Zaří 2003

Příběhy české justice (3)

Milan Hulík

Německé jméno a německý osud

Nešťastná a tolik kritizovaná česká polistopadová justice, neschopná se vyrovnat se zločiny komunismu, se již vůbec nemůže vyrovnat s nespravedlnostmi dějinného období, počatého v nadšených májových revolučních dnech r.1945 a končícího nástupem nového totalitního režimu v únoru 1948.

Toto období vlády tzv. Národní fronty bylo fakticky dočasně trpěnou demokracií, demokracií s ručením omezeným, ve které se ustupující demokratičtí politici snažili zachraňovat nejdříve možné, pak již nemožné, mnohdy za cenu zničení práva na ochranu soukromého majetku, svobodného podnikání, ztráty tváře a nakonec i svobody přátel a vlastní. Jejich strach se mísil s nadějí, že prezident Beneš a naši západní spojenci přece nedovolí... Nakonec dovolili, Mnichov nebyl zapomenut a co měli dělat? Český a slovenský lid ve své velké části uvěřil KSČ a její propagandě, stejně tak věřil slovanskému bratru SSSR a velkému Stalinovi. Republika šla doleva a mnozí napravo si potřebovali dočasně srovnat krok úkroky na levou stranu. Zejména tam, kde "nešlo o demokracii", ale "jen o majetek". Samozřejmě o majetek jiných. Čím byl větší, tím měl být podle komunistů nespravedlivěji nabyt a proto bylo třeba o něj vlastníka připravit. V době, která považovala zestátnění a vyvlastnění soukromého majetku za stejně hospodářsky prospěšné, jako je dnes považována jeho privatizace, je to psychologicky pochopitelné; právně bylo však již zakládáno na další totalitu. A jaké ekonomické důsledky to pro republiku znamenalo, jsme se mohli dopočítat na konci komunistického režimu.

Kdo byl majetný, byl přirozeným nepřítelem komunistů. Tak není divu, že se někteří demokratičtí politici pokoušeli zachránit demokracii tím, že ji chtěli vyměnit s komunisty za majetek největších vlastníků v zemi. Těmi byli Dr. h. c. Jan Antonín Baťa a JUDr. Adolf Schwarzenberg. Příjmení Baťa, byť spíše se jménem Tomáš, je u nás dnes známé, stejně tak jméno Schwarzenberg. Díky schwarzenberskému kanálu, schwarzenberské hrobce v Třeboni a historii jižních Čech, neupadlo do zapomenutí ani za komunistů.

Prolog

Jméno SCHWARZENBERG se v českých dějinách proslavilo a stejně tak proslavilo české dějiny. Dnes je nejznámější kníže Karel Schwarzenberg, po převratu kancléř V. Havla a staronový majitel zámků Orlík a v Čimelicích a představitel tvz. orlické sekundogenitury. O druhé větvi, která je však větví první, tzv. primogenituře hlubocké, se toho příliš neví - skoro nic. A přece, její představitel, Dr. Adolf Schwarzenberg, byl jedním z předních aristokratů první Československé republiky a jako nepřítel nacistů a odpůrce komunistů, byl jimi pronásledován a a jeho majetek konfiskován tak důsledně, že jeho osobnost takřka zmizela z našich dějin. Jeho jméno reprezentující schwarzenberský rod však zůstalo a stejně tak "Lex Schwarzenberg" - nejostudnější zákon popřevratové svobodné a demokratické ČSR. Zákon dodnes platný!

