Zaří 2003

Monsieur Vincent pil absint

Milan Hulík

Městečko Auvers-sur-Oise není daleko od Paříže. Stačí projet ultramoderním sídlištěm La Defense a zde najet na dálnici A 15. Asi po 30 km přijedeme do městečka, či spíše větší vesnice, která se proslavila tím, že v ní poslední měsíc svého života prožil Vincent van Gogh, který v ní také zemřel a byl pochován.

Kdo by nečetl slavný román Irvinga Stonea „Žízeň po životě“ nebo neviděl stejnojmenný americký film? Kdo by neznal alespoň základní údaje o tomto nešťastném, osudem, nemocí a bídou pronásledovaném malíři, jehož obrazy se dnes prodávají za fantasticky vysoké ceny. Vždyť obraz Dr. Gacheta, který van Gogh namaloval právě zde, byl nedávno prodán za 350 milionů franků.

Připomeňme si proto jen nejzákladnější údaje z jeho života ve Francii. Po studiích na Akademii krásných umění v Antverpách přichází Monsieur Vincent, jak mu všichni říkají, v březnu r.1886 do Paříže a bydlí na Montmartru v rue Lepic u svého bratra Thea, obchodníka s obrazy. Tuto pitoreskní ulici, která se klikatě vine jako had z vrcholu Montmartru na bulvár de Clichy, dnes plný sexu, by měl každý návštěvník hledající stopy Monsieura Vincenta projít celou. Ještě dnes z ní vyzařuje duch starého Montmartru a na jednom bílém domě mezi jinými s krámy a krámky najde pamětní desku připomínající pobyt slavného holandského malíře. I tehdy už nebyl Montmartr klidný kout a proto Vincent, jehož duši mučené depresivními stavy vadil hluk Paříže, odešel v únoru r. 1888 do Arles v jižní Francii. Tamější pobyt v hostincích „Carrels restaurant“ a „Café de la gare“ se spolubydlícím Gauguinem, se kterým vede diskuse, ale i prudké hádky o umění, střídá s pobytem v nemocnici. Jeho světnička se stolkem, postelí a dvěmi židlemi je v Arles dodnes. Najdete ji v Hotel-Dieu, malém paláci se čtvercovým arkádovým nádvořím, kdysi ústavu pro duševně choré. Jak světničku, tak i nádvoří s poetickým označením „Le jardin de la Maison de santé“ zvěčnil Vincent na svých obrazech. Jak lze zjistit, jejich dnešní vzhled je téměř stejný jako na těchto obrazech. V lednu 1889 nachází Vincent další azyl na jiném místě Provence, v Saint-Rémy-de-Provence. Tento kraj Francie, i dnes považovaný za její nejkrásnější, mu učaroval. Zde také namaloval své nejslavnější obrazy. Se slunečnicemi nebo zlatavými poli plnými obilí a ženců. Snad žádné jiné obrazy na světě nevyzařují tolik slunce a atmosféry krajiny, jako tyto. Provence, jehož francouzská výslovnost „prováns“ evokuje české „pro vás“, je skutečně krajem, který není možno nemilovat. Pole levandule a středověké kašny ověnčené květinami jsou jeho nejtypičtějšími symboly. Provence je opravdu pro vás“!

Dne 17.5.1890 přijíždí Vincent zpět za svým bratrem do Paříže. Ten jej seznamuje se svojí novou ženou Johannou a právě narozeným synkem Vincentem. Theo nachází bratrovi nové útočiště a tak se Vincent van Gogh ubytovává 20.5.1890 v „L Auberge ravoux“, malém hostinci na náměstí proti radnici. Za čtyři týdny, které mu zbývají do konce života, zde namaluje jak tuto radnici, tak zdejší kostel, svého lékaře a hosty z hostince. Všechny tyto obrazy patří mezi jeho nejznámější. Až přichází jeho den „D“. Je jím 17.červen r. 1890, kdy bere do ruky revolver a střílí se do hrudi.Dne 29.6.1890 umírá a následující den je pochován na malém hřbitůvku v Auvers-sur-Oise. Jeho bratr Theo ze žalu umírá za několik měsíců po něm.

Auvers-sur-Oise je dnes poutním místem všech těch, kteří milují obrazy tohoto pofrancouzštělého Holanďana nebo se chtějí jen podívat tam, kde slavný malíř dožil a postát u jeho hrobu. Největší atrakcí je zde samozřejmě hostinec „Ravoux“, který je přeměněn v malé museum Vincenta van Gogha. Návštěvníci s dojetím postojí v malé prázdné místnůstce s nízkou, ve zdi vestavěnou skříní, kde Monsieur Vincent bydlel. Jeho obrazy byly tehdy neprodejné a proto výdaje s jeho pobytem a stravou ve výši 3,5 franku denně platil Theo. Ten mu dával i peníze na to jediné, co potřeboval. Na barvy a plátna! Vincent nic jiného totiž mimo jídla a pití k životu nepotřeboval, protože v malování nacházel jediný smysl svého života. Jiní malíři si obrazy předem skicovali, Vincent však hned nanášel barvy. Jak úporné až drastické to byly tahy, je patrno z obrazů, ve kterých jeho štětec zanechal tak patrné stopy. Jak krásné ale tyto obrazy jsou, si ověřují návštěvníci i z videoprojekce v muzeu. Jejich reprodukce a další vangoghovské suvenýry si zde mohou také koupit.

