Zaří 2003

Čtvero stupňů zbožštění

Luděk Frýbort

Po výlevech národovecké netýkavosti, jak je neměnně v novinách prezentují političtí hodnostáři i nepoučitelná část čtenářstva, je osvěžující si přečíst něco z opačného názorového konce. Pan D. J. Novotný v článku v MfD z 23. července provedl ostrou analýzu malérů a nesnází, k nimž to přivedl útočný, v cizích polívkách chlupy hledající a ve vlastní je nevidící nacionalismus od devatenáctého století až po dnešek, a dospěl k ráznému závěru: národy Evropy by bylo nejlepší rozpustit. Jako kostku cukru v kafi, přesně jak se toho bojí naši národovci. Nic než národ - heslo bláznivé, dovozuje pan Novotný, a sám bych ještě doplnil, že nejen bláznivé, nýbrž ve své hlouposti destruktivní, zasloužící si přiřadit k heslům typu Všechna moc sovětům. Ano. Až potud lze mít pro autorovy úvahy porozumění. Jenže...

Stáli jsme, moje žena a já, na palubě lodi, plavící se z jižního ostrova Nového Zélandu na severní. Jaksi zpytavě nás pozorovala neznámá paní, až se po chvíli ozvala: »Slyším dobře, že mluvíte česky?« I vypuklo náramné sbratření, přišel i manžel té dámy, oba z Kanady, a řečí se vedlo, že kdyby Pámbůh udělal Cookův průliv ještě pětkrát tak široký, nebyl by jich konec. Adresy jsme si vyměnili, šťastné cesty popřáli ... proč vlastně? Co nám do sebe bylo? Dva občané kanadští, dva němečtí, uprostřed moře na opačném konci světa... Pan Novotný dovozuje, že kdybychom se oprostili od své národnostní posedlosti, zbudou už jen lidské bytosti... Nevím. Řekl bych, že požadavek vzdání se všeho až na samotný fakt lidství je nejen nereálný, ale ochudil by nás o víc, než bychom jím získali. Potřebujeme totiž svůj kousek identifikace. Lidské bytosti ... na novozélandské lodi jich byly stovky, i pár letmých hovorů jsem s leckterou vedl, ale teprve setkání s lidmi téhož jazyka dalo vzniknout hlubšímu pocitu vzájemnosti.

A mluvívám občas v Německu s lidmi, kteří sice až na pár slůvek česky neumějí, přesto se ke mně neznámému hlásí s touž krajanskou vřelostí: »Jejej, vy jste z Čech? Já jsem z Jablonce, naši tam měli krám...« Načež následuje stejně dlouhý a srdečný hovor o všem možném, co se nějak týče starého domova. Jaký to pocit vzájemné blízkosti, tentokrát ne jazykem, nýbrž společným vztahem k zemi, jíž já říkám Čechy, můj protějšek Böhmen! Oba jsme vystěhovalci, já dobrovolný, on nedobrovolný, ale desítiletí prožitá v jiném kraji ani přijetí jeho životního způsobu nám zemi původu z duše vymazat nedokázaly.

Vzpomínám si také na jedno setkání v Sýrii; ze zvědavosti jsem vlezl do řecko-pravoslavného chrámu a louskal nápisy na ikonách, když tu ke mně přikráčel pan pop. Moc jsme si nepopovídali, na to nestačila ani moje arabština, ani jeho angličtina, jen jsme si dlouho a vážně tiskli ruce ... inu, patříme k sobě, my křesťané v tomto muslimském okolí, máme k sobě navzájem blíž než ke všem těm lidským bytostem, co pobíhají venku před kostelem.

