Zaří 2003

Příběhy české justice (4)

Milan Hulík

Tento příběh by měl být o justici, dosud však není. O spravedlnosti, o které Ondřej Neff napsal 22.3.2002 v „Neviditelném psu“: „Pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí onu mytologickou bytost zvanou rovná právní spravedlnost v České republice.

Co snese papír?

O tom by mohly vyprávět dějiny české kanální žurnalistiky. Pokud by je někdo napsal, pokud by se někdo chtěl probírat stokou špíny, pomluv, lží, komplexů - toho, co bychom mohli označit patologickou sedlinou žurnalistiky.

Objevovala se již za první republiky např. v novinách vydávanými Jiřím Stříbrným „Poledním listu“ a „Expresu“ a svého tehdejšího vrcholu dosáhla po Mnichovu v útocích na Karla Čapka , ale na piedestal vystoupila až v době komunistického režimu. Dokonce vytvořila svůj zvláštní jazyk, jakousi obdobu orwellovského newspeaku, který stálým opakováním a ubíjející jednotvárností komunistického režimu působil na čtenáře asi tak jako vrčení vysavače. Tato žurnalistika, se kterou jsou s posledním desetiletím režimu spojena jména jako např. Hoření, Kojzar nebo Fojtík, dosáhla však určité „kultivace“ právě svojí identifikací s režimem, jemuž se svojí úrovní rovnala, takže mezi nimi neexistoval rozdíl. Ten nebyl ani mezi ní a projevy komunistických politiků, takže odpudivost, lživost a pokleslost této žurnalistiky nijak nevystupovala na povrch.

Jinak tomu již bylo v době nacistické okupace Čech a Moravy, kdy žurnalistická spodina byla ostře konfrontována se seznamy popravených, odbojem a odporem obyvatelstva k okupantům. Tehdejšího dna kanální žurnalistiky dosáhli aktivističtí „novináři“ Lažnovský, Krychtálek, Vajtauer a další, mezi které se zařadil i legendární podvodník a nezapomenutelný prodavač Karlštejna Harry Jelínek, vydávající kolaborantský časopis „Znovu“.

Podobného konfrontačního účinku dosahují dnes i některé noviny vydávané v ČR. Jsou to např. „Haló noviny“, oficiální orgán KSČM nebo plátek „Špígl“, osobní dílko psychopatického vydavatele a šéfredaktora Ladislava Froňka. Tomu však již soud zakázal Špígl vydávat, takže tento list vychází nyní pod jiným vedením v trochu jiné podobě.

Co však vychází jako registrované „noviny“, byť v regionálním měřítku, je „Nové Bruntálsko“, „první české nezávislé noviny okresu Bruntál“. Slovo noviny je však pro tento potištěný papír příliš vzletné slovo. Lépe by jej vystihoval název „Kanální zpravodaj“ nebo „Naše splašky“.

Již přehled titulků charakterizuje hrůzy demokratického režimu. Při jejich četbě musí každý čtenář, který je již pln normálních a běžných skandálů popisovaných denním tiskem, doprovázejících onu podivnou transformaci komunistického režimu, nutně kolabovat. Kam se hrabou „pragocentristické“ skandály na to, co se děje v okrese Bruntál. „Řidička porazila dvě ženy“, „Úředník radnice se nechal uplácet sladkostmi“, „Gang zlodějů dopaden“ „Fotbalista okradl pojišťovnu“. To je ovšem jen ranní čajíček. Je až neuvěřitelné, kolik hororových titulků se vejde na jednu stranu této tiskoviny formátu klasických novin: „Hrozí zánik školy“, „Bruntálská herna přepadena“, „Havaroval s ukradeným autem“, „Podvodník zneužíval ochranných značek“, „Chtěli ukrást benzin“, „Vloupal se do sušičky“, „Přišli si na tučný balík“, „Podvedli důvěřivou stařenku“, „Vagabunda, podporujícího drogy, soud nakonec osvobodil“. „Opilý muž si prořízl hrtan“, „Zloděj odřízl teleti hlavu“, „Vůdce tibetských separatistů dalajláma byl léta placen CIA“, „Cesta do EU je cestou do pekel“, „Hradní šašek opět nepřijal komunisty“. I to je jen, byť silnější čaj.

