Srpen 2003

Memento vyhnání

Petruška Šustrová

Vybudovat Evropské centrum proti vyhánění je myšlenka vskutku vynikající, o nic horší než nápad na slavné Muzeum holocaustu ve Washingtonu. Tuto strašnou metodu sociálního inženýrství asi nejvíc používal Stalin, ale nevymyslel ji. Už v roce 1915 se turecká vláda rozhodla vyhnat z domovů statisíce Arménů a arménský národ na genocidu, která s tím byla spjata, nezapomněl a jistě nikdy nezapomene.

Národy, které po sovětském impériu stěhoval “milovaný vůdce” Stalin, by se daly vyjmenovávat podle abecedy. Také Hitlerovy plány se masovým přestěhováním, jež mělo být milosrdnější než vyhlazení, jen hemžily. A zatím poslední okázalou ukázku této ohavné metody předvedl Slobodan Milošević na kosovských Albáncích.

Vyhánění ovšem nebylo výsadou totalitních států: to na vlastní kůži pocítily miliony Němců, které musely odejít z Polska, Československa, Maďarska, Slovinska a dalších zemí. A byli to právě vyhnaní Němci, kteří dali ke vzniku nějakého centra, muzea či památníku, věnovaného vyhnancům, první podnět.

Nepříliš šťastný, nutno říci – vždyť obyvatelé zemí, které se po druhé světové válce “svých” Němců zbavily, by takovou instituci mohli právem chápat jako nepřímou výčitku. Jako nemístnou výčitku, neboť okolnosti tohoto poválečného transferu skutečně byly jiné, než okolnosti genocidně laděných transferů předchozích.

Nebylo by ovšem na místě přehlížet utrpení, jemuž byly odsunem vystaveny miliony Němců, velmi často naprosto nevinných, bezmocných starců, žen a dětí. Česká společnost – a především česká politická vrstva – nechce o tomto utrpení nic slyšet. Někdy je to projev nepřiznaných výčitek svědomí, jindy strach, a ještě jindy zatvrzelá nechuť přiznat chybu, kterou už nelze napravit.

Myslím, že právě taková instituce, jakou by mělo být Evropské centrum proti vyhnání, by mohlo pomoci i nám: “sudetoněmecký problém” by zařazením do širšího kontextu nabyl méně palčivé příchuti, byl by lehčeji pochopitelný, bylo by snazší si uvědomit, co se vlastně stalo.

Viděno českýma očima by velmi případné místo bylo v polské Vratislavi, tedy na území, které Polsko získalo po druhé světové válce, odkud Němci buď utekli před postupující Rudou armádou, nebo je nové polské úřady odsunuly. Nové polské území pak osídlili mnozí “lidé z Východu”, uprchlí či vyhnaní pro změnu z území, která Polsko na východě ztratilo. Je to tedy místo, které násilné přesuny obyvatelstva zažilo na vlastní kůži jaksi “z obou stran”.

(LN)