Srpen 2003

Nářečí jsou na ústupu, ale bojují tvrdě

Radek Bartoníček

Jak to ti lidé mluví?diví se příchozí na mnoha místech republiky. Televize to postupně mění. Vydejte se na cestu po republice a poslouchejte, jakým jazykem lidé mluví. Čeká vás příjemné dobrodružství. Ještě stále uslyšíte různorodá nářečí, byť jsou na ústupu.

Vkadeřnictví uprostřed Uherského Hradiště si v horkém pátečním odpoledni sedá jeden ze zákazníků do křesla. "A počúvajte. Kde jdete večér pařit?" ptá se ho po chvíli poněkud osobně "holička". "Nikde. Nemožu, mám prácu. Včíl mosím jít na pole a zahradu," odpovídá. "Tož, to máte aj trnky, né?" vyzvídá dál dívka. "Mám, pálím slivovicu a prodávám ju Čecháčkom."

Poslední bašty - Slovácko, Horňácko, Valašsko

V Hradišti, vzdáleném jen něco přes dvacet kilometrů od slovenských hranic, můžete slyšet nářečí ještě poměrně často. Vědci by řekli, že zdejší Moravští Slováci patří k východomoravskému nářečí, jednomu z nejsilnějších v České republice. "Tož vy chcete mudrovat o slováckém nářečí, synci?" podiví se Marie Habártová podivné žádosti o pomoc při mapování místního dialektu. "To je, jak dybyste hrach na stěnu házali!" Cítím sa s ním jak ryba ve vodě, nestydím sa zaň. Ani kdybych dlúho předlúho žila v Praze, tož bych sa teho nářečí úplně nezbavila," vypráví. Odborníci však upozorňují, že s odchodem starší generace odchází i nářečí. "Je nepochybné, že nářečí mizí. Na Moravě a ve Slezsku jsou ještě pořád poměrně zachovaná, v Čechách ale jednoznačně ustupují," říká Jan Balhar z Ústavu pro jazyk český v Brně, u něhož se informace o nářečí z celé republiky sbíhají. "Lidé jsou nesmírně ovlivněni jazykem médií. Tím, že čtou denně noviny, denně poslouchají rádio, denně si pouštějí televizi, tak přestávají nářečím mluvit," dodává. Je přitom přesvědčen, že právě východ republiky zůstane poslední baštou nářečí.

Najspěš mauach ten huas darovaný od pánaboha

Ještě blíž k hranici se Slovenskem mají Horňáci. Velký znalec tohoto regionu, publicista a režisér Břetislav Rychlík, upozorňuje. "Nářečí mizí všude, to nejde jinak, ale na Horňácku kráčí všecko zaplaťpánbůh pomaleji. Pravý Horňák, i kdyby žil desítky let od domova, ve vteřině se promění a začne mluvit nářečím, když je doma či potká krajany," vysvětluje Rychlík. Podle něj lze v každé obci Horňácka najít odlišné nářečí. "V Rakúsoch v seně ma zdvihua polednyca a prenjésua až do druhéj dedyny." To vyprávěla stařenka Špačková z Nové Lhoty řídícímu učiteli Pavlu Sťahelovi, říká Rychlík. V Nové Lhotě je dývka (dívka), hodyna (hodina), svyna (svině), místo děkuji řeknou dýk a místo no ne praví "ná ný". "Narodiuach sa 28. mája 1928 a ten samý deň mauach ve dvaceti rokoch svaďbu. Najspěš mauach ten huas a cit pro pěsničku darovaný od pánaboha." To řekla profesoru Dušanu Holému a mně vynikající zpěvačka Anna Kománková při přípravě jejího CD v roce 2000, vzpomíná Rychlík. Na řadě míst se snaží nářečí zaznamenat také písemně, a tak je zachovat. Například v Kobylí na Břeclavsku, kde lidé spolu ještě mluví dolským nářečím, vydal Josef Coufal cenný Slovník nářečí obce Kobylí a okolí. "Starší generace tady ještě nářečím mluví, mladší také, ale čím dál míň. Už se to ani tolik původnímu nářečí nepodobá," míní.