Schwarzenbergové

Nejstarším doloženým předkem Schwarzenbergů je Siegfried ze Sensheimu, francký rytíř se sídlem nedaleko Würzburgu, jehož kroniky uvádějí roku 1172. Jméno Schwarzenberg začal používat až jeho potomek Erkinger ze Sensheimu na počátku 15. století, když získal panství a hrad Schwarzenberg. Postupem doby vznikla řada větví tohoto rodu, např. bavorská, lutyšská, stefansberská, hohenlandsberská, západofrízská, nizozemská, rakouská a česká. Některé časem vymřely, jiné se ještě rozdělily - jako právě ta česká. Prvním českým Schwarzenbergem byl Jan Adolf, který zdědil majetek bavorské větve a stal se věřitelem a společníkem arciknížete Leopolda Habsburského, který ho pověřil významnými úřady. Protože měl majetek na německém a rakouském území, usiloval o nabytí majetku i na územím českém. Po udělení inkolátu v r. 1654 jej získal o šest let později, kdy mu císař zastavil panství Křivoklát a panství třeboňské a Jan Adolf si pak koupil i panství hlubocké. Schwarzenbergové zastávali důležité úřady v císařské administrativě, rozšiřovali umělecké sbírky svého rodu, přikupovali další pozemky a zvyšovali jejich výnos novými metodami zemědělského podnikání. Majetek rozšiřovali i dědictvím po spřízněných rodech, nikoliv však pobělohorskými konfiskacemi, jak se o nich tvrdilo - konfiskacemi naopak získali jejich majetek jiní, mezi nimi i Země česká zákonem č. 143/1947 zvaným Lex Schwarzenberg, jak budeme mít příležitost mluvit dále. V r. 1670 císař jmenoval Jana Adolfa předsedou říšské tajné rady a povýšil jej do hodnosti říšského knížete. Schwarzenbergové nebyli jen diplomaty a vojáky, ale i schopnými hospodáři. Na počátku 18 století získali dědictví Eggenbergů zahrnující Prachatice, Orlík a vévodství krumlovské a představitelem Adamem Františkem Schwarzenbergem, prvním vévodou svého rodu, se stali jedním z nejbohatších feudálních rodů v Čechách. To on postavil několik kostelů, zámků a nádherný schwarzenberský palác ve Vídni. Bylo proto tragickým paradoxem, když na jednom honu r.1732 zemřel císařovou rukou, která nešťastnou náhodou stiskla spoušť pušky. Dodejme, že císařem byl Karel VI., otec české královny Marie Terezie.

Mezi významné Schwarzenbergy patřil i Jan Schwarzenberg, ekonom, bankéř, podnikatel a také stavitel Schwarzenberského kanálu, spojujícího povodí Vltavy s povodím Dunaje přes rakouskou řeku Muhl. To umožňovalo plavení dřeva z krumlovských lesů až do Vídně. Jan byl snad jediným Schwarzenbergem, který se nevěnoval politice, o to byl úspěšnějším podnikatelem, který razil i svoje vlastní mince. Dědictvím rozšířil schwarzenberské državy v Čechách o panství Lovosice. Právě mezi jeho dva syny Karla a Ferdinanda byl rozdělen rodový majetek v Čechách, což jak uvedeno dále, vedlo ke vzniku dvou větví schwarzenberského rodu v Čechách.

Karel Filip, zakladatel orlické větve, se proslavil z rodu snad nejvíc, jako diplomat, generál a maršál, nejdříve vyslanec v Petrohradě a Paříži, později vojevůdce, který se svým sborem doprovázel Napoleona při jeho tažení do Ruska, později velel spojeneckým armádám, s kterými porazil Napoleona v říjnu 1813 v bitvě národů u Lipska. Jeho jezdecká socha je dodnes dominantou Schwarzenberského náměstí ve Vídni. Habsburky zachránil již předtím jiný voják, generál Adolf Schwarzenberg, který 29.3.1598 osvobodil pevnost Ráb neboli Györ od Turků, která byla poslední pevností na cestě Turků k Vídni a tím zvrátil průběh války. Jejich dalším zachráncem byl nejúspěšnější politik rodu, Felix Schwarzenberg (1800-1852), rakouský ministerský předseda, který pomohl uhasit plameny revoluce v r.1848, která ohrozila habsburský trůn. Byl stoupencem zachování Rakouska za všech okolností, což byl tehdy i názor Františka Palackého. Dodejme i to, že proti revoltujícím Čechům tehdy vystoupili i věrozvěsti komunismu - Karel Marx a Bedřich Engels. Ne tak ovšem vlastní bratři Felixe, Bedřich a Jan Adolf, kteří byli horlivými zastánci českého státního práva (práva na zřízení vlastního českého státu). S touto revolucí souvisela jedna tragická událost ve schwarzenberském rodu - první obětí revolučních bouří v Praze se stala kněžna Windischgrätzová, roz. Schwarzenbergová, kterou neznámý střelec trefil do hlavy, když se vyklonila z okna, aby svému muži hodila jeho generálskou čepici, kterou ve spěchu nechal na věšáku v jídelně utíkaje na výzvu od oběda. Bylo to druhé okno zleva v prostřední řadě oken od Celetné ulice v budově dnešního Obvodního soudu pro Prahu 1. Dnes je za ním jedna z mnoha kanceláří soudu.

