Srpen 2003

Deportace

Ota Ulč

Přibývá povzdechů, že za komunistů bývalo lépe. Každopádně bylo jinak, hodně jinak. Například zásluhou budovatelů vědeckého socialismu, z českých zemí raději upláchl rekordní počet obyvatelstva - ani Hitler tolik nevypudil. Kdysi různorodá společnost, zásluhou nacismu a komunismu důkladně homogenizovaná, se znovu začíná měnit. Ze země se už neutíká, do ní se naopak proniká. Česká kotlina teď přitahuje cizince až z dálné Asie. (V Praze na otázku mé částečně čínské manželky si Číňané nemohli svou volbu dost vynachválit. "Ideální země - tady neplatí zákony," libovali si.)

Spolu s cizinci ekonomicky užitečnými, občas dokonce i vítanými, se vetřou parazité a kriminálníci. Každý stát má právo a vůči svým občanům i povinnost nežádoucích živlů se zbavovat. Česká republika s něčím takovým nemá příliš zkušeností, správné řešení se hledá - vyhnout se jak přehnané toleranci, tak i příliš řízným krokům, které by popudily bruselské eurokraty.

Ze všech států světa s touto problematikou se nejvíc zabývají - musí zabývat - v USA, zemi přistěhovalců, magnetu dalších milionů zájemců. Počet těch nevítaných, ilegálně přítomných, se odhaduje na šest milionů. Vážnost problému již přiměla odpovědné činitele k povzdechu, že příliv ilegálů představuje pro společnost už větší nebezpečí, než příliv narkotik. Americká praxe je nejednotná, zákonodárci a soudci nezřídka kráčejí různým směrem a tempem, padesát států zpravidla postrádá týž recept na řešení, jaké prosazuje federální vláda. Různé, vzájemně si odporující, tlaky zaměstnavatelů a odborů, zastánců lidských práv a zastánců ekologických zájmů, k tomu změny nálad v mediích a tedy i v národě, nezjednodušují stav věcí. Těžko pak předložit užitečnou navigační pomůcku, ale spíš jen informaci, jak se orientovat mezi alternativami řešení a jejich případně nečekaným, nežádoucím dopadem.

Nutno rozlišovat DEPORTATION a EXTRADITION. Extradice je vyhoštění na žádost jiného státu. Vlastní občany nelze deportovat, ale mohou být vydáni k trestnímu stíhání. Stát takový krok podnikne jen na základě bilaterální smlouvy a zkušenosti se vzájemně prokazovanou službou. Čím větší politická podoba, kompatibilita mezi státem žádajícím a požadovaným, tím větší pravděpodobnost, že žádosti bude vyhověno. Američan určitě nebude vydán k trestnímu stíhání například do Severní Koreje.

K deportaci dojde v případě, kdy dotyčnou osobu jiný stát nevyžaduje a stát, na jejímž území se nachází, se jí chce zbavit. Nemusí to být nucený transfer do země státní příslušnosti, ale tam, odkud dotyčný se na území - zpravidla, ale ne výlučně, ilegálně - dostal. V USA přibývá a případně i většinu života tráví miliony nezákonně setrvávajících vetřelců. Uzavřeli manželství s občany země, mají děti, kariéry, platí daně, nepáchají zločiny, úřady o jejich skutečně identitě nevědí - až pak se z toho či onoho důvodu přece jen dozvědí. V průměru dojde k tisíci deportací, týden co týden. Příčinou nebývá sousedské udání, ale spáchání deliktu a odsouzení. Příčinou téměř poloviny všech deportací jsou prohřešky s drogami.

Tony El-Dib, věk 35, odsouzen v r.1998 za bankovní podvod a tak zpět z Manhattanu do rodného Libanonu.

Sergio A. Sandoval, 38, od r.1964 v Kalifornii. Odsouzen již potřetí pro řízení automobilu pod vlivem alkoholu. Zpět s ním do Mexika.

José M.Velasquez, 52, přistěhovalec z Panamy, v r.1980 dostal podmíněný trest pro záměr věnovat se distribuci narkotik. Jinak bezúhonný. nicméně ven s ním.

