Zaří 2003

Poměry za Rakouska

Jaroslav Hutka

Karel Havlíček Borovský, když chtěl kritizovat poměry v Rakousku, jeho byrokracii, zkorumpovanost, utlačování národů, neúctu k člověku a zákonu, mluvil o Rusku. Oč já to mám za těch sto třicet let jednodušší. O Rakousku mohu mluvit bez obalu. Havlíček měl své noviny, ale neměl psací stroj, který mám já. Po jeho smrti mu až do nedávné doby vycházely články knižně. Musím se poptat, kdy vyjde první knížka od Jana Patočky.

Před nemnoha dny byl zavřen historik a básník Jiří Gruša. Napsal příliš krásný román a nevadilo mu, když ho několik fandů písmenko po písmenku opsalo. A tak sedí. Před nemnoha měsíci zavřeli v Brně mladíka Petra Cibulku, Libora Chaloupka a Petra Pospíchala. Písmenko po písmenku opisovali. Sedí spisovatel i čtenář. Kdyby Gruša psal a nikdo by nečetl, neseděl by. Do basy ho tedy dostali čtenáři. Ale kdyby spisovatelé nepsali, tak by mladí Brňané nečetli. Do basy je tedy dostali spisovatelé. A už mě berou čerti! Civilizace do nás voperovala orgány, jež chtějí být živeny, které potřebují fungovat a produkovat. Jsou to orgány, kterými se člověk liší od divocha. Nedostatek duševní potravy je dnes pociťován jako dříve nedostatek fyzické potravy. Matně si vzpomínám, co pokroková sociální učení říkají o oprávněnosti vlády, která nedokáže lidem potravu zajistit.

V minulém století byl spisovatel, který nebyl zván k výslechům do Bartolomějské ulice, krajanům podezřelý. Konflikt s Bartolomějskou byl ukazatelem, že spisovatel kráčí po správné cestě. Utlačovaná kulturní opozice si stavěla národní divadla a národní muzea a volala do lesa: „Jak je ti, Rakousko?” a čekala, co ozvěna na to. Sabina napsal Prodanou nevěstu a prodával své přátele po patnáct let za tučný honorář policii. Prodaná nevěsta se stala národním bohatstvím. Češi mezi sebou vedli žabomyší války, a aby alespoň něco zanechali, překroutili dějiny. Neruda za pochvalného národního mručení vydával jeden časopis za druhým a každý zkrachoval, protože nenašel ani čtyři sta předplatitelů a prodělek vyrovnávala nepokroková šlechta. Radikálové z osmačtyřicátého se stali loajalisty a zbabělci. Konzervativní slušňáci byli nazváni nespolehlivými živly.

Existuje umění pro umění. Je to umění, které má strach před divákem a je si jím nejisto, a proto ho činí zbytečným. Existuje národ pro národ a existuje moc pro moc. Zpupná, totální, absolutní. Nerada se chová podle jasných a určitých pravidel, protože to je zákonnost. Touží činit, co si umane. K tomu potřebuje svůj protipól - bezmoc, a ta nastává ve chvíli, kdy je postižitelný nevinný. Pak teprve nahlédne sebe jako absolutní, hrůzu budící, sebevědomě okázalou a dokonalou. Nejbližší a nejvhodnější z nevinných jsou básníci, spisovatelé, zpěváci, malíři a jejich publikum. Bezbranná kultura, která do dějin vchází hlavním vchodem. Moc se do historie vloupává vchodem pro služebnictvo a tím také bývá vykopnuta. Toho si je kdesi v hloubi vědoma, a jelikož se v její blbé a nevýkonné hlavě vše míchá, pořádá panské hony na krásu a nevinnost, neboť neochotu k poddanosti chápe jako vzpouru a krása a nevinnost, pokud je sama sebou, v sobě služebnost neobsahuje. Moc požaduje, aby ji lidé milovali a báli se jí. Lásku si vynutit nelze, proto nahání strach. Ale ani hustý les ve dne hrůzu nebudí. Je třeba noční temno a skřeky bitých z neznámých směrů. Dezorientovaní lidé musí cítit svou osamocenost až do morku kostí. Nikdo nesmí prohlédnout záměry moci. Potom je teprv působivá. Proto také jsou základní nepořádky hlavním projevem a stabilizátorem čisté moci.

