Srpen 2003

Hádej, kdo zase nepřišel na večeři. Hledá se romský King a český Gándhí než bude pozdě

Marek Švehla

Nemine týden, abychom neslyšeli nějaké nářky o tom, jak se v téhle zemi těžce žije. Poraženými či alespoň ohroženými se na české cestě ke kapitalismu cítí zemědělci, železničáři, učitelé, penzisté, odborářští vůdcové. Někdy je slyšet pravda (jako třeba od učitelů), často přehánění, jinde se vysloveně lže. Obecně ale platí, že třináct let staré vykročení do světa svobody a volné soutěže nápadů a schopností tady má pouze jedinou skutečnou oběť. Tou jsou Romové.

Tento dojem potvrzuje i studie Světové banky publikovaná těsně před začátkem prázdnin. Experti renomované instituce upozorňují, že “kolaps romských životních podmínek v zemích bývalého tábora socialismu dosáhl historických rozměrů”. Romský problém se přitom týká téměř celé východní Evropy. Je tedy naděje, že se s rozšířením Evropské unie do řešení vloží svým potenciálem lidé z Bruselu, kteří v minulosti prokázali daleko více vstřícnosti a schopností podobná sociální dramata řešit. Je tu ale jeden háček. Úspěch, to znamená návrat Romů do běžného života, záleží na jedné základní věci: bílí Češi si musí napřed tvrdou realitu svých spoluobčanů otevřeně přiznat a sami se snažit zjednat nápravu. Přitom pokud se tak v relativně krátké době nestane, může nastat problém, tentokrát ale pro bílé.

V cizím světě

Zdejší statistici přestali po roce 1990 evidovat Romy jako zvláštní etnickou kolonku, zcela přesná čísla tedy nejsou k dispozici. Existují ale tzv. kvalifikované odhady, které říkají následující: pětina Romů nemá práci, v kritických okresech severních Čech a severní Moravy jde o téměř stoprocentní nezaměstnanost. Osmdesát romských dětí ze sta končí ve státem posvěcených zvláštních školách původně určených mentálně postiženým, po jejichž absolutoriu nelze dělat nic jiného než kopáče, uklízečku nebo pasivního čekatele na sociální podporu. Počet zdejších vysokoškolsky vzdělaných Romů odhadují vládní experti na méně než jedno promile. Romové téměř nepracují v médiích, nejsou ve vedení firem, vysoké politice, ve vědě, vrcholovém sportu, mediálně viditelném umění (kromě hudby). Prakticky každá romská rodina je tu závislá na sociálních dávkách, naprostá většina trpí špatným bydlením.

Ještě horší jsou věci, které se statistikou vyjádřit nedají a které si běžný bílý občan stěží umí představit. Podle vládních odborníků každý romský občan Česka okusil ponížení nebýt obsloužen v restauraci. Všední realitou je nepřijetí do práce kvůli barvě kůže, zákazy vstupu do diskoték, na koupaliště, neustálý strach ze zákeřných útoků holých lebek. Vše je přikryto směsí štítivého a vystrašeného pohledu bílých Čechů na běžného Roma.

Obecně řečeno – Romové se nedokáží orientovat v nových poměrech, vyběhat dětem dobré vzdělání, komunikovat s neochotnými úřady, lopotně se domáhat spravedlnosti. Mohou mít navíc oprávněný pocit, že nejen jednotliví rasisté, ale i stát je proti nim. Téměř všechny rasistické útoky končí minimálními tresty a ještě bez povšimnutí strážců zákona dochází k urážení romských obětí na chodbách soudů. Právě v těchto dnech skončil proces s partou zdivočelých městských policajtů, která odvezla romského muže do lesa, tam zbila, zkopala a na závěr pomočila. Soudce ten lynč označil za “výchovnou lekci” a dal pachatelům krátké podmínky. Žádný div, že Romové policii a soudům nevěří nebo že postrádají pocit bezpečí.

Už tak dost alarmující distanc Romů se dále ještě zvětšuje. V poslední době totiž přibyl další problém: hrozba ztráty bytu. Princip nulové tolerance vůči neplatičům, k němuž se nově hlásí několik velkých měst včetně Českých Budějovic, se pro Romy stává skutečnou pohromou. Jak upozorňuje vládní expert pro romské záležitosti Viktor Sekyt, obecně jde jistě o správný princip, u Romů je třeba zjišťovat důvody neplacení. Většina příslušníků této menšiny, odsouzená svým špatným vzděláním a předsudky okolí k nezaměstnanosti, žije v napjatých rozpočtech bez úspor a jakýkoli větší neplánovaný výdaj (například pohřeb či doplatek) je přivádí do velkých existenčních potíží. Vzhledem ke svému nízkému sociálnímu statutu a špatné pověsti mají nulovou šanci na běžnou půjčku u banky. Takže finanční tíseň, kterou běžná většinová domácnost zvládne s pomocí příbuzných či institucí zcela bez otřesů, může pro romskou rodinu znamenat počátek cesty na úplné dno: vyhazov z bytu do totálního provizoria, odkud je to zas o kus dál od škol, od šancí na práci, od péče kurátorů, a mnohem blíž ke drogám, alkoholu, odebrání dětí a krádežím jako způsobu obživy.

www.rom.cz/seeyoulater

Co to všechno znamená? Základní pravidlo je jasné. Chudoba a deprese Romů se dřív nebo později přenesou na zbytek společnosti. Úvahy typu “Romové po vstupu do EU stejně odejdou někam za lepším” jsou samozřejmě naivní. Možná odejdou ti schopní, kteří se umí orientovat, živit se prací, znají cenu vzdělání a bojí se o budoucnost svých dětí. Ostatní ale mohou dostat sociální dávky pouze v rodné zemi, tak kam by tedy chodili, když je nutně potřebují?