A jak bych mohl vynechat setkání, jež asi zná každý našinec, když vyjede za okraj té oblasti světa, jíž se zjednodušeně říká Západ. Nemusí je zvlášť vyhledávat, ale nakonec vždycky zjistí, že sedí, pivo pije a se silným pocitem vzájemnosti si vypráví s nějakým Angličanem, Švédem, Izraelcem, Australanem... Ne že by místní lidé nebyli sympatičtí a styk s nimi zajímavý; ale co je to platné, cosi sedí na dně duše a pudí člověka k lidem téže ... ne rasy, to je kategorie, která proti obecnému domnění sympatie ani antipatie nebudí, ale téže civilizační oblasti. Dokonce už stačí příslušnost k civilizaci sice dost vzdálené, ale příbuzného životního stylu, i ve styku s Japoncem nebo s Korejcem umí přeskočit ona záhadná jiskra, jíž není, jsou-li oba póly od sebe příliš vzdáleny. Jestli bych se dokázal identifikovat s každým prostě proto, že je lidská bytost, jak to doporučuje pan Novotný ... asi že ano. Kdybych se ocitl na planetě YZ v galaxii XA a potkal tam mezi zelenými, otykadlovanými mužíky pozemšťana, jistě by nás k sobě pudila táž vlna vzájemnosti. Do té doby ... nevím, není to tak jednoduché.

Společná řeč, společná domovina, společná kulturní či náboženská příslušnost, společné zakořenění v pradávné civilizační oblasti. Čtyři stupně, na nichž je člověk ve větší či menší míře schopen ztotožnění. Nemůže se z něj vyvléknout, ani kdyby si takový program co nejsvatosvatěji stanovil. Protože být lidská bytost je málo, pravím; nestačí mi k pocitu identifikace, že ten druhý také chodí po zadních a dorozumívá se artikulovanými zvuky. Ale zpět k článku pana Novotného: řekl bych, že jedna věc je národ, druhá tupomyslný, nad všechny a všechno se povyšující nacionalismus. Do něj, souhlasím vřele, je třeba řezat jako do pytle fazolí. Pojem národa je však cosi jiného a nelze jej zrušit výnosem jako daň ze psů, tak, škrt, a už to tam není. Povězme si blíže proč.

Živočich jménem člověk je tvor společenský. Má v sobě hluboko zakódovanou potřebu identifikace s vlastní smečkou; stejně tak zakódovaný je vztah k smečkám cizím, konkurenčním. Původ toho instinktu je pradávný, vytvořil se už tehdy, když se naši předkové za účelem snazší obživy sdružovali v sběračské či lovecké tlupy. Na příslušníky tlup cizích, když občas protáhly kolem, se ovšem dívali skrz prsty - to jsou ti, co by nám rádi přebrali loviště, kdybychom se dali. Naštěstí jsou to saláti, kteří pořádně neumějí ani mamuta ulovit, haha, inu, není nad nás, zlaté hochy. Tak tomu bylo, tak tomu jest a tak tomu bude, dokud člověka v jeho pozemském úkolu nevystřídají andělé nebeští. Je možno korigovat své chování, vzešlé z historicky nedávné doby; ale nic nenaděláme s instinktem, vlastním člověku ještě dřív, než z konkurence našich předchůdců vyšel jako vítěz homo sapiens.

Ale snad je možné jej modifikovat. Kontrolovat se, nepočínáme-li si jako neandrtálci. Necenit chrup na příslušníky cizí tlupy jen proto, že přešli kolem našich lovišť. Na rozdíl od našich chlupatých pradědečků máme mnohem rozsáhlejší možnosti vzájemné komunikace; užívejme jich, abychom zjistili, že jinakost neznamená automaticky ohrožení. Svou jazykovou i jinou identitu si pěstujme; proč ne, svět je jako barevná louka plná nejrozličnějšího kvítí, bylo by hloupé chtít jej mít jednotně nudný. Můžeme si dovolit být národ, to ještě samo o sobě není nic podezřelého; hleďme však, abychom byli národ slušný, jiným neprotivný, jaký bychom si sami přáli mít za souseda.