Z hostince kráčejí návštěvníci malou procházkou na nedaleké návrší s venkovským hřbitůvkem. „Svůj“ hrob nemusí hledat. Je třeba jít za houfem lidí stojících vzadu u zdi. Před nimi ze zeleně vystupují dva zaoblené náhrobky s nápisem „Ici repose“ a jména Vincent van Gogh a Theo van Gogh na každém z nich.

Muzeum absintu

Je také v Auvers-sur-Oise, protože sem patří tak jako Monsieur Vincent! Byl to přece slavný nápoj umělců! Byl, ale ve Francii už není, protože je zde od r.1915 zakázán. Bylo to legendární pití, také ovšem zničující. Dnes už nevíme, které obrazy namaloval Vincent van Gogh pod vlivem utkvělých představ a halucinací vyvolaných tímto nápojem a které maloval střízlivý. Víme však, že jeho divoké hádky s Gauguinem podněcoval právě absint. V menším množství měl léčebné účinky, ve větším provokoval epilepsii a vyvolával tuberkulózu. Nakolik „pomáhal“ k lepšímu malování nevíme, plnil ale úlohu drogy a podepsal se na smutném osudu mnoha umělců. Kdo je chce následovat, může si jej z bylin uvařit. V muzeu je uveden recept. Vemte 3,5 kg pelyňku, 4 kg zeleného anýzu, 4 kg fenyklu, 0,675 g badyánu, 1 kg meduňky a 1,5 kg yzopu. Máčejte tuto směs 24 hodin ve sto litrech vody 70 stupňů teplé a pak destilujte. Získáte nahořklý nápoj, jehož pití bylo spojeno s obřadem. Na dírkovanou lžičku se položila kostka cukru a přes ni se do absintu nalévala studená voda, kterou se absint ředil a oslazoval. Vše je v muzeu dokumentováno dobovou absintovou nálevnou,plakáty, obrazy a úředními vyhláškami o jeho zákazu s protiabsintovými peticemi, ve kterých se výrazně angažovaly právě ženy, postižené pitím svých mužů. Tak se absint zařadil mezi legendární pitiva, která mají svá muzea. To největší překvapení mě však v muzeu teprve čekalo. Jeho půvabná kustodka slyšíce mě mluvit s přáteli česky, se zeptala, jakou řečí mluvíme. Když se dozvěděla o naší vlasti, sdělila nám, že historie absintu pokračuje u nás.Prý se vyrábí někde v jižních Čechách a exportuje do mnoha zemí.

Historie zelené víly

Proto jsem začal po návratu domů po absintu pátrat. Našel jsem jej brzo, ten zelený nápoj se prodává téměř všude tam, kde mají jen trochu větší výběr alkoholu. Kde se u nás ale vyrábí, se nedalo z etikety láhve zjistit. Pomohl mi Ondřej Neff, jehož internetové noviny „Neviditelný pes“ čtu každý den. Dne 15.2.2000 jsem v nich našel článek „Zelená víla zabalená do novin“. A v něm jsem se dočetl: „Tak se vrátil po táhle obloukové dráze absint, tato legendární kapalina, alkohol-droga, známý z avantgardní literatury z prvního kvartálu tohoto století.Psal jsem o něm v prosinci šestadevadesátého roku. Tehdy jsem v jakési knajpě objevil zelenou, silně chemicky vyhlížející kapalinu ve flašce opatřené nálepkou ABSINTH. Byla to anýzovka, která by porazila i slona (kdyby si ji nalil do chobotu). Nicméně nic ďábelského jsem v ní neshledal“. V článku jsem se dále dočetl, že domovem absintu není Francie, nýbrž francouzská část Švýcarska. Pálenku vynalezl Dr. Pierre Ordinaire v r. 1797 a průmyslově ji začal vyrábět Henri-Luis Pernod. Pernod je také název dodnes existujícího výrobce klasické francouzské anýzovky, čiré tekutiny, která zbělá, když se do ní naleje voda. Je to nápoj který v horku osvěží a báječně zachutná!

Ondřej Neff dále píše, co jsem se již zhruba dozvěděl v muzeu: „Po celé devatenácté století byl absint populární ve francouzské části Švýcarska a ve Francii, až v r.1906 jistý Jean Lanfray pod vlivem absintu zavraždil svoji ženu.Pod tlakem veřejného mínění se absint v létech 1912 až 1915 dostal na černou listinu. A na ní je dodnes, protože to, co firma Pernod produkuje, není absint. Jen se tak tváří. Zato ve Švýcarsku, jak se dozvídám, se absint pálí načerno. Mají zde zákon, podle něhož je absint zakázáno vyrábět, nikoli pít, takže se „stovky láhví vyrobených před r.1912 každoročně naleznou...“, jak se dozvídáme na webové stránce Zelená víla.“

Jak je to ale s výrobou absintu u nás Ondřej Neff nenapsal. Až o několik dnů později ocitoval dopis jednoho svého čtenáře. „Absinth se dělá snad v Jindřichově Hradci. Je výborný a určitě v něm působí víc složek než líh. Taky plzeňsko-božkovská palírna Stock dělá svůj druh. Slezský výrobce absintu má URL: http://www.seborabsinth.cz/shop/index.htm, tam se dají najít další odkazy.

Ještě jednu důležitou informaci jsem se dozvěděl. Proč byl absint zelený! Na začátku minulého století ještě nebyly potravinářské předpisy tak přísné, absint se barvil na zeleno modrou skalicí, chloridem antimonitým, tedy mohl být opravdu dost jedovatý.“

Jediné co ještě nevím, jak vlastně absint chutná. Zítra si ale láhev „Zelené víly“ koupím. Možná i štětec, plátno a barvy.