila symbol zápasu za svobodu a odsunula zcela do pozadí otázku, zda je či není na seznamech právem, právě tak jako otázku, zda byl či nebyl zbytečně tvrdohlavý.

Vyškrtnutí Pavla Wonky ze seznamu kandidátů na státní vyznamenání roku 2003 svědčí o naprosto neuspokojivém stavu české parlamentní politiky.

(www.bohumildolezal.cz)