Srpen 2003

Opomíjené možnosti orientace

Ota Ulč

Příliš drahé pochrupávání - mělo se, dalo se vůbec bedlivěji bdít? Hned po úspěšném zničení dvou nejvyšších mrakodrapů v New Yorku 11. září 2001 jsem obdržel e-mail od pražského pedagoga z Karlovy univerzity. Informoval mě, že za zkázonosné dílo jsou odpovědni sami Američané (čili názor dosud převládající mezi přemnoha zejména evropskými humanistickými intelektuály), aniž však byl tvrdil, že si to Američané sami zorganizovali (tvrzení v takových kruzích poněkud míň početné, ale rozhodně výnosné pro francouzského autora bestselleru ve své rodné zemi a také ovšem v arabských zemích, že katastrofa byla dílem americké židovské konspirace).

Můj pražský informátor zdůvodnil své přesvědčení odkazem na skutečnost, že Washington okamžitě označil za viníky islámské fundamentalisty, trénované v Afghánistánu pod patronátem tam tehdy vládnoucího, do středověku spěchajícího a v mnohém již dorazivšího hnutí Taliban. Jak to, že tak bleskurychle měli odpověď a proč s tím tedy něco dřív neudělali?

Výtečná otázka, musel jsem uznat. Namířená do řad těch, kteří se o disharmonie ve světě zajímají a mnohým tyto starosti poskytují celoživotní živobytí. Jaké jsme měli možnosti vývin věcí věrohodně odhadovat? Prohrabuji se teď ve svém archivu pokusit se o inventuru a s důkladným zpožděním mi dochází, že pravděpodobnost blížící se exploze nás měla už dávno trknout. Vraťme se do doby ještě před výpukem Pražského jara se socialisty s lidskou tváří: v červnu 1967 stačil Izraeli pouhý jeden týden zdecimovat mnohonásobně početnější arabské armády, hrnoucí se ze tří směrů. Potupa, důkladná rána arabskému nacionalismu, na síle získává fundamentalistické hnutí Muslimského bratrstva (jehož zakladatele, prominentního intelektuála jménem Sajíd Katb v předchozím roce 1966 dal v Egyptě prezident Násir popravit).

Proti nefunkčnímu socialistickému modelu světsky orientovaných modernizátorů se tu oprávněně nespokojené veřejnosti nabízela alternativní vize, která předčí západní země morálně , spirituálně, byť ne materiálně. Čili návrat ke koránu, Mohamedovi, s upřením k dávným dobám muslimské slávy a moci, před níž se třásl tehdejší svět bezvěrců. A mocné finanční podpory tomuto hnutí se dostává z ropou překypující Saúdské Arábie, kde vahábismus, velmi puritánská verze islámu, se dominuje.

Pochybovači o schopnosti jakéhokoliv náboženského hnutí získat ve dvacátém století absolutní moc, rozmetat režimy, zbořit trůny, se poučili v roce 1979 triumfem islámské revoluce ajatolláha Chomejního v Íránu. Někteří diktátoři v oblasti řízně zareagovali, vědomi arabského pořekadla "Lepší sto let tyranie než jeden den anarchie." V Sýrii vládce Assád zlikvidoval mnohé tisíce fundamentalistů v městě Hamá, které přestalo existovat, v Iráku si Saddám rovněž něžně nepočínal.

Nedoceněna zůstává ironie, že islamisté, zbaveni možnosti prosazovat své vize v mnohém domácím prostředí, je našli v zemích bezvěrců - svých úhlavních nepřátel, v demokraciích , o jejichž zničení by rovněž rádi usilovali. Tam měli legitimní bázi: v New Jersey tiskli noviny, volající po džihádu - svaté válce k svržení vlády v Egyptě, v New Yorku si čile počínali jordánští a alžírští členové Islámské fronty, distribuce magnetofonových záznamů s kázáním libanonského radikála kvetla v texaském Dallasu. Extrémistické organizace jako Hamás a Hizbolláh využívaly a zneužívaly americké svobody, verbovaly do svých řad, sháněly finance, plánovaly teroristické akce. Americká půda a zejména saúdské peníze - toto pak je příklad dopadu onoho zákona nezamýšlených důsledků (law of unintended consequences), takže myslitelé typu Erazima Koháka měli vlastně pravdu svým tvrzením, že Amerika si to všechno na sebe přivolala sama.