Z iniciativy George Patakiho, svého guvernéra maďarského původu, se stát New York dohodl s vládou ve Washingtonu ulevit přeplněným věznicím deportací cizinců, odsouzených za méně závažné zločiny. Tedy spěšný odvoz na letiště a odlet, nezřídka tak na palubě společnosti Avianca.

Vyhoštění nepodléhají jen osoby, které spáchaly zločin na americké půdě. Však pouhou svou ilegální přítomností porušili zákon, i když třeba by byli legálně přijeli, ale po vypršení návštěvního viza neodjeli. V takových případech soudní rozhodnutí bývala velkorysá. Rafael Ibarra, mexický občan, se ve věku šesti let se svou matkou dostal ilegálně do USA. Uplynulo 14 let a jako vynikající student v San Diegu byl přijat na studia medicíny v Chicagu. Při vyřizování formalit došlo k prozrazení jeho minulosti a následovalo řízení o deportaci. Federální imigrační soudce ale rozhodl v jeho prospěch s ohledem na úspěšnou asimilaci v americké společnosti a jeho dosavadní vzdělání (za peníze amerických daňových poplatníků).

Přibývalo příliš mnoho případů zneužívání velkorysosti země, nálada národa přitvrdila a v roce 1996, Kongres se svou většinou republikánů odhlasoval přísný imigrační zákon. Ten vedl nejen ke zdvojnásobení počtu deportací - víc než polovina znamenala cestu zpět do Mexika - ale i k značnému urychlení této procedury, někdy na pouhou polovinu jednoho dne (tzv. expedited removal). V dřívější praxi, na hranicích chycené osoby, buď bez dokladů nebo s falešnými papíry, byly bez další automaticky poslány zpět. Teď ale dojde k jejich zatčení, identifikaci a formální deportaci. Nový zákon postihuje i legální přistěhovalce, pokud ještě nezískali občanství, v případech že byli odsouzeni ke ztrátě svobody na dobu přesahující jeden rok, což je pak mohlo klasifikovat jako tzv. aggravated felon ("přitěžující zločinec" doslova). Jsou to ale případy nejen závažných trestních činů - vraždy, loupeže, znásilnění - ale i "minor sex offenses like touching a woman inappropriately", nevhodný dotek dámy, pěkně děkuji. Zákon odebral soudcům oprávnění vzít v úvahu polehčující okolnosti. Naprostou většinu případů teď místo soudců rozhodují imigrační úředníci. Z INS (Immigrationa and Naturalization Service) se stala nejpočetnější enforcement agency v zemi – 15 000 mužů a žen, víc než jich má FBI.

Již tu máme výsledky: Rochester, stát New York, Maria Wigentová, narozená v Itálii před 37 lety, provdaná za Američana, matka dvou teenagerů. Jejímu manželovi (momentálně ve vazbě kvůli drogám) deportace nehrozí jakož ani jejím v USA narozeným dětem. Hrozí ale této kleptomance, sedmnáctkrát již zatčené, několikrát odsouzené. Nelze si ji splést s Albertem Einsteinem. Na otázku, proč nikdy nezažádala o občanství - a tím by se deportaci ovšem vyhnula - vyjádřila přesvědčení, že manželstvím americké občanství automaticky získala. Teď jí hrozí odloučení od rodiny a odvoz do Itálie. Italsky neumí číst či psát a zná tam jen jednu starou tetu.

S primitivní zlodějkou lze jen s obtížemi sympatizovat, na rozdíl od údělu občana Dominikánské republiky jménem Jesus Collado, legálního přistěhovalce z r.1972. Manažer restaurace v Bronxu, ženatý, tři děti, bez konfliktu se zákonem. Jenže před 23 lety, když mu bylo 19, dopustil se intimity s nezletilou. Soud to tehdy zhodnotil jako přestupek a hříšník nestrávil ani den za mřížemi. Teď už je ale ve vězení půl roku a čeká na deportaci - jež by mu nehrozila, kdyby se byl obtěžoval zažádat o občanství.

