Zaří 2003

Na konci silnice

Jaroslav Hutka

Vstal jsem dopoledne, uvařil si kafe, pustil rádio a šel na dvůr. Díval jsem se na hnojiště a sledoval slepice a hukot ve světě. Pak jsem vylezl za statek mezi rozpadávající se stodoly a pustil se do dřeva, které jsem den předtím natahal z lesa nad stavením. Krásně vonělo. Nad mou hlavou přeletěla ruská helikoptéra. Sedl jsem si na kládu, otevřel pivo a díval se na silnici pode mnou. Tu považoval děda za své největší životní dílo a podařilo se mu ji natáhnout příkrým údolím dlouhé a v kopcích ztracené moravské vesnice až sem, kde narazil na zarputilce, který hájil svou zahradu se sekerou v ruce, a posléze na vývoj událostí. Práce se zastavila a padesát let stojí.

Letos by se děda dožil sta roků, kdyby se v pětadevadesáti nerozhodl, že umře. Když jsem za ním přijel v létě před deseti lety, měl na stole rozečtené Literárky. „Kdebe mně belo o dvacet let míň, začno znova,” povídal a nalil jablečného vína. Každý rok ho dělal kolem tří set litrů a skoro všechno stačil vypít. Měl rád maso, o bramborech říkal, že „só pro prasata” a chleba že je „dobré na utirání masnéch prstu”. Byl to vysoký, spíše mohutný, urostlý, bělovlasý muž s rovnými zády a širokými rameny, který si, když tři roky před svou smrtí spadl se střechy, odmítl lehnout do postele a prohlásil, že kdyby lehl, už by nevstal.

Na vojnu šel ještě za Rakouska. Sloužil v Krakově u kanónů a potom u pozorovacích balónů, které se tu a tam utrhly, a byly z toho příhody, které mi plnily dětství. Z dlouhé chvíle si tam vymyslel jakýsi zápas a byl pyšný na to, že ho nikdy nikdo neporazil. Když se vrátil z vojny, vyhlédl si nevěstu z vedlejší vesnice. Jenomže tehdá nebylo jeho rodiště utopeno jen v příkrých kopcích, ale také v německých vesnicích a mnoho moravských šohajů skončilo námluvy v lese s kudlou v zádech. Děda jezdil za babičkou na koni s revolverem, tak ji dostal. Převzal od otce, který chodil kosit se srpem, protože kosu považoval za příliš ďábelské pokrokářství, domek s několika políčky a rozhodl se stát hospodářem.

Nakoupil kosy a všechno dostupné čtení. Zahořel pro republiku a vlastenectví, ale rozuměl tomu tak, že to znamená pracovat a být pokrokový. První v okrese měl krystalku a první v kraji mlátičku. Věděl, co se má po čem sít a čím to hnojit, jak narušit židovskou alianci nejnižších výkupních cen, jak rodit krávy a jak postavit rozlehlý statek tak, aby to udělal pouze svýma rukama. Ze svého lesa dal stromy na sloupy, aby se přitroublým vesničanům nezdála elektrifikace příliš nákladná, v rámci stavby silnice nechal opravit nejchudší stavení, prosadil pojištění a hromosvody a na hasičskou zbrojnici vypsal robotu, když na to věnoval svůj pozemek, své dřevo a kámen ze své skály. Na vesnické zábavy chodil jen proto, aby si Češi a Němci rozmysleli, zda se chtějí mezi sebou prát.

Jsou příhody, kdy neposlušnou hospodu vybílil, a je příhoda s neposlušným koněm. Jednou při senech se na paličatého koně tak dožral, že ho vypřáhl, vylezl si na jeho neosedlaná záda, sevřel ho nohama po kanonýrsku a bil ho pěstmi do hlavy a do zadku. Z dědy lilo, z koně lilo, louka byla zničená, rodina vyděšená k smrti a kůň zase tahal. Po masarykovsku věřil na spravedlnost a sílu a byl přesvědčen, že jedno bez druhého je nesmysl. V létě vstával ve tři ráno a v zimě dělal v lese. Byl agrárník a Beneše považoval za podvodníka a slabocha. Druhou válku nesl těžce, protože zemědělec nemá moc se ubránit nebo srolovat pole do baťohu a odletět. Velkoněmecká říše mu čtyřikrát vesnici zabrala a on ji čtyřikrát uhájil. Naposledy zabrala jen pole a postavila pohraniční hlídky. Tlačil, až přece jen hranici zahnal za obvod polí, a věřil, že tím zachovává pro budoucí republiku to, nad čím mu byla dána odpovědnost.

Jen nedocenil své neshody s partyzány, kteří přicházeli v noci, brali boty, kořalku a víno, a co nepobrali, to zničili a čas od času zastřelili někoho, kdo šel k večeru z polí a mluvil německy. Ráno přišli Němci a zastřelili na oplátku někoho, kdo se chystal na pole a mluvil česky. Tato neshoda a Benešova pomsta agrárníkům dědovi vynesly potupné zametání náměstí okresního města. Když se to dozvěděl, vzal flintu a šel se do lesa zastřelit, protože nepochopil, jak „naši” můžou na něj svést, že zdravil vztyčenou pravicí, když i Němci věděli, že by si raději nechal useknout hlavu, než to. Rodina běžela s brekem za ním a uprosili ho. Tak se soudil a prohrával jeden soud za druhým, až mu tuto paličatost pro uraženou čest vymluvil jeden vzdělaný právník, který balil kufry a vysvětloval, že u soudu už spravedlnost nesmí hledat a že to bude ještě horší.

V osmačtyřicátém bylo dědovi sedmdesát. Předal zmnožený statek synovi a pustil se do humanistického sebevzdělávání, začal číst Kralickou bibli a přemýšlel o národním zachování v situaci, kdy se národní nepřítel už nepozná podle německé mluvy. „Umijó jenom lhat a krast,” říkával, když nám vozil dřevo na zimu do vesnice, kam jsme byli s rodiči vystěhováni na policejní strážnici, abych si tam já prožil dvě nejhezčí léta dětství a rodiče okusili, jak chutná hlad a ponížení v nejlepším věku.

„Debe aspoň to selnico šlo dostavit,” říkal v roce 1969, když jsem u něj trávil tři letní měsíce, abych ve vesnickém prostředí a jeho blízkosti prostudoval tři tisíce moravských lidových písní ze Sušilovy sbírky. Dlouho do tmy, neboť na mluvení je škoda rozžíhat, jsme mluvili o politice. Já byl ještě plný optimismu. „Depak, Jarko, s tém už nikdo nehne. Toho se já nedožijo a te možná také ne.” V neděli se svátečně oblékl, sedl si před stavení a díval se na silnici a možná někam dál.

Dnes tu sedím o statek výše, na bývalém gruntu bratrance, kterého před lety při kácení zabil strom. Je to tady plné podivných a neřešitelných osudů, které se kamsi ztrácejí, jako se ztrácí okolní pole pod lajdáckým zalesňováním, protože do tak příkrých svahů stroj nevjede a obdělávat to ručně se nikomu nechce. Dívám se na silnici, která zde končí padesát let. V Praze už je vyplněn papír: Jaroslav Hutka, neurčené státní příslušnosti, přechodně se zdržující v ČSSR… do Holandska na -trvalo- dní. Sice mi úřední stanovisko k mým jednatřiceti rokům zde prožitým mluví z duše, ale ono -trvalo- je výraz přílišného optimismu. Jednou ta silnice dostavěna bude.

21. srpna 1978