Srpen 2003

Jak se u nás mluví s komunisty

Emanuel Mandler

Petice "S komunisty se nemluví" připomněla "lehkost a bezstarostnost, s jakou je v posledních měsících ve veřejném životě - na politické scéně, ve veřejnoprávních i soukromých médiích - přijímána a představována komunistická strana." Signatáři petice s tím nesouhlasí, protože "KSČM je dědička komunistické totality, hrdě se k této minulosti hlásí, ústy svých předáků bagatelizuje brutalitu 50. let a obhajuje komunistické zločince." Nelze zpochybňovat, soudí petice, že KSČM patří mezi extremistické politické proudy. Proto "nejednejte s extremisty o charakteru a budoucnosti této země!"

Signatáři petice si představují realitu České republiky neobyčejně jednoduše. Domnívají se, že k tomu, aby bylo lépe, stačí, dají-li politické strany KSČM do jakési klatby. A tak vyzývají naši politiku, aby přestala dělat něco, co je už dávno nedílnou součástí českého politického života: naše demokratická politika se s komunisty radí o budoucnosti země velmi dlouho a samozřejmě. Poté, když jim v sametové revoluci odpustila odpovědnost za čtyři desetiletí autoritativní vlády a za důsledky, které z toho vyplynuly, vytvořil se "konsensus počátku 90. let" (Václav Klaus). Znamenal navázání na výsledky druhé světové války, jinými slovy na první poválečný, tzv. Košický vládní program, realizovaný Benešovými dekrety. Přesněji řečeno: česká politika navázala na to, co z tohoto programu zbylo (čas například odvál přátelství se Sovětským svazem), ovšem to, co zbylo, chrání v radikálním znění. Lze je shodou okolností snadno pochopit, a to díky tomu, že u nás existuje ministr kultury Pavel Dostál a jeho aktivity. Ty hlavní, jsou-li heslovitě vyjádřeny, ozřejmují dnešní radikální konsensus. Jde o boj (1) proti sudetským Němcům, (2) proti velkým pozemkovým vlastníkům (případ Kinský) a (3) proti církvi.

Je to program v němž jsou naše politické strany jednotné, přestože je obrácený do minulosti a jeho zahraničně politická orientace není ještě zcela všeobecná (jak o tom svědčí rozpačitý a rozporný postoj stran vládní koalice - proti tomu vztah lidovců ke katolické církvi je výjimkou potvrzující pravidlo). Spolupráce se Sovětským svazem sublimovala v Klausův antiamerikanismus a odpor proti užší evropské integraci a v tom se shodují "národně socialistická" ODS i komunisté.

A zde jsme u kořene věci. Urputné hájení výsledků druhé světové války a trvání na konsensu počátku 90. let vyžadují všeobecnou jednotu parlamentních stran včetně komunistů. Je absurdní domnívat se, že by se tento račí pochod naší politiky mohl odehrávat, aniž by se v něm stále výrazněji neprojevovali komunisté a jejich strana. Vždyť je to původně jejich program a bez nich je těžko představitelný. Navíc však komunisté při jeho tvorbě vycházeli z projektu prezidenta Beneše na spojení národní a sociální stránky poválečné revoluce a byli podpořeni všemi ostatními stranami Národní fronty. A nebyla to podpora pouze programová; zvláště při konfiskování německého majetku a při vyhánění Němců existovala nevídaná jednota všech stran. Takže nejsou to jen komunisté, kdo se nechce odříci své minulosti. Nejhorší a nejostudnější činy se odehrály za poválečné revoluce a odpovědnost za ně mají všechny tehdejší strany. Dnešní politické strany ji převzaly.

Lidé dnes už nemají představu, o co všechno v poválečné revoluci šlo. Nemělo by smysl se na tomto místě k tehdejším událostem podrobněji vracet, připomenu jen aktuální zprávu o brněnském podnikateli Pavlu Kohnovi. Jeho potomci se v úsilí o restituci Kohnova majetku obrátili až k štrasburskému soudu. Nevelká agenturní zpráva o Pavlu Kohnovi říká: "Kohnovi byl jeho majetek kvůli jeho židovskému původu zabaven nacisty v roce 1940. Zatímco jeho otec zahynul v Terezíně, Pavel Kohn uprchl do Anglie, odkud se po válce vrátil zpět do vlasti. Majetek mu však byl na základě Benešova dekretu číslo 12 z roku 1945 zkonfiskován a ještě před únorem 1948 znárodněn. Úřady to zdůvodnily tím, že byl německým občanem, ačkoli v roce 1946 získal osvědčení o československém státním občanství. V roce 1951 někdejší brněnský velkopodnikatel zemřel."

Přirozeně, účelem tohoto článku není upozorňovat na obrovské množství bezpráví tehdejší české revoluce. Spíš upozornit na trapnou situaci, v které se ocitáme. Jelikož v českém politickém spektru nelze najít parlamentní stranu, která by měla aspoň špetku odhodlání vypořádat se s touto nehezkou českou minulostí, ale naopak všechny v pevné jednotě za ní stojí, jsou výzvy typu "nemluvte s komunisty" neobyčejně naivní a povrchní.

(www.bohumildolezal.cz)