Kolej řečí znáš, tolikrát si člověkem, pravil kdosi

Pevné postavení východomoravského nářečí si lze potvrdit ještě v dalším regionu, na Valašsku. "Valašským nářečím se mluví běžně," potvrzuje čtyřiačtyřicetiletý restaurátor z malé vesničky Návojná na Valašsku Petr Káňa. "Mám zkušenost s tým, že když vyjedu někde tady pětadvacet kiláků odsáď, už to lidi podle řeči poznajů. Pravíja mi: vy ste někde od Slovenska," podotýká. Ve valašském nářečí je tedy možná slyšet například tuto větu: "To, jak šikovno užíváme našu valašskú řeč, takej ukazuje, jací opravdu zme a co z odkazu našich předků předáme do budúcnosti ludí aj jejich domova." Toto nářečí se snaží udržovat i Rostislav Trávníček, sedmačtyřicetiletý zaměstnanec Českého svazu ochránců přírody ve Valašských Kloboukách. "Kolej řečí znáš, tolikrát si člověkem, pravil kdosi a mně sa to lúbí. Su z tadyma, z Valašska, tož chcu znat řeč tejto krajiny a jejích ludí. Samozřejmě chcu ale znat aj řeč spisovnú a budu tom učit aj svoje děcka," říká. Zároveň však připouští: "Valašské nářečí je srozumitelné a blízké starší a střední generaci. U mladších už tomu tak asi není. Nejlépe zde mluvily valašským nářečím babičky, protože ty žily celý život zde. Muži si i dříve zkazili čistotu nářečí, když museli odcházet do vzdálených míst republiky na vojnu."

Deťum popřejo dobré deň

"Servus, tak jak po wczorajszku, skoczymy na jedno?" přemítají studenti těšínského gymnázia, jak přelstít žíznivé odpoledne. Nejsme v Polsku, jsme v České republice. Na Těšínsku. Právě tady lze slyšet toto, pro nezasvěcené, značně nesrozumitelné nářečí. Na Těšínsku se žije rychle a místní nářečí utíká přes rty jako rozvodněná řeka Olsza, dělící teprve od roku 1920 Těšínsko mezi dva státy - Polsko a Českou republiku. "Jde o svéráznou směsici polštiny a češtiny s mnoha německými, a dokonce i s jidiš výrazy i s některými výpujčkami ze slovenštiny," vysvětluje Vojtěch Kučera, rodák z Třince. "A kaj ty furt robisz, furt ve werku?" vystřelí u třineckého nádraží někdo na kamaráda "po našimu". I na dalších místech severní Moravy zní nářečí. "Když jsem před dvaceti lety přišla z Čech na Ostravsko, moje tchyně mi řekla, ať si obuju cuklíky a tu plachtu ať na verandě připnu klamerkami, byla jsem v šoku! Nerozuměla jsem vzdělané učitelce!" vzpomíná jedna z žen. "Platí to dodnes: nářečí možná ustupují, ale tady neznatelně," míní. Ostravané užívají zvláštních příslovcí (říkají: jdu tady, nikoliv jdu sem), užívají výrazů štrample místo punčocháče, dupka místo zadek, o nadávkách nemluvě. Na Hlučínsku zase mluví prajsky, u Ostravy šlonzácky (silné vlivy němčiny, starým lidem přivandrovalci téměř nerozumějí). A hanáčtina? Nemálo lidí jí mluví v okrese Prostějov, částečně i na Olomoucku. Čím menší obec, tím čistěji a častěji. Někteří se snaží, aby se tady nářečím mluvilo dál, například starostka Senice na Hané mluví hanácky k dětem při návštěvě školy. "Deťum popřejo dobré deň a pěkny prázdnine. Abe pomáhale mamince," vysvětluje starostka. Hanáčtinu můžete v její obci slyšet běžně, na úřadě i v dědině, zejména u starších.

Copa to bude? zní na Chodsku

Ve srovnání s Moravou působí Čechy méně zajímavě. Existují tady sice nářečí - severovýchodočeská, středočeská a jihozápadočeská - ale až na výjimky jde spíše o pozůstatky nářečí. I v Čechách lze ale obdivovat krásu nářečí. Například na Domažlicku na ústupu příliš není. Třeba úředníci či učitelka je v práci nepoužívají, nebo se o to alespoň snaží, ale doma už ano. Občas tak můžete od prodavačky slyšet - "Copa to bude?" Tedy v překladu: Co si přejete? Na Chodsku, stejně jako v mnoha jiných koutech republiky, přestávají mladí lidé nářečí používat, jakmile jdou studovat do měst. "Když se ale u nás vrátí zpět domů, okamžitě začnou mluvit stejně, jako když před lety odcházeli," říká ředitel domažlického muzea Josef Nejdl. A co ještě dnes tak uslyšíte na chodských trzích? "A paní, co dáváte do těch koláčů?" zní jako "paení, copae dáeváete do těch kuoláečů?" Těžko se to přepisuje, slyšet to je lahůdka!

-----

V kolika podobách můžeme slyšet...