Přes vážnost situace je romská otázka dlouhodobě mimo hlavní proud české politiky. Stačí se podívat na státní rozpočet. Podle znalců jsou základním kamenem v boji proti romské chudobě a nevzdělanosti tzv. terénní pracovníci, kteří Romy navštěvují, pomáhají jim jednat s úřady, hledat práci, připravovat dítě do školy a hlídají, že tam skutečně dojde. Na tyto potřebné lidi vydá stát letos dohromady deset milionů korun (tedy zhruba tolik, kolik padlo na opravu jediného poslaneckého bytu na Malé Straně). Z deseti milionů lze zaplatit 90 pomocníků, podle odhadů romského odboru Úřadu vlády by jich česká situace vyžadovala padesátkrát víc.

Bije někdo na poplach? Interpeluje ministra financí? Žádný takový hlas v české politice není, odpovídajících peněz se nikdo důrazně nedožaduje. Dosud jediný politik s puncem romského advokáta, dnešní ministr informatiky Vladimír Mlynář, nedávno v MF Dnes vysvětlil, že romská otázka prostě není v této zemi prioritou, a protože on není Gándhí, aby burcoval do předem prohrané bitvy, raději upjal své síly na rozvoj internetu.

Tak snadno se té věci ale nezbavíme. Otázka totiž zní: Kdy se stane tenhle problém prioritou pro většinovou společnost tak, aby se mu politici, jako je Mlynář, měli chuť věnovat? Bude se muset objevit romský Martin Luther King? Nebo snad radikál typu Malcolma X? A co když se nestane ani jedno ani druhé a Romové se prostě dál budou “neorganizovaně” propadat do beznaděje?

Kdo má více dětí

I když rasové ponižování mělo tehdy podstatně drsnější podobu, byli američtí černoši v padesátých letech v principiálně podobné situaci jako čeští Romové dnes. V týmu amerického prezidenta Eisenhowera pracoval jediný muž černé pleti – Frederic Morrow. Když nastoupil do prezidentova týmu, nemohl ve Washingtonu najít ubytování, personál Bílého domu s ním odmítal spolupracovat, při cestách marně hledal spolucestujícího do auta. V hotelích dostával pokojíky pro sluhy a byl odkazován do nákladního výtahu. A běžní černoši na tom byli samozřejmě hůř – čím hlouběji na jih, tím víc. Když v polovině 50. let zastřelili rasisté dva černošské aktivisty, kteří se v Mississippi pokusili uplatnit své právo a zapsat se na voličský seznam, vyšla o tom v celostátních médiích jen zasutá krátká zprávička: tak to prostě na jihu chodí a kdo by se tím zabýval? I vzdělaným a inteligentním bílým Američanům tehdy připadalo normální, že v autobusech bývá vymezený prostor pro bílé a černé a někde může řidič dokonce černochům nařídit, ať vstanou a pustí sednout bílé.

Změna uvažování většinové komunity přišla teprve poté, kdy se černí Američané zorganizovali a vzpourou proti odporným předpisům odmítli nedůstojnost segregace. Mladší a netrpělivější generace pak vzala bělochům i jejich dosavadní monopol na násilí a výsledkem byly mohutné rasové bouře otřásající Amerikou v polovině šedesátých let. To všechno ale Spojenými státy pohnulo, a i když ve vztazích mezi rasami dál přetrvává spousta vážných problémů, černí Američané se stali svobodnými, hrdými občany.

K tomu mají čeští Romové ještě daleko. Patrně také svojí vinou. Už jim přece muselo dojít, že gádžovské vlády pro ně samy od sebe mnoho neudělají. Místo důrazného hlasu a třeba bojkotu zvláštních škol Romové zatím svojí nejednotností a útrpným snášením všeho, co jim bílí podstrčí, spíše připomínají americké Indiány. To by nebyla dobrá zpráva, i když si samozřejmě nikdo žádné rasové násilí v Ostravě nebo Kladně nepřeje.

I v případě, že budou Romové dál všechno pasivně snášet, je tu jedna nenápadná naděje, která možná už brzy Mlynářovi a spol. jejich žebříčkem priorit přece jen zamíchá. Romské rodiny zůstávají ve všem pozadu za bílými, kromě jediného: počtem dětí. Zatímco Češi vymírají, romská populace roste. Dnes tvoří dvě procenta. Za dvacet, třicet let se může blížit desetině a dnešní debaty o napjatém sociálním systému se nám budou i z čistě ekonomického důvodu zdát jako komické hraní si na problém.

(Respekt)