V onom roce 1979, vítězném pro fundamentalisty v Íránu, došlo k další sovětské invazi - tentokrát bratrské internacionální pomoci v Afghánistánu a rovněž i uplatnění ošidného zákona nezamýšlených důsledků. USA a Saúdská Arábie poskytovaly miliony dolarů k nákupu zbraní, dodávaných pakistánskou výzvědnou službou afghánským bojovníkům. Ti sice ztratili plno krve, ale též nabyli zkušenosti, jak zacházet s moderní výzbrojí. V roce 1984 saúdský multimilionář Usáma bin Ládin zřizuje v Afghánistánu tábory, cvičná střediska, jimiž podle odhadu CIA prošlo 50 000 až 70 000 dobrovolníků z celkem 55 zemí. Finančník visionář Usáma se dostal pod vliv egyptských radikálů, odpovědných za zavraždění prezidenta Sadáta v roce 1981. (Jedním z nich byl Omar Abdul Ráhmán, slepý kazatel, který pak přesídlil do Brooklynu a nyní sídlí ve federálním vězení za účast na prvním pokusu zničit manhattanské mrakodrapy v roce 1993).

V roce 1989, po deseti letech marného snažení, Rudá armáda boj vzdala a ze země odtáhla. Bin Ládin se vrátil do rodné Saúdské Arábie a dobrovolníci, kteří si říkali " arabští Afghánci", bojující na straně domorodců, povzbuzeni triumfem vítězství, se vraceli do svých domovů, dychtiví prosazovat džihád proti nenáboženským vládám v arabských zemích a také proti celému západnímu světu bezvěrců. Co začalo jako svatá válka proti Sovětům, teď dostalo úplně jinou dimenzi.

Léta 1990-1991: irácká invaze Kuvajtu a první válka v Perském zálivu. Američané svými jednotkami znesvěcují svatou půdu Saúdské Arábie, rozezlený bin Ládin se stěhuje do Súdánu a pro Západ vývoj v Afghánistánu přestává být prioritou. Al-kajda vydává příkazy útočit na Američany, pronikat na území nepřítele, zakládat tam legitimní obchodní báze a charitativní organizace.V Evropě se distribuoval instruktážní CD-ROM, rukověť o zbraních, způsobu boje, taktice a strategii. V roce 1993 jsou zaznamenána dvě výrazná vítězství: Al-kajdou trénovaní somálští bojovníci zaútočili na podpůrnou jednotku OSN, při čemž 18 Američanů ztratilo život a prezident Clinton ztratil další chuť se takto angažovat. Rovněž poprvé zaútočili na World Trade Center v New Yorku.

Kolaps Sovětského svazu a konec studené války nepříznivě postihl arabské státy, tak připravené o možnost vydíráním nadále vydělávat na střetu supervelmocí. Vadnoucí zájem světa o arabské problémy hrál do ruky fundamentalistům, jejichž popularita převelice rostla. Arabské státy ekonomicky zaostávaly, zejména v porovnání s pokrokem ve východní Asii, kde per capita příjem za 30 let se ztrojnásobil. Arabové všeho všudy přitahují 3% světových investic (a není se co divit: v Egyptě investor potřebuje schvalovací podpisy 26 úředníků k jakémukoliv kroku). V porovnání s východní Asií prabídné jsou i výlohy na vzdělání. Světová banka odhaduje, že v roce 2010 arabské země spolu s Iránem se budou potýkat s problémem najít pracovní příležitosti pro 47 milionů přírůstků , což se určitě nevyřeší věčným svalováním viny na imperialismus, kolonialismus, sionismus.

V Egyptě, nejpočetnější arabské zemi, před desetiletími pokládaly vzdělané ženy ony tradiční černé závoje či škrabošky za symbol muslimského útlaku. Pro nynější mladou generaci jsou ale symbolem protestu proti hanebně fungujícímu státu. Egypt má 25 000 škol, žactvo odmítá zpívat národní hymnu, učitelé ve třídách přehrávají magnetofonové záznamy s kázáním fundamentalistů. Jejich mešity poskytují servis, který stát nedodává. Do pohybu se dala válka proti intelektuálům. Nejen fatva zabít spisovatele Salmana Rushdieho, na seznam odsouzenců k smrti se též dostal egyptský spisovatel Manguib Mahfouz, laureát Nobelovy ceny. Tamtéž byl zastřelen spisovatel Farag Fodah a ve prospěch obhajoby jeho vrahů svědčil údajně umírněný šejk Mohammad al-Ghozali, který tvrdil, že nenábožensky se projevující lidi nutno zabíjet.

