Srpen 2003

Proč právě u nás?

Emanuel Mandler

Oficiální historiografie (prof. Pánek, Pešek, Pavlíček i ostatní autoři díla "Rozumět dějinám") až dosud kritizovala zavrženíhodné ideje, popřípadě tiskoviny, na jejichž stránkách tyto ideje přečetla. Jde hlavně o sudetoněmecký, popřípadě negativistický pohled na české dějiny, před nimiž je třeba čtenáře za každou cenu ochránit. Kdo jsou oni nebezpeční autoři, kteří uvedené ideje k nám propašovávají, o tom až dosud cudně mlčí. Se stejnou cudností a ohleduplností si počíná Daniel Kaiser v článku "Oni byli poslední" (LN 11. 7. 2003), když zastánce "nějakého vyrovnání s bývalou německou menšinou" neuvádí jmenovitě, ale pouze jako freudovce a "houf zmatených intelektuálů". Vytýká jim, že nikdy nevysvětlili, "proč by se měli s poválečnou odplatou na Němcích vyrovnávat na státní úrovni zrovna a jenom Češi".

Považuji se za potrefenou husu a jako takový jsem Danielu Kaiserovi ochoten věnovat dvě své publikace ("Češi i Němci", "Benešovy dekrety"), v nichž na podstatu jeho otázky zevrubně odpovídám. Přiznám se ale, že na argumenty tohoto jeho článku lze reagovat těžko. Chce-li totiž srovnávat vyhnání Němců z Československa s "diskriminačními opatřeními proti etnickým Němcům" v Nizozemsku, v Belgii a Dánsku, musí přece takové srovnání provést. A to předpokládá říci čtenářům, jaká to byla diskriminační opatření, jinak o nich nemá smysl diskutovat. Podobně říká-li, že Polsko "vypudilo dvakrát tolik Němců co Československo" a že "dostalo navíc východní německá území", zamlčuje informaci, která je zcela základní. Východní polská území v roce 1939 násilím zabrali Sověti a po válce si je už ponechali. Sovětský svaz jako náhradu "přesadil" Polsko do východních německých území. Tím tedy, násilným vnějším zásahem totalitního sovětského státu bylo také zorganizováno vyhnání Němců z nových polských území.

A tím dospíváme blíže k odpovědi na otázku, proč se máme s poválečnou "odplatou"(?) na Němcích vyrovnávat na státní úrovni právě my. "My" jsme nejen nebyli ke konfiskaci německého majetku a "odsunu" 3 milionu Němců nuceni jakýmikoli vnějšími okolnostmi, my, to znamená prezident Beneš a exilová vláda, jsme navíc přesvědčovali od roku 1942 mocnosti protihitlerovské koalice o nutnosti vyhnání Němců z Československa; nakonec je v Postupimi velmi důrazně přesvědčil sám Stalin argumentem, že se už stejně nedá nic dělat, "odsun" z Československa, obsazeného sovětskou armádou, bude beztak proveden.

K tomu, že konfiskace, nelidské zacházení s německým obyvatelstvem a vyhnání Němců byly výsledkem "svobodné" vůle československé vlády, není třeba zvláštních důkazů. V Pamětech dr. Edvarda Beneše je tomu věnováno dosti místa a jejich autor se svým lvím podílem na vyhnání Němců vysloveně pyšní. Vyhnání Němců nebylo podle jeho plánu izolovaným aktem, byl to výchozí bod národně socialistické revoluce, která zestátnila větší průmyslové majetky v Československu a učinila z Československa socialistický stát, zahraničně politicky vázaný na Sovětský svaz. Tak, jak to již v 7 ledna 1942 předvídal dr. Beneš, když pozval zástupce sudetských Němců na čaj a řekl jim toto: "…vůdci naší německé emigrace musí…počítat, že k jejich poválečným plánům a uspořádáním u nás uvnitř, které mi na počátku války předložili…dojít nemůže. já všecky ty věci důkladně promýšlím…a to minimální, k čemu přicházím, je, že v sociální revoluci, k níž určitě dojde, bude třeba zbavit naše země veškeré německé buržoazie, pangermánské inteligence a fašismu propadnuvšího dělnictva. To bude naše konečné a pro nás vůbec uskutečnitelné řešení: spojení revoluce sociální s revolucí nacionální."

Tak se to opravdu stalo. Chápali to tak současníci, a po více než dvaceti letech to tak chápali a vřele s tím souhlasili historici: "Beneš posílil svou autoritu revolucí a revoluce posilovala svou autoritu autoritou jeho. Koncepce národní a demokratické revoluce, jejímž byl Beneš spolutvůrcem a symbolem, byla vskutku jedinou reálnou cestou restaurace a pokroku republiky…Plnění Košického vládního programu bylo zdrojem úspěšné ekonomické, politické a ideové konsolidace…" (Jan Křen, Vrchol a konec Benešovy politické dráhy", Dějiny a současnost, č. 5 1968, s. 34)

Po dalších pětatřiceti letech tedy není to, co nás čeká, "nějaké" vyrovnání s německou menšinou, nýbrž s děním, v němž se spojila revoluce nacionální a sociální, velkorysé vyvlastňování v průmyslu a bankovnictví s neméně velkorysými deportacemi. Nikde jinde v Evropě se něco takového nestalo a přitom je tato národně socialistická revoluce u nás dodnes takřka oslavována. A tak je Kaiserova otázka "proč právě my" nesporně zavádějící. Česká republika se na státní úrovni musí vyrovnat nejen se sudetskými Němci, ale především - s Českou republikou.

(www.bohumildolezal.cz)