Slunéčko sedmitečné: berunka, bedrunka, merunka, medrunka, verunka kunka, majdalenka, linka, mandelinka, sedmitečka, bábrlinka, boubelinka, korunka, panenka, petrunka, křepelička, pelestička, pámbíčkova kravička, pámbíkčova ovečka, pámbíčkova slepička, marijenkefr, sluníčko víčko, beruška, baruška

Brambor: brambora, bramboro, brmbur, bandor, jablko, zemské jabko, zemňák, zemák, zemče, ertepl, erteple, herteple, erteplo, kobzol, grumbír, krumle, kartofl, kartofle

-----

To mušíte túle, říkají na Chodsku

Eva Tichá

"To mušíte túle a pak tále. Je to túta bílá chalupa," poradí cestu jedna z několika žen, jež jdou právě do obchodu. Všechny žijí v Postřekově, v jedné z obcí západních Čech, kde je možné slyšet chodské nářečí tak jako nikde jinde. "Pojďte do sencí. Právě pečeme koláče," zve na hyjtu (návštěvu) Helena Bílková, která nářečí používá celý život. "Vím, jak je co spisovně, ale kdybych tak mluvíla, tak by tehdá řeklí, že se chovám pansky. Mluvím tak, jak jsem zvyklá od dětství," vysvětluje, proč nářečí používá. "Jako děti jsme chodíli na rymík (rybník)," vzpomíná. Že by jí nikdo nerozuměl, to se nikdy nestalo. Spíše se svou mluvou strhne další, kteří obvykle nářečí nepoužívají. Její dcery však čas od času potíže měly. Hlavně ve škole. "Když dcera napsala místo slova vesta besta, tak se zlobila, proč jí to paní učitelka opravila," vzpomíná, co kvůli nářečí musela řešit za problémy. "Íčko sem bla na břítově. Šel za mnou hynten a míl bestu. Postavíli sme chalupu a máme bulijér. Di, vynes kúš," ukazuje Helena Bílková, jak se mluví v nářečí. V překladu to znamená: Právě jsem byla na hřbitově. Šel za mnou nějaký muž a měl vestu. Postavili jsme chalupu a máme bojler. Jdi, vynes koš. Ale i nářečí se mění a některá slova už nikdo nezná nebo vůbec nepoužívá. Jiráskovi Psohlavci psaní na konci předminulého století takových slov obsahují spousty - sudeň byla police, staří lidé bydleli na vejmluvě, tedy vejminku. "Jednou jsme draly peří a tety vzpomínaly, jak se dříve mluvilo. To jsme se nasmály, ale i moje dnešní řeč může spoustě lidí připadat směšná," přiznává vitální důchodkyně. Kdyby chtěl někdo sepsat pravidla českého jazyka v chodském nářečí, strhl by se při jejich vzniku pravděpodobně hodně nelítostný boj. S trochou nadsázky se dá říci, že co dům, po chodsku chalupa, to jiná mluva. Tak třeba úplně obyčejná věta, kterou každý z nás čas od času pronese - Je mi to jedno. "Je mi to hyn," říká bez zaváhání starosta Postřekova na Domažlicku František Frič, jak by odpověděl, kdyby si měl vybrat například mezi čajem a kávou. "No, to ne. On nepochází z Postřekova. Tak se to tady neříká," oponuje mu kantorka a postřekovská rodačka Helena Tomášková. "Je mi to fuk," vysvětluje, jak je to správně. Postřekovská rodačka Helena Bílková však nabízí úplně jinou variantu. "Je mi to ajci," říká a souhlasně jí přikyvuje i její dcera a vnučka.

-----

Pražský Pepik neumí mluvit spisovně

Vedle mnoha zajímavých nářečí se některým lidem může zdát spisovná čeština jen jako nudná nutnost. Alespoň s ní mnozí tak zacházejí. Kde se vlastně spisovnou češtinou skutečně mluví? "V severomoravském pohraničí a také na Českomoravské vysočině, v okolí Nového Města na Moravě a Žďáru nad Sázavou," upozorňuje Jan Balhar z brněnského Ústavu pro jazyk český. Podle něj se do těchto míst nedostaly všechny znaky obecné češtiny a nejsou tady ani rysy moravského nářečí. Základy spisovné češtiny mají kořeny už ve dvanáctém století, zrodila se v Praze. Odtud se čeština šířila po celé zemi, ale do některých míst na Moravě se nedostala. Jazyk na Moravě a ve Slezsku je zastaralý, odborníci říkají, že občas se tady mluví jako za Husa. Paradoxní je, že v kolébce spisovné češtiny, v Praze, se k ní chovají spíše macešsky. "Spousta lidí v ní mluví spisovně, což je v pořádku. Ale velká část Pražanů a dalších lidí z Čech mluví obecnou češtinou, takzvaným interdialektem," upozorňuje Balhar. A hned přidává několik příkladů "pražské" mluvy. Voni nosej, to jsou dobrý kluci, pěknej výsledek, dobrý mlíko. "Není divu, že ten, kdo takto mluví, je pro Moravany 'pražský Pepik'," dodává.

(MfD)