Zaří 2003

21. srpen

Petruška Šustrová

Tento týden uplyne pětatřicet let ode dne, kdy vojska Varšavské smlouvy okupovala Československo a drsně tak ukončila asi největší pokus o reformu komunistického systému. Pro většinu československých občanů to byl pochopitelně šok.

Po listopadu 1989 jsme mnohokrát slyšeli, že tenkrát v roce 1968 nešlo v průběhu politického pražského jara o nic jiného, než o souboj dvou křídel v komunistické straně, a že okupace jen ukončila proces, který by stejně musela KSČ dříve nebo později ukončit sama. Není to tak docela pravda – nebo lépe řečeno je pravdivá jen druhá část toho výroku.

Československá komunistická strana totiž tenkrát koncem roku 1967 a na jaře 1968 obrazně řečeno pustila společnost ze řetězu: byla zrušena cenzura, najednou se smělo psát o politických procesech padesátých let, mohly začít vycházet knihy do té doby zakázaných autorů. A společnost na tu svobodu, která jakoby spadla z nebe, živě zareagovala. Různé společenské skupiny začaly rychle ožívat a domáhat se svých práv.

Bylo – nebo přinejmenším mělo být – jasné, že kdyby obrodný proces pokračoval směrem, kterým se ubíral, nutně by musel vyvrcholit svobodnými volbami. A přestože se komunistické vedení země těšilo do té doby nevídané podpoře, jistě by se ve svobodných volbách do zákonodárného sboru dostala i nekomunistická opozice.

Něco takového by ovšem celý systém zpochybnilo, a tak není divu, že početná část komunistického vedení příjezd tanků uvítala, i když se k pozvání vojsk Varšavské smlouvy nikdo nechtěl hlásit. Veřejné mínění totiž dávalo velmi jasně najevo, že okupaci pokládá za okupaci a nikoli za bratrskou pomoc.

Proč o tom ale mluvím: zdá se mi nespravedlivé celé to oživení společenského života, naději, které se lidé nadýchli, jejich vynalézavost a obětavost, prostě všechno, čím během pražského jara žili, smést ze stolu slovy předem rozhodnutém boji dvou politických klik. Historické události nebývají tak jednoduché, obvykle jde o víc, než o to, co se odehrává ve stranických sekretariátech a na tajných poradách.

Knihy, noviny a časopisy, které mohly v tom krátkém období svobody vyjít, se dvacet let schovávaly jako cenné relikvie, a většina společnosti si připomněla, že život může vypadat i jinak, než jak si ho zvykli prožívat v sešněrovaném komunistickém systému. A příjezd tanků dal všem jednoznačně najevo, že tento systém nelze zlidštit, že sny o komunismu s lidskou tváří opravdu byly jen sny.

(ČRo-Regina)