Srpen 2003

Jsi jen kus masa. Na následky domácího násilí umírá v Rusku 14 000 žen ročně

Josef Pazderka

Minulý týden si dobře naložený ruský prezident Vladimir Putin pochutnával v Buckinghamském paláci na královské hostině, rozdával úsměvy na všechny strany a nešetřil optimismem. Není divu. Ruské ekonomice se právě podařilo vybřednout z vleklé krize a těší se pětiprocentnímu růstu. Úspěchy slaví i Putinova pragmatická zahraniční politika, a prezident si tedy před hostiteli okázalou spokojenost může dovolit. V kremelské úřadovně si ovšem podobný luxus může dopřát jen stěží. Brání mu v tom především řada dlouhodobě neřešených vnitropolitických problémů.

Nejčerstvěji mu jeden z nich nepřehlédnutelně připomněla mezinárodní nevládní organizace Amnesty International, která ve spolupráci s několika ruskými partnery právě zahájila masivní kampaň upozorňující světovou veřejnost na hrozivé rozměry, jichž v Rusku dosáhla úroveň domácího násilí. Že jde o problém, nad nímž nelze mávnout rukou ani v ruských poměrech, dokazuje už prostý pohled do oficiálních dokumentů. Podle dostupných údajů totiž dnes ruští muži ubijí k smrti každý rok více žen, než kolik padlo sovětských vojáků během deseti let krvavé okupace Afghánistánu.

Jsem tvůj car

“Sergej vrazil do místnosti, vytáhl mě z postele a vláčel po zemi do kuchyně. Tam mi zkroutil ruce za záda a začal mi mlátit hlavou o zem. Křičel, že je car a vladař a že musím dělat, cokoli chce. Vykřikla jsem: ,Chceš mně zabít?‘ On jen zařval: ,Přivedu tě do takového stavu, že se radši zabiješ sama. Potřebuješ řezat a řezat. Nejsi nic jiného než jen kus masa. Když tě zabiju, nic se mi nestane,‘ ” popsala na sklonku loňského roku mladá Moskvanka Taťjana G. pracovnicím krizového centra Sjostry (Sestry) v ruské metropoli jednu ze scén, které byly poměrně běžnou součástí jejího manželského života. V tomto případě se jí manželovy násilnické pozornosti dostalo za to, že odehnala prostitutku, kterou si muž spolu se svým přítelem objednali do jejich společného bytu. Brutalita posledního útoku Taťjanu však vyděsila natolik, že se nakonec odhodlala nemlčet a oznámila celou věc na policejní stanici. Přestože kvůli zraněním, která jí manžel způsobil, strávila dva týdny v nemocnici, odložila justice ve spolupráci s policií celou věc s poukazem na drobné formální nedostatky k ledu a jedině díky vydatné právní pomoci krizového centra se Taťjaně před nedávnem opět podařilo vrátit případ do hry.

Scény z manželského života

Naděje na to, že se dočká transparentního procesu uzavřeného nějakým jasným ortelem, je ovšem mizivá. Jak vyplývá z oficiálních průzkumů renomovaných agentur, považují totiž dodnes ruské soudy, policie a paradoxně i velká část veřejnosti domácí násilí za ryze soukromou věc každého manželského páru, do níž se stát nemá v žádném případě jakkoli míchat.

Například podle čerstvě zveřejněného reprezentativního výzkumu, v jehož rámci Moskevská státní univerzita a Ruská akademie věd dotazovaly 2 134 mužů a žen ze všech ruských regionů, považuje 43 procent obyvatel bití manželky za privátní záležitost muže a každý třetí dotazovaný dokonce doporučil týraným ženám, aby se zamyslely nad tím, proč jsou bity. Více než 70 procent Rusů pak zastává také názor, že případný manželčin souhlas se sexem není v partnerském soužití podstatný.

Především společenské klima je tak jednou z hlavních příčin toho, proč dnes podobných případů, jako je Taťjanin, evidují krizová centra po celém Rusku doslova bezpočet. Jejich kvalifikované odhady celkového počtu případů domácího násilí vyrážejí dech i poměrně otrlým lidem: zhruba 36 000 ruských žen je denně svými manžely brutálně zmláceno a každých čtyřicet minut některá z nich na následky bití zemře.

Že nejde o nijak přehnané číslo, dokazuje i fakt, že tento alarmující počet – zhruba 14 000 ubitých žen ročně – připouští ve své loňské oficiální zprávě pro OSN i sama kremelská administrativa, která jedním dechem dodává, že domácí násilí pro ni představuje závažný problém, s nímž si zatím neví rady.

Ředitelka již zmiňovaného moskevského krizového centra Sjostry Maria Mochovová ovšem dodává, že se najít řešení ani nijak zvlášť nesnaží: “Pokud žena mnohaletému bití a šikaně nakonec podlehne, je z toho možná v obzvláště brutálních případech sem tam malý skandál a pachatel je případně odsouzen. Každodenní psychické, fyzické i ekonomické týrání, z něhož tyto smrtelné případy klíčí, je však něco, nad čím tady každý mávne rukou.” Vláda podle jejích slov sice pod tlakem mezinárodních organizací slovně připouští, že domácí násilí představuje v Rusku problém, do prevence však neinvestuje. “Během desetileté války v Afghánistánu padlo na deset tisíc sovětských vojáků a dodnes je z toho povyk. Fakt, že za pouhý rok padne ještě větší počet ruských žen za oběť domácímu násilí, ovšem nikoho nezajímá,” dodává.

Kruh

Jak naznačuje i právě zahájená a v úvodu zmiňovaná kampaň, situace se však přece jen pomalu začíná měnit. V roce 1999 na zelené louce založená Asociace krizových center dnes po celé zemi sdružuje na 45 pracovišť, která zaměstnávají více než čtyři stovky odborných pracovníků a síť dobrovolníků. “Klíčovou věcí pro nás teď je přinutit státní úředníky a poslance, aby problém začali skutečně řešit i jinak než jen slovně,” říká výkonná ředitelka Asociace Natalija Abubikirova. “Doposud jsme totiž v začarovaném kruhu: domácí násilí není v Rusku oficiálně uznáno jako zločin, proto o něm neexistují statistiky, a proto není možné dosáhnout jeho uznání. Doufáme, že čas, kdy se ten bludný kruh konečně podaří prorazit, je už blízko. Kampaň by měla pomoci.”

(Respekt)