J. K. Tyl si ve Strakonickém dudákovi vyřizoval účty s romantickým vzdělancem Čelakovským, který se narodil ve Strakonicích a byl toho názoru, že mimo Čechy rovněž existuje svět. Palacký ohodnotil Máchu jako špatného básníka a začal německy psát české dějiny, které potom v české řeči zakončil rokem 1524. Manželka ho, majíc péči o bezpečnost vůdce národa, přestala pouštět do společnosti. Básník Kollár, který byl ministrem v rakouské vládě, prosadil rodnému Slovensku uzákonění spisovné češtiny, čímž Slováky tak otrávil, že čeština pod Tatrami přestala mít šanci a stala se symbolem útlaku. Štúr se chtěl zavděčit Vídni, a postavil proti Maďarům pofidérní armádní tlupu, která byla rozprášena holemi, a pak, když byl na lovu postřelen, nepřál si být kulhajícím vůdcem národa a nechal si nohu tak dlouho natahovat, až z toho umřel. Neustálé pře, ješitnost, úzkoprsost, hloupost, pomluvy, nedorozumění. Česká otázka. Lid provolával slávu císaři pánu a svým měšťanským domům dával názvy: Libuše, Šárka, Karel IV., Domácnost, Nám dobře a jiným ne zle.

Během posledních dvou let neznámí lumpové vypáčili Pavla Kohouta z auta, zkopali ho a zbili jeho ženu a na jednom plese mu ranou do hlavy způsobili otřes mozku. Na onom plese zbili i mnoho žen ve večerních róbách. Odeslali mnoho dopisů, kde vyhrožovali zabitím, unesli a zbili Ivana Medka a Bohuslava Doležela, poslali Věnku Šilhánovi, Karlu Bartoškovi a Františku Krieglovi rakve, stříkli pejskovi Marty Kubišové do čumáku slzný plyn a kradou poštu. Mnoho lidí má divný pocit, že za nimi někdo chodí, že je někdo poslouchá v telefonu i v bytě. Mnoho lidí má strach a neodvažují se pomyslet, kdo ho způsobuje. V mém bytě kdosi, když jsem nebyl delší čas doma, zapomněl na stole Rudé právo a podruhé Večerní Prahu. U jiného zase klobouk.

Rakousko se rozpadlo a národ s velmocemi to vzali v úvahu. Sokolové dělali výmyky s větší náruživostí a umělcům se ulevilo. Politické Čechy se ale podobaly perskému tržišti, které zmlklo až mnichovskou disonanční fanfárou, a od té doby jsme náhorní rovinou, jejíž půda je systematicky splavována krutými průtržemi. Mocná předválečná emigrační vlna, vyvražďování inteligence a studentů, krvavá louže heydrichiády, vybití pražských židů, kteří k Praze patřili jako Hradčany nebo Karlův most. Osvobození, den po válce a konfidentské rozpaky, problematické uvalení kolektivní viny na vše, co mluví německy, a s tím spojené stěhování třímilionového národa, po kterém zůstalo vydrancované pohraničí. Poúnorová emigrační vlna a následné další vytloukání inteligence. Štěbetavá pohoda šedesátých let, srpnový šok a další mocná emigrační vlna. Stres sedmdesátých let a otázka Charty 77 po platnosti zákonů, její emigrační vlna a znovu strach, když zazní zvonek, jestli je to kamarád nebo policie. Literatura strojů, koncertování a vystavování obrazů po kuchyních. Soukromý byt a psací stroj se staly veřejnou scénou a je pouze otázka, jestli se veřejné scény a novinové rotačky nestaly soukromým majetkem několika jednotlivců.

Zavírat umělce a mladé lidi je z hlediska budoucnosti jakékoliv moci šílenství. Potřeba číst a slyšet pravdivé a slušné, potřeba dotknout se umění, které má svou pravost vůní svobody, a nutnost takové umění tvořit, se nevymýtí. Tato potřeba zde je, protože… no, vždyť se rozhlédněme!

17. června 1978