Srpen 2003

Nesnesitelná lehkost kritiky. Bývalý šéf zbrojních inspektorů tvrdí, že spojenci měli pravdu

Zbyněk Petráček

Je tři měsíce po konci války v Iráku. Dodnes se nenašly zbraně hromadného ničení a obecně rozšířený názor zní, že se Bushova a Blairova administrativa blamovala. Vždyť právě tyto zbraně a neschopnost inspektorů OSN je najít byly důvodem, proč jít do války proti Saddámu Husajnovi. Navíc právě 1. července odešel do důchodu Hans Blix (75), Švéd, který poslední tři roky řídil zbrojní inspekce OSN v Iráku. Blix nyní zastává názor, že válečná akce víceméně nic nevyřešila, neboť nepředložila světu důkaz v podobě odhalených zbraní, které by, jak se říkalo, v rukou teroristů napáchaly větší škody, než způsobil útok na USA 11. září 2001.

Ano, na první pohled se ukazuje, že spojenečtí vojáci neuspěli o nic více než inspektoři OSN. Co z toho ale vyvodit? K této otázce se 29. června na názorových stránkách listu The Washington Post vyjádřil Blixův rodák a předchůdce ve funkci Rolf Ekeus. Tedy muž, jenž není americkým politikem, který by se teď potřeboval obhajovat za účelovou argumentaci, ale bývalý šéf zbrojních inspektorů OSN v Iráku z let 1991 až 1997 a dnes ředitel Stockholmského ústavu pro výzkum míru. Proto působí jeho argumentace, založená na osobních zkušenostech z Iráku, nezaujatě a věrohodně – a přitom ve prospěch akce spojenců.

Cílem byl Írán

Ekeus vychází ze čtyř hlavních “sloupů” iráckého programu zbraní hromadného ničení – chemických, biologických, jaderných a raket. Podle jeho názoru je Husajn vyvíjel nikoli kvůli možnému útoku na Západ, ale kvůli Íránu. Chemické zbraně také vůči Íránu použil ve válce v letech 1980 až 1988. Tehdy Husajn neviděl jinou možnost, jak odvrátit přesilu, ačkoli válku sám zahájil. “Lidským vlnám” íránských zfanatizovaných adolescentů, které pronikaly minovými poli a útočily na vše irácké, se těžko dalo čelit standard-ními metodami. Bilancí je na sto tisíc mrtvých či dodnes hospitalizovaných Íránců po zásahu yperitu.

Druhým cílem iráckých zbraní hromadného ničení byla vnitřní opozice, zejména Kurdové a šíité. Nicméně to vše se odehrávalo v 80. letech, kdy byl Bagdád považován za relativně umírněnou vyrovnávací sílu vůči čerstvě fundamentalistickému Íránu. Ekeus cituje více než deset let starý výrok iráckého ministra zahraničí Tárika Azíze ze soukromého rozhovoru. Věčným nepřítelem Iráku nebyly ani USA, ani Izrael, ale “íránské bestie”. O tom, jakou hrozbu Irák připisoval svému sousedu, svědčí útok na íránský jaderný reaktor Búšehr v roce 1983, tedy dva roky poté, co Izraelci vybombardovali irácký reaktor Osirak. Proto Bagdád ani nepoužil hlavice se zbraněmi hromadného ničení za první války v Perském zálivu v roce 1991 vůči Američanům či Izraeli. Jak tvrdí Ekeus, tehdy americký ministr zahraničí James Baker pohrozil Iráku, že nasadí-li tyto své zbraně, válka za osvobození Kuvajtu se změní ve válku za změnu režimu v Bagdádu.

Kdyby to nevyšlo

Ekeus podotýká, že technologie bagdádského režimu nikdy nebyly vyspělé natolik, aby dlouhodobě udržely chemické a biologické zbraně ve smrtonosném stavu. Proto podle něj nelze dělat velké závěry z toho, že se dnes nepodařilo najít skladiště s ampulemi smrtících plynů. Skutečnou iráckou hrozbou bylo “know-how”, tedy kapacita takové zbraně vyrábět. Hlavní hrozbou byla kombinace výzkumníků, inženýrů, technologií a testovacích zařízení. Nic z toho nelze “objevit” jako doličný důkaz, vše zmíněné lze “skladovat” libovolně dlouho, a dokud nebudou Saddám a jeho rodina věrohodně prohlášeni za mrtvé, lidé s citlivými znalostmi v hlavě se stále budou bát možné odplaty a raději budou držet jazyk za zuby. Ekeus píše: “Bizarní politický zájem nalézt za každou cenu munici s chemikáliemi vystavuje Ameriku a Británii nespravedlivé kritice.”

Ekeus svůj text završuje jasným poselstvím. Pokud bychom nechali u moci Saddáma s jeho schopnostmi vyvíjet a vyrábět zbraně hromadného ničení, tolerovali bychom pokračování destabilizujících zbrojních závodů, nuklearizaci regionu, ohrožení světových dodávek energie, předávání technologií zbraní hromadného ničení teroristickým sítím, sabotáž mírových projektů pro Svatou zemi a útlak iráckého lidu.

(Respekt)