Tento článek nemůže postihnout všechny Schwarzenbergy, kteří významnějším způsobem zasáhli do českých dějin. Protože osudy orlických Schwarzenbergů jsou přece jen známější a díky knížeti Karlovi jim také česká média věnovala více pozornosti, věnujme pozornost hlubocké primogenituře, zejména výjimečné osobnosti Dr.Adolfa Schwarzenberga, který pro své vlastenectví a zásadní protikomunistické postoje (a také nebo hlavně) i pro svůj majetek, se stal spolu s Janem Baťou jedním z prvních obětí komunistické represe. Nešlo však jen o jejich tragédii osobní, ale šlo především o tragedii českých demokratických politických elit, které oba obětovaly v domnění, že tím něco uhrají proti komunistům. Neuhrály nic a za pár měsíců prohrály všechno, i samy sebe.

Last but not least

JUDr. PhDr. Adolf Jan Schwarzenberg se narodil 18.srpna 1890 na Hluboké nad Vltavou jako prvorozený syn Jana Nepomuka Adolfa ze Schwarzenberga (1860-1938) a Terezie, roz. Trauttmansdorfové -Weinsbergové (1870-1945)). Protože neměl bližšího příbuzného, tak při svém odchodu do exilu v r.1939 jmenoval jako generálního zplnomocněnce pro správu veškerého majetku svého bratrance JUDr.Jindřicha Schwarzenberga (1903-1965).

Dr. Adolf Schwarzenberg zemřel dne 27.2.1950 a byl pohřben v rodinné hrobce v Murau. Jelikož neměl potomků, učinil stařešinou rodu syna svého strýce Felixe Schwarzenberga (1867-1946) Josefa a rodový majetek převedl na již zmíněného Dr. Jindřicha Schwarzenberga. Jindřich pokračoval ve správě a budování rodinného majetku mimo české území a oženil se s Eleonorou Marií, roz. hraběnkou ze Stolberg-Stolberg (nar.1920), se kterou měl dceru Alžbětu Reginu, provdanou Pezoldovou.

Dr.Jindřich Schwarzenberg, rovněž bez mužského potomka a za neexistence potomka z přímé rodové linie, využil rodového zákona z r.1703, podle kterého mohlo nástupnictví a majetek primogenitury přejít na určeného člena sekundogenitury rodu a adoptoval v r. 1960 za vlastního syna Karla Jana ze Schwarzenbergu., syna tehdejšího šéfa sekundogenitury PhDr. Karla Schwarzenberga (1911-1986) a tím se Karel Jan stal po smrti Jindřicha majitelem rodových statků mimo území Československa. A tak jsme se dostali ke dvěma Schwarzenbergům, Karlovi Janu a Alžbětě, kteří po návratu demokratického režimu nárokovali vrácení rodového majetku:

Porevoluční osudy Karla Schwarzenberga jsou známé. Jako předseda Helsinského výboru byl ve spojení s disidenty a Václavem Havlem a to jej v r. 1990 přivedlo i na Pražský hrad do funkce kancléře. Dnes žije v Čechách a je osobností, která zasahuje jak do kulturního, tak politického života. Byli bychom dlužníky, kdybychom neuvedli jeho otce, PhDr. Karla Schwarzenberga (syna již zmíněného Karla V.), jako významného českého historika, heraldika a archiváře, tvůrce jedné z největší sbírky bohemik na světě. Jeho literární čeština byla odjakživa obdivována. Jeho bratr prof. Dr. František Schwarzenberg byl českým diplomatem, mimo jiné i ve Vatikánu a v exilu profesorem politických věd na Loyolově universitě v Chicagu.

Na rozdíl od něj, druhý restituent Alžběta Pezoldová není tak známou osobností, do veřejného dění v ČR nezasahuje, věnuje se rodině a správě části rodového majetku v Rakousku, Anglii a Zimbabwe. Jako jediný ze Schwarzenbergů usiluje o vrácení rodového majetku hlubocké větve a o naplnění odkazu Dr. Jindřicha Schwarzenberga a Dr. Adolfa Schwarzenberga.