Vliv fundamentalistů v zemích, pokoušejících se o jakýsi světský socialismus, byl značně podceňován. K přemnohému zabíjení již řadu let dochází v mediálně dost zanedbávaném Alžírsku. Policie přiznává svou neschopnost v hlavním městě ochraňovat víc než tisíc žurnalistů a počet obětí zastřelených nebo s hrdlem podříznutým nadále roste. V prosinci 1991 islamisté vyhráli v prvním kole svobodných voleb, v lednu 1992 vojáci druhé kolo voleb zrušili, západní demokratické země si oddychly a krveprolití přibylo, obětí již desetitisíce. Islamismus se prosazuje a již dominuje v mnoha lokalitách. Z hotelů zmizel alkohol, zmizely noční kluby, diskotéky, západní hudba, příjem satelitní evropské televize: Započal útok na ženy. Netroufnou si vyjít na ulici nezabalené, smrt hrozí manželkám, matkám, dcerám, sourozencům vládních úředníků jakož i ženám, které se zdráhají vstoupit do manželství s fundamentalistou či odmítají odejít od manžela "ateisty" (za něhož může být prohlášen kdokoliv). Rovněž se úspěšně rozběhla kampaň zabíjet cizince. Za těchto okolností pak nepřekvapí zjištění, že zatímco začátkem 20. století ve válečných konfliktech podíl civilistů na celkových ztrátách byl jen 15 procent, koncem století dosáhl 90 procent. Však většina válek se nevede mezi státy, ale uvnitř států proti vlastnímu obyvatelstvu.

Rok 1996: Súdán pod tlakem USA vystrnadil bin Ládina, který se uchýlil do Afghánistánu, kde zvítězil Taliban , nejradikálnější verze odmítání modernizace. V roce 1998 z iniciativy bin Ládina došlo k založení tzv. Mezinárodní islámské fronty pro svatou válku proti židům a křižákům. Vydán byl formální náboženský edikt o povinnosti každého muslima zabít všechny Američany. Dochází k reinterpretaci koránu v tom smyslu, že oprávněné může být i násilí proti muslimům. Při následném útoku na americké velvyslanectví v Keně a Tanzánii jich zahynulo značné množství. V roce 2000 se podařil útok na americkou válečnou loď Cole v jemenském přístavu Adenu.

V téže době OSN, po letech opatrného přešlapování, vydala zprávu, že elementární příčinou chudoby v zemích třetího světa je špatné vládnutí. Tedy nikoliv údajné neokolonialistické pikle, vykořisťování, ožebračování. Reakcí byly pak předpokládané protesty proti údajnému vměšování do vnitřních záležitostí.

V lednu 2001 The New York Times uveřejnily na pokračování několik podrobných statí o činnosti Al-kajdy, trénující na 50 místech celkem 5 000 mužů.

Na první straně (NYT, 16.1.01) je portrét zajatého takového bojovníka jménem Muhammad Chalíd Mihrabán. Je charakterizován jako zdvořilý , jemně se vyjadřující (soft-spoken) Pákistánec, talentovaný student, jehož posláním je realizovat islámský ideál. Zabil už aspoň sto nemuslimů, půjde bez váhání zabíjet do Londýna, Paříže či New Yorku. Alláh je velkou inspirací takovým sebevražedným dobrovolníkům. Což činí starosti americkým úřadům, případně i paralyzuje činnost velvyslanectví a konzulátů a "činí Američany za pobytu v zahraničí zranitelnými."Aniž je tu vyjádřen náznak starosti o zranitelnosti na domácí půdě.

Šest týdnů (29.července) před útokem 11. září 2001 americká vláda uveřejnila seznam (www.travel.state.gov) celkem 28 zemí (Afghánistán, Albánie, Burundi, atd.), které s ohledem na vlastní bezpečnost raději pominout a zůstat doma.

Tolik a ještě víc jsme tedy věděli - či, přesněji, měli možnost vědět. Netřeba ambice být neomylným prorokem, ale občas s plným soustředěním se snad dá vidět do dálav a případně i za roh.