Srpen 2003

Hrdinové jako my

Erik Tabery

Ačkoli jsou v Česku sudetští Němci částí politické elity prezentováni jako kolektivní služebníci Hitlera, rozhodně tomu tak nebylo. Například ve vypjaté druhé polovině 30. let jich necelá třetina odmítla dát hlas nacionalismu – což vzhledem k řádění ordnerů v Sudetech a celkové atmosféře teroru, které česká policie nebyla schopna účinně zabránit, byl jistě výkon. Jen pro připomenutí: komunisty v Československu volilo i v podstatě bezzubých “pupendových” časech na 99 % populace. Význačný publicista a vězeň nacistických i komunistických koncentráků Jiří Loewy loni na stránkách Lidových novin připomněl hrdinství, s jakým jen v Ústí nad Labem slíbilo v roce 1937 na 5 tisíc sudetoněmeckých sociálních demokratů: “Svoboda má pro nás vyšší hodnotu nežli naše životy. Slibujeme věrnost naší republice, věrnost našim prezidentům Masarykovi a Benešovi, které milujeme a ctíme.” (Mimochodem odvahu podepsat Chartu 77, která vystupovala proti jinému teroru, našlo během dvanácti let čtyřikrát méně Čechů.) Desetitisíce pak skutečně byly připraveny bránit zem. Pak ale přišla kapitulace a řada z nich byla zatčena a poslána do koncentráků. Jen v prvních týdnech po Mnichovu bylo gestapem zatčeno na 20 tisíc sudetských Němců. I přesto v Sudetech působilo na 185 odbojových skupin.

Po válce ale platila kolektivní vina. “Menšin neznáme a tím méně nějakých výhod pro ně. V Čechách budou pro příště jen české školy a česká modlitba v českých kostelích,” psala Mladá fronta. Komunisté slavili úspěch: “Zůstane historickou zásluhou komunistické strany,” radoval se v červnu roku 1947 Klement Gottwald, “že pod jejím vedením, jejíma rukama byl český a slovenský ráz našeho státu upevněn a zajištěn.”

(Respekt)