Na závěr výčtu Schwarzenbergů uveďme ještě jednoho. Arnošta Schwarzenberga, syna Karla IV. z orlické větve. Nedosáhl tak významných postavení a vysokých met, jako jeho příbuzní. Ti z mnoha důvodů, mezi kterými nebyla poslední ani prostá snaha zachránit si život, odešli po komunistickém puči do exilu. Jen Arnošt zůstal a to i poté, co byl dvakráte vězněn. Snad proto, že aspoň jeden Schwarzenberg musel zůstat doma a zastupovat tak ostatní.

Pane prezidente, věrni zůstaneme...

Jiný Schwarzenberg, tentokráte Karel, zastoupil svůj rod jako signatář a autor "Prohlášení příslušníků historické šlechty předané 17.září 1938 prezidentu dr.E.Benešovi". "Pane prezidente, věrnost k Českému státu, který naši předkové pomáhali budovat a po tisíc let udržet, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůraznit.Považujeme za svou povinnost, uchovat dědictví svých otců. Země Koruny české byly pohromadě po tolik věků a přetrvaly tolik bouří, že doufáme v přejití těchto časů nepokoje a násilí... Vyslovujíce víru v lepší budoucnost, ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájit."

Tajná říšská záležitost

Věc: Vyvlastnění majetku české šlechty

Pan

říšský vedoucí Martin Borman

Vůdcův hlavní stan

Milý stranický kolego Bormane,

v souladu se svým minulým hlášením jsem se rozhodl zavést nucenou správu na zabavených majetcích deseti hlavních exponentů české šlechty, jmenovitě: Kinského, Belcrediho, Sternberga, Schwarzenberga, Lobkowicze, Czernina, Kolowrata, Strachwitze atd. Výše uvedení pánové patří k oněm intelektuálním štváčům, kteří v Řiši a ve Východní Marce využívají svých německých jmen a šlechtických vztahů k podvratným činnostem, především ke špionáži. Důvod proč jsem se rozhodl k tomuto opatření, je "Prohlášení o věrnosti českému státu", které tito aristokraté zaslali jménem české šlechty Benešovi dne 17.9.1938."

Zůstávám s německým pozdravem Heil Hitler

Váš Reinhard Heydrich

SS-Obergruppenfuhrer

Praha 18.května 1942

Nordická pěst zastupujícího říšského protektora dopadla na Schwarzenbergy a jejich aristokratické kolegy pouhý týden před tím, než na Heydrichův mercedes dopadla Kubišova bomba.

Schwarzenbergové obou větví odmítli spolupracovat s nacisty a hlubocký Schwarzenberg, který držel největší majetek, byl i za ostatní potrestán rozhodnutím Gestapa v Linci ze dne 17.8.1940 s číslem jednacím II 1 174/1939 konfiskací veškerého majetku. Zatímco kníže Adolf odešel do exilu, Karel a František zůstali doma a začali spolupracovat s českým odbojem. Adoptivní syn Dr. Adolfa Schwarzenberga, Dr. Jindřich Schwarzenberg, otec Alžběty Pezoldové byl Gestapem zatčen a dopraven do koncentračního tábora v Buchenwaldu, protože odmítl spolupracovat s nacistickými okupanty.

Kartágo muselo být zničeno

Jestliže nacisté potrestali Dr. A. Schwarzenberga za jeho vlastenecký a pročeský postoj, tak hned po osvobození se mu namísto poděkování dostalo nové konfiskace. Tentokráte ji po vydání dekretu prezidenta Beneše č. 12/1945 Sb. "O konfiskaci majetků zrádců, Němců a Maďarů" prováděly okresní úřady a místní revoluční orgány moci a správy ovládané komunisty. Důvod? Německé jméno jejich majitele! K označení Dr.Adolfa Schwarzenberga za Němce napomohlo i to, že podle dekretu se "němectví" prokazovalo na základě národnosti vykázané v r.1929 při sčítání obyvatel. Adolf v době sčítání obyvatel byl v cizině a příslušnou rubriku za něj vyplnila cizí osoba. V době dekretálních konfiskací se Adolf nacházel v USA, odkud bylo v poválečných zmatcích a omezenému leteckému spojení velmi těžké se dostat do Evropy. Jeho právní zástupce však podal odvolání, které však nebylo do dnešního dne vyřízeno! Komunisté, vědomi si toho, že "němectví" Dr. Schwarzenberga nemůže před řádným přezkumem obstát, rozpoutali proti němu podobnou kampaň, jako proti Janu Baťovi. Té kontraschwarzenberské dali heslo "Boj o čtyři miliardy". Natolik se odhadoval schwarzenberský majetek rozložený na šedesáti tisících hektarů. Pravým důvodem použití dekretu, byl tedy důvod třídní.

