Srpen 2003

V pevném šiku proti cizákovi

Petruška Šustrová

Začátek letošního léta poznamenal soudní výrok, který knížeti Františkovi Oldřichu Kinskému přiřkl část majetku, kdysi zabaveného komunistickým státem. Soudní výrok by sám o sobě nebyl nijak zvlášť pozoruhodný, konfiskace prostě podle názoru soudu neproběhla zákonně a tudíž je neplatná, a kdyby si Kinský nehodlal nárokovat další rozlehlé pozemky, asi by se o něj nikdo příliš nezajímal. Jenže knížecí advokát podal mnoho desítek určovacích žalob, a česká politické vrstva bije na poplach: ve hře je podle politiků čtyřicet miliard.

Nechme teď stranou smutnou skutečnost, že se čeští politici až na nepatrné výjimky dokážou perfektně shodnout jen na mýtických “společných nepřátelích”, kterými obvykle jsou pováleční němečtí vyhnanci, šlechta a katolická církev. O tom jsme se mohli přesvědčit už vícekrát a není to nic nového. Důležitější je, že jejich schůzky a jednání hledají způsob, jak politicky ovlivnit soudní rozhodnutí.

Něco takového je pochopitelně v demokratickém státě zcela nepřípustné. Přesto politici neváhají informovat veřejnost, že hledají cestu, jak podobným soudním rozhodnutím do budoucna zabránit, a zřejmě na tom nic špatného nevidí. Zvyk je přece železná košile, a tak čeští politici mají za to, že soudy mají hájit zájem státu. A státním zájmem podle nich nejspíš je, aby kníže Kinský nedostal majetek, na který uplatňuje nárok. Jenže poslání soudů je jiné – mají nalézat právo bez ohledu na představy momentální politické reprezentace. Kdyby tomu tak nebylo, nemohl by se nikdo u soudu dožadovat uznání svého práva vůči státu.

Argumenty, kterými politici ve svých vyjádřeních o kauze Kinský nešetří, jsou občas až směšně absurdní: nedávno jsme se například mohli dočíst, že je možné uplatnit právo vydržení – nabyl-li někdo v dobré víře majetku a držel ho patřičně dlouho, nemůže mu tento majetek už být odňat. Proč by se ovšem mělo toto právo uplatňovat právě na Kinského a ne na kohokoli jiného, to už jasné není. Komunistický stát přece na všechen majetek, který odebral původním vlastníkem, nahlížel desítky let jako na svůj, kdyby platilo právo vydržení, nemohl by nikdo dostat zpátky nic.

Televize při informování o kauze Kinský obvykle ukazují záběry ze zámku v Opočně, který je, jak tvrdí politici, “ohrožen”. Nikdo ovšem nenaznačuje, že by si snad chtěl Kinský zámek odvézt do Argentiny nebo ho zbourat. Proč politici předpokládají, že by se o něj staral hůř než to umí obec, je ve hvězdách. Zvlášť když dobře víme, že peníze na péči o památky se v rozpočtu hledají ztěžka a ze stejných televizních zpravodajství se dozvídáme, že právě letos v létě nejsou peníze na průvodce po památkách. Kdyby se o památky museli vlastníci starat, jak jim velí rodová tradice, bylo by to jednodušší.

Jenže s logikou si čeští politici hlavu moc nelámou. Už se stačili přesvědčit, jak mocným spojencem je lidská nepřejícnost a závist, a tak na tyto nepěkné vlastnosti vsadili. Počítají s tím, že najdou pochopení a přízeň u občanů, kteří majetek za čtyřicet miliard nikdy neměli a mít nebudou. Proč by ho tedy měl mít někdo jiný, navíc jakýsi podezřelý cizinec, šlechtic a ještě k tomu nějaký Němec?

(BBC)