Soudím, že pan Novotný měří vztahy mezi evropskými národy loktem dnes už ponejvíc vyšlým z užívání. Nevím, jaké s nimi má vlastní zkušenosti, ale sám bych řekl, že s nařčením z tupého, útočného nacionalismu by se mělo šetřit. Jako pocit identifikace i vzájemný vztah mezi národními celky má několik stupňů. Je neškodné špičkování, jaké si od věků mezi sebou pěstují například Bavoři s Prajzy, Holanďané s Belgičany, Skotové s Angličany, ba i Češi se Slováky. Na tom není nic zlého, tak to už Pánbůh zařídil, aby si lidé měli z koho dělat legraci. O něco protivnější už je předsudek, jinak řečeno z vlastní zkušenosti nevyšlá představa o takových či onakých vlastnostech konkurenta. Označuje-li například italský pan ministr Němce za stereotypní blonďáky, dává tím najevo, že jakživ v Německu nebyl, a když, příliš se nerozhlížel, protože jinak by sám zjistil, jak netrefná je to charakteristika. Nicméně je takové i mnohem hloupější předsudky možno odstranit přímým poznáním, oním procesem, kdy se z monolitní masy Němčourů stane zcela konkrétní Kurt, Hans, Anneliese, z makaronovitých Taliánů pak Angelo či Giuliana, s nimiž je možno vyjít nebo nevyjít zrovna tak jako s každým člověkem domácím. A nakonec ještě zbývá zášť. Ireálná, sama sebou se živící, sama sebe potřebující, jen všechno zlé v druhém hledající, žádnou zkušeností se ze světa zprovodit nedající. Zatímco sousedské špičkování patří k folkloru, zatímco předsudek vyplývá z neznalosti a zmizí, když jej přímá zkušenost nepotvrdí, nacionalistická zášť je zhoubná a zasluhuje, aby se proti ní bojovalo. Pouze jí se může týkat doporučení pana Novotného o rozpuštění v evropském hrnku kafe.

Všimněme si ale, že mezi západoevropskými národy už apriorní zášť víceméně vymizela. Co zůstalo, je tu a tam zbytek dřívější nedůvěry, u nezkušených předsudek, a samozřejmě pestrý pugét špičkování, kvůli němuž není nutno skákat z kůže. Na východ od někdejší železné opony ale etnická zášť ještě stále kvete, zemí českých nevyjímajíc. Snad v důsledku půlstoletého ustrnutí, během nějž západní Evropa dospěla k nynějšímu bezkonfliktnímu stavu, kdežto východní Šípková Růženka si protírá oči a ještě se nestačila podívat na kalendář, aby zjistila, že už se nepíše rok pětačtyřicátý. Dlouhá izolace ve vlastním prostředí a nemožnost získat hlubší zkušenost s cizími nedala na evropském Východě vzniknout identifikaci s kulturní a civilizační oblastí; a protože bylo - v českém případě - už dříve opuštěno kdysi hluboce zakotvené vlastenectví zemské, všechno se nakonec zúžilo na filologický aspekt. Spolu se ztrátou identifikace s osobou panovníka, jež rovněž tvořívala v zemích českých podstatnou část zemského uvědomění, došlo v takto uvolněném prostoru nakonec k hypertrofii křečovitého nacionalismu. Vězme ale, že to není pravidlo, spíš místní výstřelek, v té formě se jinde na půdě Západu nevyskytující.

Pokoušíme se v různých ohledech dohnat Západ; to je rozumné a nutné. Snad bychom jej tedy mohli začít dohánět i ve vztahu k okolním národům. Nepotřebujeme k tomu mnoho, jen si vytřepat z kožichu zášť, onu jiným nedůvěřující a sebe za střed všeho mající nemoc duše. Zatím se bojíme. Bojíme se prolomení Benešových dekretů (ó hrůzo!), bojíme se návratu šlechty, bojíme se restitucí, bojíme se landsmanšaftů, bojíme se všeho, co by mohlo přijít zvenčí a vyrušit nás z navyklé uzavřenosti, jíž bylo tak dobře za ostnatými dráty. Problém, jejž s námi sdílí ještě možná několik zaostalých etnik na samém kraji této civilizační oblasti, musíme ale řešit my, ne vysílat univerzální výzvy k evropské veřejnosti, která jich nemá zapotřebí. Je příznačné, že článek pana Novotného vyšel právě v českých novinách, protože v holandských nebo v norských by vyjít nemohl, postrádal by smyslu. Ocitli jsme se, kde jsme, ale nechtějme hned kvůli tomu rozpustit národ; neselhal nám princip identifikace, nýbrž záštiplné představy času, jenž si zakládal na pěstování národních nepřátel. Jinak bych chtěl panu D. J. Novotnému vyslovit uznání za to, že měl odvahu hodit kámen do zatuchlé, staletým žabincem zarostlé louže českého nacionalismu. Je toho tu a tam zapotřebí.