Podobný osud hrozí i Rafaelu Ramirezovi, 35 roků, rovněž z Dominikánské republiky. Ženatý, otec čtyř dětí, devět let sloužil v americké armádě, bezúhonný - ale našli u něj marihuanu. Bydlí ve státě Vermontu, jehož senátor Patrick Leahy vystoupil na Ramirezovu obranu s kritikou tohoto příliš přísného, tvrdošíjného (extreme inflexibility, rigidity) zákona.

S touto kritikou lze jen souhlasit. Jiný je ale případ argumentace údajných prosazovatelů lidských práv ve prospěch Násira Achmada a Hany Kiaraldína, dvou v USA ilegálně přítomných Palestinců, obviněných z terorismu. Obhájci, za podpory arabsko-amerických organizací, se domáhají přístupu k tajným materiálům, jejichž odtajnění by ovšem znamenalo nebezpečí, ne-li smrt, pro zdroje takových informací. Obhájci rovněž pomíjejí fundamentální skutečnost, že jejich klienti porušili zákon, ať už mínili házet mrakodrapy do povětří či jen mírumilovně sypat ptáčkům v parcích: jsou v Americe ilegálně a ta má tuze legální právo se jich zbavit.

Co když ale země, z níž k deportaci určená osoba přijela, ji nemíní na své území pustit - a nikde jinde ji rovněž nevezmou? To je případ 2 400 Kubánců, zločinců a lidí mentálně postižených, jichž se v r.1980 Castro zbavil v rámci náhle povolené emigrace víc než stotisícového davu z přístavu Mariel. Tato dávka propašovaných nežádoucích živlů páchala v Americe další zločiny. Následovalo zatčení, odsouzení, výkon trestu a po jeho vypršení tzv. limbo - velký otazník, co s nimi. Castro je nebere, Clinton a po něm Bush je ke kubánskému břehu neodvezou a násilně nevysadí. Na americké území je rovněž nemíní vypustit, aby dál řádili.

Setrvávají tedy za mřížemi - někteří už téměř 20 let. Také už došlo k pochopitelným, nevyhnutelným povstáním, vzpourám. Federální vláda se snaží zmírnit pravděpodobnost jejich opakování decentralizací, rozptýlením vězňů. Po skupinkách je svěřuje za úplatu do péče okresních šatlav v jižanských státech, zejména v Louisianě. (Řada jich ale federální podmínky správného vězeňství nesplňují: moderní budovy, služby tlumočníka, lékaře, knihovna s právnickou literaturou.) "Radši bych byl zpátky na Kubě," píše domů sestře Gonzalo Dávila, odsouzený zloděj (The New York Times, 17. prosince 1999). Jenže Castro ho zpátky nechce.

Tuto potíž má Washington nejen s Kubou. Rovněž se nepodařilo uzavřít dohodu o repatriaci s Vietnamem, Laosem a Kambodžou. Vzniklo tak ošklivé dilema, co s dotyčnými počít, zda je nechávat ve vězení i po vypršení trestu. Jak se mají pohnout váhy údajně slepé Spravedlnosti - ve prospěch jednotlivce, s nárokem na svobodu, či ve prospěch společnosti, s nemenším nárokem na bezpečí?

Další dilema představuje hodně košatá problematika přiznávání politického azylu. Případ INS v. Aquirre, No.97-1754 se dostal až k nejvyššímu soudu. Mluvčí americké vlády tvrdí, že cizinec, který se v původní zemi dopustil vážných trestních činů nepolitické povahy, nekvalifikuje na přiznání statusu uprchlíka, bez ohledu na míru nepříjemností, jež ho v případě deportace budou čekat. Dotyčný jménem Juan Anibal Aquirre-Aquirre, někdejší studentský vůdce v Guatemale, se podílel na revolučním vandalismu, násilnostech včetně spálení deseti autobusů. Do USA se dostal ilegálně v r.1993. A teď se mu v zemi svobody nedostává příznivého slyšení.

Útok mohamedánských fundamentalistů na americkém území 11. září 2001 ovšem způsobil notné zpřísnění bezpečnostních předpisů všeho druhu. Čeští anarchisté, antiglobalisté, likvidátoři McDonaldů, zachránci planety, neprchejte tímto směrem. České republice lze jen přát, aby se nemusela příliš zaobírat takovým druhem starostí