V této době se však konfiskoval jen zbytek schwarzenberského majetku. Poprvé byl redukován v revolučním roce 1848, když jeho dvě třetiny byly rozděleny mezi revoltující sedláky. Další část, rovněž dvě třetiny z této zbylé třetiny, byly vyvlastněny pozemkovou reformou ve dvacátých letech. I po tomto zmenšení byl schwarzenberský majetek ještě životaschopný a překonal zdárně i všeobecnou hospodářskou krizi na počátku třicátých let. Jestliže se tehdejší vládě, zejména ze strany levice, vytýkalo nedokonalé provedení této reformy (i vůči jiným pozemkovým vlastníkům), nebylo to vinou vlády, ani nějakých politických sympatií, ale jenom proto, že stát neměl možnost větší majetek převzít, protože se mu nedostávalo prostředků a lidí na podnikání a správu tohoto majetku.

Komunistická kampaň za vyvlastnění majetku schwarzenberského rodu v Čechách kromě politického "třídního" motivu, jak bylo u komunistů zvykem, byla vedena i snahou pojistit si konfiskaci podle dekretů, protože bylo možno předpokládat, že odvolání Dr. A. Schwarzenberka bude nakonec úspěšné a to tím spíše, že revoluční euforie a sympatie pro komunistickou levici pomalu mizely a KSČ musela začít pomýšlet na jiný způsob zajištění svého vlivu a získání politické moci. Schwarzenberské statky a postavení seniora primogenitury rodu jako největšího velkostatkáře v zemi, přeloženo do hantýrky komunistické propagandy - velkokulaka, bylo ideálním cílem pro štvanici rozpoutávanou KSČ. Nakonec bylo po poradě představitelů hlubocké a orlické větve rozhodnuto, že jedinou možností, jak tomuto tlaku čelit, je vytvoření nadace spravující jejich majetek s nejistým slibem, že jim budou zachována nějaká místa v kuratoriu nadace. Ani tento pokus o záchranu nevyšel, nepomohly ani oceňující dopisy některých demokratických politiků, nepomohlo dobrozdání o národní spolehlivosti, předchozí peněžité dary na výstavbu pohraničních opevnění ani finanční podpora odboje a svědectví o zásadním protinacistickém smýšlení Dr. Adolfa Schwarzenberga, vystavené mu ministrem zahraničí Janem Masarykem nebo zpráva čsl.konzula v New Yorku Dr. Hudce o jeho vlasteneckém chování a protinacistické angažovanosti v americké společnosti , podané ve formě úředního vyjádření k oficielnímu dožádání čsl.úřadů.

V socializující a znárodňující republice byl majetek schwarzenberské primogenitury, tak jako i baťovský majetek, příliš velkým ostrovem soukromého vlastnictví a podnikání. Kartágo muselo být zničeno. I zde se našel Cato st., který však namísto slavné věty "Ceterum (autem) censeo, Carthaginam esse delendam." (Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno) pronesl: "My víme, že zákon je protiústavní, ale to nevadí, neboť my nedostatky buržoasní ústavy v příští socialistické ústavě odstraníme." Catem st. byl pozdější ministr spravedlnosti v Gotwaldově vládě Dr. Neumann a zákonem byla předloha zákona, který po svém přijetí dostal číslo: 143/1947 Sb. a kterému se hned začalo říkat: Lex Schwarzenberg

Komunisté se takticky skryli za nastrčené socialistické strany, které zákon navrhly a skvrnou občanských demokratických stran navždy zůstane, že prostřednictvím svých poslanců, dokonce i hlasem pozdější národní mučednice Dr. Milady Horákové, odhlasovaly dne 10.7. 1947 "Zákon o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou."

