Srpen 2003

Největší kostel

Petruška Šustrová

Na severu Rumunska, při hranicích s Maďarskem a Ukrajinou, leží vesnice Sapanta. Často ji navštěvují turisté, kteří do této oblasti zabrousí, protože v Sapanze mají hřbitov, jakých na světě moc není. Jmenuje se trochu paradoxně Veselý hřbitov.

Všechny náhrobky na tomto zvláštním hřbitově jsou dřevěné, pestře omalované, a všechny je vyřezal a omaloval místní lidový umělec. Vlastně už druhý místní umělec, zeť zemřelého Stana Patrase, který s celým nápadem přišel. Náhrobní nápisy jsou veršované a jsou to epitafy, v nichž se návštěvník hřbitova dozvídá o nebožtíkových dobrých i špatných vlastnostech. Skládá je řezbář, který náhrobky vyrábí.

Už od třicátých let minulého století si každý, kdo v Sapanze žije, střádá na náhrobek, a uctivě zdraví řezbáře – ví, že ho na věčnost bude provázet to, co o něm napíše. Hřbitov působí zvláštním dojmem, barevné náhrobky připomínají spíš galerii naivní malby, než místo posledního odpočinku mrtvých. Zvláštní absurditu zesiluje i obsah náhrobních nápisů, které rozhodně nevyjadřují odtažitou úctu k mrtvému, mnohdy jsou až škodolibé. Je to nezvyklý přístup ke smrti. V každém případě však je Veselý hřbitov turistická atrakce, který vesničanům zajišťuje slušný příliv návštěv, a před kostelem je improvizované tržiště se suvenýry a místními řemeslnými výrobky.

Od letošního roku se Sapanta honosí další pozoruhodností: v nedalekém lesíku se buduje obrovský dřevěný kostel. Je už skoro dokončený, přes sedmdesát metrů vysoký, a jeho špici ještě protahuje do výšky devítimetrový kříž. Ten kostel, jistě největší svého druhu na světě, vznikl ze vzdoru. Jinde v Sapanze byl totiž před nedávnem s finanční pomocí vybudován řeckokatolický kostel, a tak se místní pravoslavný kněz rozhodl nevítanou konkurenci trumfnout.

Za komunismu byli řečtí katolíci v Rumunsku stejně jako v jiných komunistických zemích potlačeni, a jejich návrat není vždycky vítán: pravoslavným se nechtělo vracet jim majetek, o který je kdysi komunistické státy připravily a předali pravoslavné církvi. Však také ten největší dřevěný kostel na světě stojí uprostřed lesíka, který kdysi patříval řeckokatolické církvi.

Jela jsem se na tu obrovskou stavbu podívat s jistým podezřením, připadalo mi, že soupeření není zrovna ten pravý motiv ke stavbě kostela. Stavba je to vskutku monumentální: má všechny rysy tradičního kostelíka, jakými je poseto celé okolí, jenže několikanásobně zvětšený. Přes jisté výhrady jsem však musela žasnout nad řemeslnou zručností a vynalézavostí, s jakou je to ohromné dílo vyvedeno. Kostel se bez speciální techniky ani nevejde na jednu fotografii: člověk nemůže poodstoupit dost daleko, protože lesní mýtina není dost velká.

Čím déle jsem obrovským kostelem procházela, tím větší obdiv jsem cítila k dílu lidských rukou. Když si člověk prohlíží pozoruhodné řezby, do detailu sladěné a skloubené, podezdívka z kamenů, které do kulata omlel místní potok, cihlové klenby a obrovské, pečlivě opracované trámy, přestane myslet na pohnutku, která ke stavbě vedla. Ostatně – napadlo mne – co víme o pohnutkách, které motivovaly vznik obdivovaných středověkých katedrál? Možná to byla také snaha mít něco většího a krásnějšího, než mají u sousedů.

(BBC)