Srpen 2003

Do Beneše zatéká

Jiří Pehe

Čeští politici už léta tvrdí, že Benešovy dekrety jsou vyhaslé. Otázky minulosti jsou prý úspěšně uzavřeny. Nejnovější vřava okolo Benešových dekretů však ukazuje, že politická licoměrnost má krátké nohy. Do poválečného díla Edvarda Beneše povážlivě zatéká a čeští politici stále více připomínají horečně pobíhající údržbáře, kteří se snaží ucpávat díry v chátrající přehradě. Loňské parlamentní usnesení k Benešovým dekretům, kterým sněmovna poměrem hlasů 169:0 deklarovala, že dekrety jsou nedotknutelné a neměnné, bylo dobrou ukázkou toho, do jaké pasti se česká politika svou neschopností postavit se k minulosti čelem dostala. Nyní nastává další dějství téhož dramatu. Navzdory usnesení, k jehož přijetí se ostatní strany neváhaly spojit s komunisty, Benešova stavba nevypadá vůbec vyhasle. Nejen proto, že neustává tlak některých politických kruhů v Německu a v Rakousku na zrušení dekretů, ale i proto, že české soudy údajně dekrety prolamují rozhodnutími o restitucích majetku některým šlechtickým rodům, které by podle politiků majetek zpět dostat neměly.

Vrcholní politici nyní tvrdí, že je třeba zabránit chybným interpretacím zákonů souvisejících s restitucemi a dekrety. Žádají, aby nejvyšší soud zformuloval jednotné stanovisko, jak mají soudy rozhodovat v restitučních sporech. Jenomže každý restituční spor je jiný, a zda se na něj vztahují Benešovy dekrety, je otázkou individuálního výkladu. Prohlášení politiků na adresu soudů jsou už na samé hraně demokratických pravidel hry. Demokracie je založena na důsledném oddělení moci výkonné, soudní a legislativní. Řešit politickou objednávku třeba jen i nepřímým tlakem na soudní moc je nebezpečný precedens. Problémem přitom není chybná interpretace Benešových dekretů ze strany soudů. Problémem jsou Benešovy dekrety. Soudy dělají jen to, co jim přísluší: interpretují právo. Snaha přijmout nyní spěšně zákony, které by ucpaly díry jak v děravém (protože už v principu špatném) díle Benešově, tak v restitučních zákonech polistopadové politické garnitury, je tragikomická. Takové zákony stejně už neovlivní žádnou ze žalob, které byly podány různými lidmi před případným přijetím nových zákonů. A dokonce snad ani čeští politici, s jejich neúctou k právu, si nedovolí porušit princip, že zákony se nesmějí přijímat retroaktivně.

Účelnější než politické látání děr by bylo přijetí principiálního stanoviska k problému dekretů. Měli bychom už konečně oficiálně uznat, že dekrety byly nedemokratickým nástrojem k uplatnění principu kolektivní viny, a vymést je z našeho právního řádu. Zároveň by česká politická reprezentace měla najít odvahu se omluvit všem obětem této poválečné čistky. Argumentovat tím, že to byla jen reakce na předešlé chování Němců, neobstojí. Ano, reakce to byla, jenomže stalinská. Namísto hledání návodů, jak "vyhaslé" Benešovy dekrety lépe zacementovat, měli by čeští politici hledat řešení, jak je zrušit a nabídnout symbolická gesta včetně odškodnění osobám nejvíce postiženým. Protože je jasné, že to, co se na základě dekretů stalo v majetkových vztazích po válce, může dnešní Česká republika jen těžko odčinit (nikdo to od ní na vládní úrovni také nežádá), stačilo by dekrety zrušit ex nunc (od nynějška do budoucnosti) a zároveň stvrdit, že majetkové vztahy jimi vytvořené dnes už nelze měnit. Případné konkrétní spory pak plně ponechat soudům.

Nakonec ještě slovo o původci této kalamity. Jmenoval se Edvard Beneš. O jeho zásluhách a selháních je třeba vést otevřenou debatu. Snaha některých politiků přijmout zákon oceňující zásluhy Beneše o stát je ve světle současných kontroverzí, které se vztahují k jeho dílu, přinejmenším účelová. Je to jen další pokus zacementovat jednu díru v chátrající stavbě.

(MfD)