"Vlastnictví majetku rodu Schwarzenbergů, větve tzv.primogenitury na Hluboké n/Vltavou, pokud se tento nachází v Československé republice, přechází v rozsahu stanoveném v odstavci 2 ze zákona na zemi Českou."se uvádělo v § 1 zákona a v jeho druhém odstavci byl majetek specifikován, jako veškerý nemovitý majetek - zemědělský, lesní, rybniční, průmyslový, obchodní, živnostenský - všechny budovy a zámky s jejich zařízením, se všemi právy i závazky, dále živý a mrtvý inventář se zásobami a konečně veškerý provozní kapitál.

Vyvlastňovalo se samozřejmě bez náhrady. "Dosavadním vlastníkům", jak uváděl zákon, "poskytne země Česká zaopatřovací důchod, jehož výši určí vláda." Že výše důchodu nikdy nebyla určena a vůbec nějaký důchod poskytnut, je již zbytečné dodávat.

Tento zákon dosud "zdobící" přehled platných právních předpisů, byl plivnutím do tváře právního státu, kterým tehdy ještě Československo formálně bylo. Obsah tohoto zákona byl v hrubém rozporu se zásadami právního státu, mezi nimiž hraje prim právo na ochranu soukromého majetku. Zákony mají být v právním státě obecné a bez výjimek. Zákon vydaný za účelem konfiskace majetku jednoho člověka nebo jedné rodiny, snese srovnání jen se zákony vydávanými totalitními režimy, ale i ty porušovaly zásady právního státu "mírnějším" způsobem, protože se vztahovaly na vrstvy, či jen část obyvatel klasifikovaných rasově (norimberské zákony) nebo třídně (zákony a právní normy likvidující či omezující majetková a politická práva spoluobčanů z třídních důvodů v ČSR a ČSSR v době komunistického režimu). Mohl být vydán jen proto, že strážci" demokracie a právního státu - nekomunistické parlamentní strany - mohly existovat jen jako součást tzv. Národní fronty, když jiné demokratické strany byly zakázány v důsledku tlaku KSČ. Tato Národní fronta vzniklá pod komunistickým diktátem představovala, jak dnes shodně historici konstatují, KSČ připravený nástroj na komunizaci země. Zákon č. 143/1947 Sb. byl jedním z prvních stupňů k nové totalitě, byl to gól, který si střelili ještě demokratičtí politici do vlastní branky. Nám zbývá jen hořce konstatovat, co všechno z tohoto majetku bylo nenávratně zničeno a jak by ten majetek mohl vypadat, kdyby se s ním hospodařilo postaru.

Za co pan baron vděčil panu knížeti

Dozvuky toho, že Schwarzenbergové nebyli vykořisťující cizáci "nenávidění poddaným lidem", jsem zažil osobně v 70. letech. Po promoci na PF UK jsem nastoupil jako podnikový právník do jednoho ze závodů mamutího socialistického podniku SSŽ (Stavby silnic a železnic). Jako zásobovací referent v něm pracoval jiný aristokrat, baron Hrubý z Jelení, potomek významného českého humanisty Řehoře Hrubého z Gelenj. Pan baron požíval v podniku neobyčejné výsady. Nikdo si ho nedovolil zvát na povinnou manifestaci k 1. máji - svátku všech pracujících celého světa, jakož i na jiné socialistické akce. Ředitelem podniku byl přesvědčený komunista, ovšem patřící do kategorie "hodných komunistů". Protože byl synem schwarzenberského zaměstnance, nechal jej pan kníže vystudovat na své útraty. Ten, kdo by si dovolil říci něco špatného o oběti zákona "lex Schwarzenberg", by se u soudruha ředitele se zlou potázal. Možná by si vykoledoval i stranickou důtku. Soudruh ředitel vyznával heslo: "Na Schwarzenberga (a aristokraty) mi nesahejte". Když na rozdělovanou poštu připisoval "soudruhovi náměstkovi" nebo "soudruhovi doktorovi", tak pošta zásobovacího referenta byla vždy označena jeho energickou poznámkou: "panu baronu Hrubému!"

