Zaří 2003

Český beton

Jaroslav Hutka

Devadesátá léta jsou už, zaplaťpánbů, za námi, a až se na ně bude jednou vzpomínat, nebude na co. Blbá nálada a mafiánský kapitalismus budou možná jediným pojmenováním, jak to bylo zjednodušeně vyjmuto z mnoha výroků myslivého Václava Havla. Bylo to zase jedno z těch prázdných desetiletí, jak už se nám Čechům to za těch posledních dvě stě let, co jsme si vymysleli Temno, pravidelně stává. Václav Klaus se sice na termín mafiánského kapitalismu chytil jako potrefená husa, a po svém zvyku mlžení mluvil o nejasných tisících uražených podnikatelů a obyvatel, ale v prázdnu jeho jakýchkoliv výroků není co rozebírat. On je sice velký, mocný a nejmocnější toho tunelářského desetiletí, ale co teď s ním, když už není z čeho? Jelikož on ten mafiánský kapitalismus založil, tak by k tomu vlastně měl co říct, ale neřekne, protože neumí. Ale ani ne proto, že by musel lhát. On ani neví, kdy lže. V tom je ten velký problém našeho malého Klause, mužíčka, kvůli kterému se má teď předělávat ústava i volební zákon, aby konečně mohl sám bez koalice přeskočit laťku, která mu předtím byla moc vysoko. Vidí jen sám sebe, tak jak má rozeznávat takové pro něj vnější záležitosti, jako je lež a pravda? Svůj vlastní zájem cítí jako pravdu a její prosazování přece nemůže být lež, ne? Jde o úspěch, o získání moci a o její udržení. A když jde člověku o udržení moci, tak chybuje pouze tím, že ji ztratí, nikoliv tím, že se spojí se svým bývalým, a možná i budoucím nepřítelem. Člověk s takovým cílem o sobě nepochybuje, samozřejmě, a jelikož ve vlastním zájmu je patologicky pracovitý, zažívá nakonec hmatatelný úspěch v prostředí, které je líné a plné nejasností. Typ člověka Václava Klause nám ale není cizí, proto ho chápeme i volíme. V Česku jsme sice zvyklí takové lidi považovat za blázny, kterými asi i jsou, ale my nejsme těmi, kteří by je měli pod kontrolou. Pouze žijeme tak, že na nás tak úplně nemohou, jsme zvyklí přežívat, a to tak důsledně, že z toho vznikl už i typ kolektivního souznění, ale vládnout je necháváme. Či dosud to tak bylo. Klaus nebo Husák? Čech pokrčí rameny, protože jsou pro něj oba tito pracovití cílevědomí ješitové prakticky stejně vzdálení a pro život stejně nepoužitelní.

Ale i když Česko zůstává konzervativně nezměněné, čas světa, ve kterém je Česko drobným ostrůvkem, se posunul do dalšího tisíciletí. Fakticky se už postaru vládnout nedá, i když naše obyvatelstvo by k tomu bylo stále připraveno a Klaus se svou malodušnou sebezamilovaností by byl vynikajícím diktátorem, anebo, v našich malých českých podmínkách, úspěšným diktátorským poskokem kohokoli, kdo by mu diktátorství na vlastním území povolil či prosadil. Jenže se narodil ve špatný čas, kdy žádný Berlín, ani Moskva střední Evropě už nepatronují, a dnešní Brusel ani Washington malým despotům nefandí. V době globalizace a internetu sice despotismus nezmizel, ale seznal tak zásadní proměnu, že budeme muset chvíli počkat, než budeme schopni přesně popsat i prožít jeho nový fenomén. Ale pracovití géniové jako Napoleon, Hitler či Stalin, či trapně lokálně geniální a pracovitý Klaus, už ztratili svou tlupu, kterou by mohli vést a kontrolovat. Území, jazyk a nevyhnutelné zařazení člověka do svého kmene ztratilo půdu pod nohama. Já si dnes myslím, že komunismus vlastně ani neprohrál. Byl pouze rozložen globalizací. Na kosovských polích, tam na Balkáně, se ještě vede bitva za staré časy, ale je už také prohraná, i když stojí tisíce životů. Milošević vražděním už nemůže pádlovat proti proudu světa, který se stává, téměř biblicky, jen jedním.

Ale abych se vrátil do minulého tisíciletí. Ta poslední tři století se nám Čechům vlastní vinou nepovedla. Obrozenci své romantické vlastenectví postavili na historické lži, čehož dnešní výsledek je, že z vlastních dějin se nelze učit, a tedy ani po svém pokračovat někam dál. A z minulého (dvacátého) rozbitého století zřejmě zůstanou jen tři skutečné politické osobnosti. Masaryk, Hácha a Havel. Sice každý z nich po svém a jinak tragicky neúspěšný, ale ten hluboký a dramatický obsah jejich doufání a idejí, které nasadili proti nepřízni vývoje, bude člověka vždy vzrušovat a klást každému z nás otázky, ty základní: k čemu zde na světě jsme a co dobrého v životě dokážeme? Václav Klaus a jeho vidlácký předseda vlády Zeman lidskou duši neosloví. Oni jsou jen takové ty politické vši, proti kterým ještě lidstvo nenalezlo účinný postřik. Však také ona nahodilá „studentská” výzva: Děkujeme, odejděte, se týkala právě jich a nečekaně zabrala. Od kavárenského stolku ve Slávii skočila rovnou do kolektivního vědomí, a to se nestává jen tak. Ve dnech desátého výročí toho, co jsme si mysleli, že byla konečně naše revoluce, tato výzva oslovila pro chvíli celé území. Skutečně jsme před deseti lety v cosi uvěřili, jenže ty klíče, kterými se cinkalo, zůstaly zase jen klíči od našich vlastních osamělých domovů. A to bolí. A dnes, po několika pouhých měsících zbyl z té hlasité výzvy zas jen pocit té známé české kocoviny, která s námi od obrození věrně kráčí, téměř už jako pocit identity: oni zůstávají a je jim úsměvno nad naší bezmocí, nad bezmocí naší přesily. Oni zůstávají, ale dnes už přece jen někde na konci Prvohor. Tohle poznání by mohlo být radostné, kdyby nebyl život tak krátký, desetiletí tak dlouhé a cesta k té přece jen vytoužené normální společnosti stále tak vzdálená.

10. dubna 2000