Tím pravým bruntálským čajovým dryákem je ovšem článek „Hučín, zločinec, který chrání demokratické zákony“. Panáka whisky si však již musíte dát, když čtete zasvěcenou úvahu o tom, jak Jan Palach a Jan Zajíc byli zavražděni pravičáky, kteří jim namluvili, že substance „studený oheň“, kterou jim předali, jim neublíží. Tento slavný vynález bolševického matadora a také „novináře“ Viléma Nového, se po 34 letech dočkal svého znovuobjevení. Ano, oheň, který hoří, ale nepálí! Jeho znalci bohužel neaspirují na Nobelovu cenu za fyziku, jenom na skromný honorář z „Nového Bruntálska“. Na Fučíkovu cenu by mohl kandidovat David Pěcha, první „novinář pronásledovaný demokratickou justicí pro svobodu slova“, který v č.14/2000 této bruntálské tiskoviny píše: „Cesta do Evropy je cesta k národní zkáze. Západní země se vyznačují desítkami miliónů nezaměstnaných, hladových a bez přístřeší, rostoucí bídou a nepokoji rolníků a hospodářskými válkami.“ Hrůzy západní Evropy ovšem blednou před peklem bruntálského okresu: „Nedbalostí úředníků přišlo město o desítky miliónů„korun“, „Otec propíchl vlastního syna“, „Násilníci surově ubližovali dívce“, „Gauner poškodil náhrobky“, „Okradená důchodkyně“, jsou titulky tohoto čísla.

Jeho hitem je však zasvěcené vyprávění Adama Kose, jak „Václav Havel okrádal spoluvězně“. (Pane prezidente, teď vás nekritizuji, ale obhajuji). Přiznám se, že představa V. Havla, jak krade ve vězení spoluvězni kus suchého salámu nebo cigarety mnou otřásla - ne tímto údajným jednáním, ale tím, co všechno dokáže nenávist napsat na papír. Jde o typickou metodu komunistických pisálků - politický nepřítel musí být kriminálník. Tento Leninův vklad do komunistické žurnalistiky je nezničitelný! Takto zpracovaný čtenář uvěří i tomu, že ještě dnes se V. Havel občas v noci vyplíží z Hradu, aby vykrádal byty spících stařenek.

A co justice? Až sem se pohybujeme v oblasti trestného činu pomluvy. Podle § 206 tr. z. „Kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, bude potrestán….“

Co snesou „zrádci“ národa?

Už ne čaj, ale silnou kávu s dvojitým panákem si však vyžaduje článek „ O hrdinských skutcích protikomunistických disidentů 50. let“ otištěný v č. 12/2001. Dočtete se v něm o špionážní kause velmi schopné vyzvědačky a velezrádkyně Dr.Milady Horákové a nepříteli republiky generálu Heliodoru Píkovi, jejichž činnost směřovala k vykořisťování a ožebračování pracujících, k utlačování miliónů nezaměstnaných jen pro dosažení soukromých miliardových zisků. „Antikomunističtí teroristé měli své spojence i mezi tzv. „počestnými“ občany země, zahraničními emigranty a nacisty“, píše Jan Falčík.

Tentýž autor líčí drastické a chladnokrevné pronásledování jednoho nevinného člověka soudobou pseudodemokratickou justicí. Dočtete se o něm v článku: „JUDr.Karel Vaš - další oběť politických procesů kapitalismu“ v dvojčísle 24-25/2001, v němž se dozvíte, že v tomto případě „se jedná o prachobyčejný hanebný proces proti poctivému komunistovi i právníkovi, proti nevinnému a navíc již velmi starému člověku, proces, který lze nepochybně označit za jeden z nejostudnějších politických procesů současného režimu v ČR.“...Doktor Vaš byl soudobou „nezávislou“ justicí obžalován a souzen v souvislosti s případem špiona a velezrádce Heliodora Píky, který byl v souladu s čs.zákony souzen a odsouzen k nejvyššímu trestu. Kvůli Píkovi a jeho spravedlivému potrestání před více než padesáti lety, je dnes však dr. Vaš skandálně šikanován, pronásledován a perzekuován „demokratickou“ mašinérií dnešního státu ! Tato politická perzekuce muže, který chránil někdejší československou republiku před prokazatelnými špióny, zrádci a nepřáteli naší země, je neslýchaný tím více, že se jedná o starého a nemocného člověka, pro kterého by zrůdný rozsudek 7 let za mřížemi, znamenal fakticky trest smrti !“ S tímto článkem hned vedle pěkně ladí jiný „Havel běžně dává amnestie zločincům, špiněn je však pouze A. Zápotocký.“

Pokud jde o tu pomlouvanou pseudodemokratickou justici, zde se již nejedná jen o trestný čin pomluvy, ale i o trestné činy hanobení národa, rasy, přesvědčení a podněcování k národnostní a rasové nenávisti.

Co snesou paragrafy?