Konec pohádky o schwarzenberském dvorci

Majetek orlických Schwarzenbergů byl vyvlastněn až po r. 1948, rozsahem šlo o nevelký majetek -dva zámky a nějaké lesy s rybníkem. Proto jej mohl kníže Karel bez problémů restituovat. Restituce hlubockých Schwarzenbergů, reprezentovaných pí. Alžbětou Pezoldovou, se však vleče od r.1992. Přešel tento majetek na stát konfiskacemi podle dekretů z r. 1945 nebo teprve až vyvlastněním podle zákona č. 143/1947 Sb.? Mohl být vyvlastněn tímto zákonem, když již byl předtím konfiskován dekrety? Lze dvakráte vstoupit do téže řeky? Je vůbec "lex Schwarzenberg" platným zákonem nebo jej zrušil ústavní zákon č. 23/1991 Sb. zrušující automaticky všechny dřívější zákony, které se po převratu ocitly v rozporu s Listinou základních práv a svobod? O tom všem se pře nejen restituentka s českou justicí, ale i české soudy mezi sebou. Jejich rozporuplná rozhodnutí jsou doplňovány zrušujícími nálezy ústavního soudu, dalšími rozhodujícími orgány jsou pozemkové úřady a spravedlnost hledají právní zástupci A. Pezoldové i v zaprášených krabicích různých archivů. Vycházejí z několika faktů, konfiskační rozhodnutí podle dekretů nikdy nebylo Dr. A. Schwarzenbergovi, ani jeho právnímu zástupci doručeno. Nikdo do dnešního dne nerozhodl o podaném odvolání Dr. Bukowského, tehdejšího právního zástupce, vycházejícího z veřejné vyhlášky. Mluva úředních dokumentů je rozporná. Tehdejší administrativa a příslušné úřady již neexistují, dané problematice málokdo ještě rozumí, dokumenty v roztroušených archivech se hledají v zaprášených krabicích a proto asi rozhodující úřady unisono tvrdí - vše je jasné - majetek přešel na stát zákonem č. 143/1947 Sb. Do této jednolité zdi tvrzení však nyní učinil průlom Krajský soud v Českých Budějovicích, který ve svém nedávném rozhodnutí prohlásil, že nemá pochyb o tom, že schwarzenberský majetek přešel na stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb., což restituentce otvírá cestu přes zákon č. 243/1992 Sb.

O jedné věci však již bylo definitivně rozhodnuto. O námitce A. Pezoldové, aby její majetkovou kauzu se nezabývali soudci s praxí z bývalého režimu a bývalí členové KSČ. „Restituentka se domnívá, že tito soudci museli za bývalého režimu akceptovat tehdejší tzv. ´socialistickou zákonnost, jejíž počátky lze právě vystopovat v rozhodování soudů a správních úřadů již od roku 1945, kdy politická a právní atmosféra v ČSR byla pod silným vlivem KSČ. O tom bylo již historiky sneseno plno důkazů a období vlády tzv. ´Národní fronty´ mezi lety 1945 - 1948 je hodnoceno jako období , ze kterého vyrostl totalitní komunistický režim, který se chopil moci v únoru 1948. Žalobkyně se domnívá, že 12 let po demokratickém převratu v ČR má právo na to, aby taková křivda, jaká se stala její rodině, byla už konečně posuzována soudci, kteří nemají nic společného s bývalým režimem. Žalobkyně výslovně zdůrazňuje, že v tomto podání neobviňuje nikoho ze soudců z přímého spojení s komunistickým režimem nebo s komunistickou stranou, ale protože pro vyloučení soudce stačí mít důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti, pak se žalobkyně domnívá, že již pouhá skutečnost efektivního působení v orgánech justice minulého režimu pochybnost o nepodjatosti soudce zavdává. A to tím spíše, jestliže takovýto soudce rozhoduje o křivdě iniciované právě KSČ."

V této souvislosti vznesla námitku podjatosti proti členům rozhodujícího senátu. Námitka byla zamítnuta jako nedůvodná, neboť občanský soudní řád nepovažuje fakt působení soudce v justici komunistického režimu za možný důvod jeho podjatosti, byť se jedná o soudce aplikujícího dříve tzv. socialistickou zákonnost, která byla příčinou nespravedlností a majetkových křivd, jejichž odstranění nebo zmírnění je smyslem a účelem restitučních zákonů.

A to je i prozatímní konec pohádky na dobrou noc, zvané "Schwarzenberský dvorec" a my víme, že toho bylo moc.