Srpen 2003

Český a slovenský exil 20. století

Stanislav Berton

je název sborníku uspořádaného Janem Kratochvílem, který vydala koncem roku 2002 Společnost pro kulturu a dialog K 2001, jako úvodní katalog k výstavám o českém a slovenském exilu minulého století. Cílem K 2001 je “...zaznamenat odkaz osobností kulturního a společenského života, jež byly přímo či nepřímo nuceny opustit svou vlast a budovat si své místo v novém, často i zcela neznámém světě. Projekt je určen široké veřejnosti, hlavně však mladší generaci, která nemá možnost získat o tomto tématu odpovídající informace".

První výstava byla otevřena koncem ledna t. r. v Brně. Byla velice úspěšná. Druhá se konala od 24. dubna t.r. ve slovenském Národním muzeu v Martině. Postupně bude otevřená v Bratislavě, v Národním muzeu v Praze a poté bude putovat po hlavních městech Evropy, dokonce i do Ruska a USA.

Sborník, vytištěný na křídovém papíře, s mnoha černobílými fotografiemi a obrazovými barevnými přílohami (155 stran), obsahuje: Úvod od Jana Kratochvíla, Publikační činnost Československé sociální demokracie v exilu v 1948-1989 z pera Jiřího Loewyho, Literární život v exilu 1948-1956 napsaný Michalem Přibáňem, poznámky Bořivoje Čelovského k případu Jiřího Škvora - Pavla Javora, údajného spolupracovníka StB, přehled Januše Krista o divadle, Jana Sapáka o architektech a Jiřího Šetlíka o umělcích v exilu. Bohuslav Hodaň podává zprávu o činnosti Sokola v zahraničí, Karel Pacner předkládá " život plný strastí" bojovníka za svobodu Pravomila Raichla, Patricia Tošnerová popisuje činnost poštovních zaměstnanců jak v domácích, tak zahraničních odbojích. Ivo Bartušek vzpomíná v eseji Novověký exil na profesora Univerzity Karlovy Otakara Odložilíka, který byl nacisty a komunisty donucen opustit rodnou zemi jak v r. 1938, tak v r. 1948. Podle Odložilíka "kdo opustí vlast s úmyslem vybudovat si za hranicemi trvalý domov, staví se vůči staré a nové vlasti jinak, než politická a ideová emigrace, která má zrak obrácený především k rodnému kraji". Vývoj událostí po listopadu 1989 v Praze proměnil většinu českých exulantů - v emigranty. Více, než méně, proti jejich vnitřnímu přání.

Všechny uvedeny písemnosti sborníku jsou naplněny obšírnými, mnohdy překvapujícími informacemi, které naznačují a dokazují, jaké pilné a talentované muže a ženy vyhnali komunisté - ve jménu třídní genocidy - do povětšinou macešské ciziny.

Musím se zmínit o stati Michala Přibáně Literární život v exilu 1948-1956. Na straně 37. píše: "Přinejmenším co do počtu svazků nejvýznamnější exilovou edicí na počátku padesátých let byla Edice satiry, kterou v letech 1952-1954 řídil a financoval Stanislav Brzobohatý (v roce 1957 přijal jméno Stanislav Berton). Vydavatel patřil k mladší generaci exilové pravice a týž politický postoj spojuje většinu autorů edice: také proto se předmětem satiry nestávají ani tak komunisté, jako spíše představitelé exilových politických stran a Rady svobodného Československa. Celkem se Brzobohatému podařilo vydat devět svazků, mezi nimi práce Roberta Vlacha, Jana Klánského, Františka X. Havlíčka (vl. jm. František Hešík) a také dvě antologie exilové satiry".

Pokud jde o "řízení a financování" Edice satiry sehrál neméně důležitou roli dr. Robert Vlach, který vybíral autory a pomáhal s financemi. Vlach, o jehož dosud neoceněných zásluhách píše Přibáň na stranách 40-42, patřil mezi obětavé jedince, bez nichž si není možno představit literární činnost v zahraničí po únoru 1948. Vlach působil jako lektor slovanských literatur na švédské univerzitě v Lundu. Aby mohl přispívat na financování Edice satiry, literárního časopisu Sklizeň a vydavatelství Sklizeň svobodné tvorby, pracoval jako pomocný dělník na noční šichtě - v pekárně! V jednom dopise si mi postěžoval, že nemohl najít ani dvě stě předplatitelů na tištěné knihy Sklizně svobodné tvorby.

Mé údajné sympatie s exilovou pravicí vyvozuje dr. Přibáň z faktu, že jsem byl v r. 1948 předsedou Organizace svobodné české mládeže, která byla součástí Českého národního výboru v Londýně, jehož předsedou byl armádní generál Lev Prchala. Pravičáky z nás udělala komunistický propaganda. Prchala, který pocházel z chudé slezské rodiny, sympatizoval - jak mně řekl - se sociální demokracií. Před odjezdem do Anglie v říjnu 1947, ve skupině studentů Univerzity Karlovy, jsem nebyl činný v žádné politické straně.

Brali jsme si na mušku - jak se na satiriky patří - nejen komunisty, ale také bývalé činitele tzv. Národní fronty, kteří po únoru 1948 odešli do zahraničí. Trvali jsme na tom, že tzv. Košický vládní program, zejména zákaz některých politických stran, byl protiústavní akt, tudíž všichni, kteří působili v jeho duchu, se dopustili hrubého přečinu proti demokracii. Stoupenci dr. Beneše, seskupení v Radě svobodného Československa, se sídlem v USA, trvali po mnoho let na zachování košického modelu. Nemohli jsme v tak zásadní věci udělat kompromis.

Další důvod k rozporům mezi různými exilovými skupinami byla otázka Slovenska. Stoupenci dr. Beneše trvali na fikci československého národa a celistvosti ČSR. Prchala podepsal již v r. 1943 v Londýně prohlášení, uznávající právo slovenského národa na sebeurčení v rámci středoevropské federace. Za tento podpis - a žádný jiný výmysl páně Huberta Ripky a dalších minulých a dnešních lžirozmetávačů - byl v r. 1945 degradován.

Jan Kratochvil, předseda správní rady K 2001, rozeslal nedávno dopis krajanským organizacím a činitelům se žádostí o zaslání jakýchkoliv písemných, obrazových, filmových či zvukových archivních dokumentů, vypovídajích buď o konkrétních osobách nebo o politických stranách v exilu či tiskovinách, spolcích, sportovních organizacích nebo jakémkoli odboji proti komunistickému režimu. K 2001 již získala poměrně rozsáhlé archivy z bývalých uprchlických táborů v Německu, archiv legionářů z Kanady, archiv Českého slova a další soukromé archivy. Dosavadní obdivuhodná činnost a plány pracovní skupiny a spolupracovníků K 2001 zasluhuje podporu všech českých a slovenských jedinců a spolků v zahraničí.

Jakýkoliv materiál prosím pošlete na adresu: K 2001, společnost pro kulturu a dialog, o. p. s., Dřevařská 19, 602 00 Brno, k pozornosti Jana Kratochvíla.