Srpen 2003

Směšní imperialisté

Emanuel Mandler

Když se irácká krize přeměnila v iráckou válku, dostávali jsme z velké většiny od našich médií zprávy, které nebyly seriózní: snižovaly úspěchy spojenců a zvláště Američanů. To je za námi, to bylo. Dalo by se očekávat, že se dnes, v době míru, bude "protiimperialismus" postupně ztrácet. Vůbec tomu tak není. Jako by se plíseň antiamerikanismu šířila po celé Evropě a vítězně pokryla naše média. Nic kloudného se člověk o Američanech nedozví, samé zlomyslnosti a narážky na to, jak je americká politika prohnaná a neseriózní.

Na tomto místě jsem se již jednou tímto tématem zabýval (článek "Jak si poradit s četníky") a nezbývá mi, než sek němu několika slovy vrátit. Především nelze zapomenout, že funkce světového četníka, z níž bývají Spojené státy podezírány, je reálná a nutná. Vyžaduje ji situace globálního světa po konci studené války, charakteristická několika významnými mocenskými centry a regióny, v nichž neznatelně vznikají místní i globální hrozby. Je přirozené, že nejmocnější stát na světě (USA jsou přece jediná supervelmoc) musí diplomaticky, ale někdy i ozbrojenou silou pacifikovat nebezpečný mocenský neklid tam, kde hrozí přerůst v celosvětovou hrozbu. Spojené státy se této funkce četníka nemohou zbavit, i když se o to snaží (viz případ Libérie). Posouzení logické otázky, zda světový četník dělá to, co je mezinárodnímu společenství zapotřebí, ovšem ztěžuje značně rozšířený předsudek dokonalosti. Nic na světě však není dokonalé, proč by měly být dokonalé Spojené státy?

Příčin, proč se od nich vyžaduje dokonalost, je ovšem mnoho. V euroamerické civilizaci je zřejmě nejvýznamnější z nich postupující obliba marxisticko-leninského sekularismu, který vytváří zdánlivě racionální, ve skutečnosti však neuskutečnitelné modely složitých mocenských a společenských struktur. Světový mír nemá být pojištěn úsilím supervelmoci, nýbrž výlučně pokojnými dohodami mírumilovných států. Je to nápad, který se prokázal jako zcela neuskutečnitelný (dnes by se řeklo kontraproduktivní) a který naštěstí Spojené státy svou politikou kazí.

Mocensky neúnosně slabá Evropa na Spojené státy žárlí a příliš jim nepomáhá. To ovšem může mít nedobré následky. Je to ostatně dobře vidět na situaci v Iráku, kde jsou dnes na tom Američané podstatně hůř, než když se jejich tanky hnaly k Bagdádu. Na velikém, nesnadno kontrolovatelném území mohou zbytky rozpuštěné Saddámovy armády vést guerillovou válku, která stojí životy amerických vojáků. Ve Spojených státech jsou odjakživa na ztráty svých armád mimořádně citliví; nebezpečí, že se americké veřejné mínění obrátí proti angažovanosti Ameriky ve světě (podobně jako se to stalo za vietnamské války), není bezprostřední, ale v blízké budoucnosti se může proměnit v aktuální hrozbu.

Naše média to sledují s nám vrozenou škodolibostí a s uštěpačnými komentáři. Přispívají tak skromně, ale přece jen k oslabení americké autority ve světě. A to ve chvíli, kdy se na Dálném Východě vytvořilo další ohnisko ohrožující světový mír a stabilitu. Jak je zlikvidovat bez světového četníka?

A co si má světový četník počít bez účinné podpory demokratických států?

(www.bohumildolezal.cz)