Podle § 198 tr. z. „Kdo veřejně hanobí národ, jeho jazyk nebo některou rasu nebo skupinu obyvatelů republiky pro jejich politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou bez vyznání, bude potrestán…“ Podle § 198a tr. z. „Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán…“ Podle § 260 tr.z.„ Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán…“

I v ČR je řada zastánců absolutní svobody slova v americkém pojetí. Jak absolutní je, jsme se mohli přesvědčit ve Formanově filmu „Lid versus Larry Flynt.“ Jistě, i o takovém právním řešení je možno uvažovat a prokázala to diskuse kolem soudu s vydavatelem Hitlerovy kultovní knihy „Mein Kampf“. Zdá se však, že naše tradice a vůbec evropská, tomuto řešení odporuje. Evropa má za sebou holocaust, proto v Německu mají trestný čin „Auschwitzlüge“. Pokud však bude trestní zákoník obsahovat uvedené paragrafy, nezbývá nic jiného, než je aplikovat nebo zrušit. Paragrafy, aplikované jen na základě účelové trestní politiky nebo ze stejného důvodu nepoužívané, nejsou jen kulisou právního státu, ale mohou být i začátkem jeho konce nebo překážkou jeho dovršení.

Případ bývalého kapitána BIS Vladimíra Hučína toho může být důkazem. I jemu se totiž věnuje „Nové Bruntálsko“. Články „Výpověď zločince, který donedávna chránil demokratické zákony“, nebo „Muž, který odpaloval bomby, je dnes pracovníkem tajné služby“ a další, líčí V. Hučína jako usvědčeného pachatele bombových atentátů na Přerovsku po r.1989. Píší tak o něm přesto, že V. Hučín není pro takové jednání vůbec stíhán. Co na tom, co je pro kanální žurnalistiku serióznost a ověřování informací?

Co snesou orgány trestního řízení?

Vydavatelem a šéfredaktorem tiskoviny Nové Bruntálsko byl donedávna František Zámečník. Ten však byl v roce 2001, po bezmála pěti letech vydávání plátku a přibližně dvou stovkách trestních oznámení, odsouzen k podmíněnému trestu za pomlouvačné články. Součástí trestu byl zákaz vykonávání novinářské činnosti, takže jeho jméno v tiráži zanedlouho zmizelo. Zifčák a spol toho tehdy využili k obrovské kampani za práva novinářů, kteří jsou stíháni za psaní pravdy. Ovšem i zde je nutno konstatovat, že orgány trestního řízení si daly načas – již v r. 1999 bylo podáno přes 120 trestních oznámení, dlouho však byla odkládána. Jeho místo zaujal mladý levicový extremista David Pěcha, i jeho jméno se však po nějaké době přestalo v novinách objevovat – pravděpodobně v souvislosti se stíháním za vydávání Pochodně, ještě extremističtějšího plátku než je Nové Bruntálsko. Co je však důležité a vědí to i vrabci na střechách domů nejen bruntálského okresu: osobou v pozadí a faktickým vydavatelem je Ludvík Zifčák, bývalý důstojník StB, proslavený rolí falešné mrtvoly při brutálním potlačení studentské demonstrace na Národní třídě 17.11.1989, která znamenala konec komunismu. Na tuto skutečnost byli několik let upozorňováni zástupci policie i státního zastupitelství v Bruntále, doložit ji mohli dva přímí svědkové, kteří se v Zifčákově redakci nějakou dobu pohybovali, aby později z tohoto plátku defektovali. O jejich svědectví však nikdo nestál. Odsouzení Zámečníka, člověka, kterého všichni znají jako notorického alkoholika, jenž není schopen říct souvisle jednu větu, natož pak zapnout počítač, je směšnou úlitbou. Skutečný vydavatel novin jen vyměnil figurku za jinou a pokračuje v rozšiřování dezinformací dál.

Redakce a inzerce je v současné době uváděna v ulici Krnovská 37, 792 01 Bruntál. (V posledních číslech však tiráž chybí úplně, což je v rozporu se zákonem o periodickém textu - adresu redakce naleznete jen v souvislosti s inzercí.) Mohou si to přečíst i představitelé Policie ČR a státního zastupitelství v tomto okrese. Na základě zásady oficiality jsou povinni stíhat každý trestný čin, o kterém se dozví. Pokud by se, čistě teoreticky, k novinám nedostali, měly by jim stačit ty téměř dvě stovky trestních oznámení a výpovědí o tom, kdo skutečně za vydáváním novin stojí. Pak má justice reprezentovaná příslušným soudem rozhodnout, zda-li byl spáchán trestný čin či nikoliv. Jen na nich tedy záleží, stane-li se naše vyprávění i příběhem české justice.