Srpen 2003

Izraelská armáda a my

Emanuel Mandler

Izrael je zvláštní stát už svou armádou. Je vzhledem k jeho rozloze a počtu obyvatel nepřirozeně velká a silná. V Izraeli platí branná povinnost i pro ženy, izraelská pozemní armáda i letectvo jsou po zuby ozbrojeny, Izrael vlastní, jak o tom nikdy nepochybuje, atomové zbraně, a netají se tím, že má rakety schopné tyto zbraně dopravit do značné vzdálenosti. Samozřejmě, to vše je dáno geopolitickou situací státu, který musel podstoupit tři války proti početně mocnějšímu soupeři a nemohl si dovolit takový luxus, aby jedinou z nich prohrál. A tak je izraelská armáda a její výzbroj základem moci židovského státu, moci, která i jeho soupeře nutí brát Izrael vážně.

Kdybychom tedy srovnávali vojenskou moc Izraele s naší, srovnávali bychom nesrovnatelné. Už bezmála šedesát let se v Evropě nebojuje, třináct let jsme obklopeni bývalými nepřáteli (Německo, Rakousko), jejichž vztahy k nám jsou nyní přátelské a budou takové zřejmě i v budoucnu, jsme členy NATO. Nemusíme se zatím nikoho bát. Vojenské letectvo beztak nemáme a budeme-li mít třicet tanků nebo jen deset, to je, zdá se, lhostejné.

V jednom je ovšem izraelský případ poučný. V tom, že armáda je významná součást státnosti, váhy a moci každého státu včetně státu hodně malého. Pravda, pokud státu nevadí, že může být snadno okupován, může si dovolit mít armádu pro parádu, jinak v žádném případě. Jsme-li dnes obklopeni státy, jichž se nemusíme bát, jak to bude za deset dvacet let? Dějiny střední Evropy v minulém století prokázaly, že se nelze spoléhat na neměnnost současné situace a že mocensko politické prognózy jsou šalebné. Lze zaručit, že Evropská unie odolá vnitřním rozporům? Nebo že se na Východě neobjeví nepřítel? A mimo jiné právě proto, že budoucnost bez mráčků nikdo nemůže zaručit, nemůže odpovědná vláda spoléhat na třicet tanků, ale musí usilovat o to, aby stát měl armádu v pořádku a pořádnou.

Je to ostatně i otázka Evropské unie jako celku. Ta dnes může se svou vojenskou slabostí partnerství se Spojenými státy pouze deklarovat. Přijde brzy doba, kdy především evropské společenství bude usilovat o to, aby bylo řádně vyzbrojeno - nu a vojenský pidimužík s třiceti tanky bude pro smích.

V podobných úvahách bychom mohli pokračovat. Vždy dojdeme k závěru, že Špidlova vláda trestuhodně zanedbala to, co je nepochybné: že armáda je významnou součástí naší státnosti. Že za jistých okolností může nastat doba, kdy český premiér či prezident rychle a dobrovolně odjede do metropole velkého státu a osud českého národa vloží do kancléřových rukou. Je bizarní, že politici, kteří se verbálně předhánějí se zdůrazňováním české suverenity, jsou v praxi ochotni přispět k tomu, aby byla co nejvíce křehká. Noviny se posmívají bývalému ministru Tvrdíkovi za spektakulární demisi. Nejsou v právu, Tvrdík pouze nechtěl velet armádě bez letectva a s třiceti tanky. Je to podivné?

Zdánlivě by se dalo namítnout, že naši politici zas za tolik nemohou, protože pokračují pouze v tom, co dělaly všechny polistopadové vlády. Ale je to argument chabý. Právě pro bídu, do které předchozí vlády armádu zavedly, je zapotřebí zvrátit vývoj směřující k její rychlé likvidaci. Dokud je čas, dokud z české armády nezbyla jen Hradní stráž.

(www.bohumildoelzal.cz)