Zaří 2003

O dědečkovi - život

Oldřich Košíček

Pro stručnost vynechám dětství a přejdu rovnou k létům jinošským, tedy učednickým. Je to ta doba c. a k. Rakousko–Uherska.

Ze svého rodného Kostelce nad Černými lesy odešel ve třinácti letech do učení do Vídně, aby se stal řezníkem a uzenářem a pokračoval v rodinné tradici. Tady se sluší podotknout, že jeho otec nepovažoval za správné, aby se vyučil u něho samého, tak jako ani on se neučil u svého otce. A tak se vyučil a vzpomínal na ta léta ne jako sice medová, ale vcelku snesitelná, neboť měl mistra, který byl metr nikoli však ras, jak se dnes s oblibou vykládává o tehdejším životě učednickém. Po vyučení tovaryšoval po Rakousku. Na to tehdy existovala nějaká pravidla o nichž se zmiňoval, ale ku své hanbě musím doznat, že mi to už vypadlo z paměti. Po nějaké době složil mistrovskou zkoušku, od Vídeňského cechu řezníků dostal parádní soupravu vercajku a osvědčení, které ho opravňovalo k provozování samostatné živnosti.

V jednadvaceti letech narukoval a když jeden pitomec jménem Gavrilo Princip zastřelil v Sarajevu arcivévodu Ferdinanda d´Este, prošel si s armádou světová bojiště včetně té pověstné Itálie a sloužil věrně císaři pánu.

Po skončení války, když vypukla republika, nestačil se divit tomu, jak největšími vlastenci se stali do té doby pilně němcující Čechové, kteří, jak s oblibou říkával, mluvili pro jistotu německy i ze spaní. Pobíhání s fanglemi se tehdy, jako do té doby loajální poddaný, neúčastnil mimo jiné i proto, že s takovými leváky nechtěl mít nic společného. Někdy tenkrát se oženil. Poté, co se přidalo Slovensko, vyslyšel přesto nabádání vlády ku pomoci, dejme tomu nepříliš vyspělému bratru, a zakoupil se v Nových Zámkách, a to i k prospěchu svému, neboť blízkost vídeňských jatek a dřívější kontakty nebyly pro takovou činnost k zahození. Nevzpomínal na ty roky ale nikdy s trpkostí, neboť se ukázalo, že valná většina Slováků byli lidé dobří a solidní. Kupodivu údajně se velkopansky chovali slovenští Maďaři, ale to se muselo překousnout. Tehdy nikdo ani matně netušil nic o jistém frajtrovi, který později vstoupil do dějin literatury co autor díla Mein Kampf.

Jenomže když to všechno vykysalo a vyvalilo se z díže, nestačil opět zírat. Z do té doby přátelských Slováků se stalo jurodivé stádo a stěhoval se ten Čehún za odměnu zpátky do Čech. Zůstal mu dlužen kdekdo, ale svůj majetek i vercajk si mohl odvézt. A tak se sebral, naložil co měl a rodinu na dráhu a ještě týž den v noci se vylodil ve městě Tábor. Tam měl několik přátel, kteří mu poskytli azyl do doby, než si najal byt s obchodem a jal se provozovat řemeslo. To tehdy znamenalo slepice, králíky atd. Zkrátka nic moc. Většinou se spíše jednalo o obchod výměnný a jak se to všelijak v těch časech překlepávalo.

No, a tak skončila válka v pořadí, i v jeho životě, druhá, odtáhli němečtí nacisté a obsadili nás ruští bolševici. Ano, tak to tehdy viděl a jak se ukázalo, daleko od pravdy nebyl. Ale měla teprve přijít skutečná morová rána. Z voleb v r. 1946 tento přese všechno celkem vyrovnaný muž poněkud znervózněl, neboť to už místní komoušové dávali nepokrytě najevo, jak s takovými buržousty zatočí, až to čapnou do pazour. A dva roky na to se to tomu ksindlu, s pomocí poskoků Kremlu, k nimž k ostudě československých národů pravděpodobně patřil i pan prezident, podařilo. Tu teprve v tom Táboře hleděl jak Žižka na bicykl, co je všechno možné. Do jeho kvelbu vtrhli čtyři místní povaleči, ožralí jak carští oficíři, s kvéry a se slovy, že jsou jakýsi výbor a přišli znárodňovat, ho vyhnali i s rodinou a nechali jim jen to, co měli na sobě. Na to shromáždili komunisti všechny znárodněné vykořisťovatele v NV a vystěhovali je z města. Tak se stal z místního řezníka a uzenáře obyvatelem adjunktovny na myslivně a doživotním lesním dělníkem.

Tím ale vítězství pracujícího lidu ještě nekončilo a další rána v podobě měnové reformy už číhala za bukem. Do té doby totiž úspory ještě něco jakž takž znamenaly, ale už brzy se měly změnit v topivo. Jak se mu je podařilo zachránit, nemohu sloužit. Tolik ale vím, že se u nich doma nacházely volně ložené v šupleti almary. Za své v tom památném roce ovšem vzaly penzijní pojistky a jak znovu uvidíme dále, mělo to mít neblahé pokračování v mnohem pozdějších létech. Nuže, po bolševickém tahu na bank šly prachy do kamen se slovy „barák hoří, matko.“ Původně totiž byly určeny na koupi jmenovaného. Ten znamenitý chlapík po všech ranách, co mu osud nadělil, stále ještě dobrou náladu neztrácel. Takže když už všechna jeho dlouholetá píle vyletěla komínem, brával si ráno co ráno, poté co se napojil štědrým panákem slivovice, dva chlapské krajíce chleba se škvarky, nebo povidly, či co dům dal, a odcházel klučit svoje pařezy. (Pro mladší - jedná se o vykopávání a vysekávání pařezů zbylých po kácení.) A to, milí nevěřící Tomášové, krom neděle denně, za každého počasí, v zimě v létě a jistě si spočtete, že to už nebyl nejmladší. Jeho žena zatím pečovala o nóbl domácnost sestávající z jedné místnosti, kam se vešel kachlový sporák, almara, stůl se dvěma židlemi a jediná postel. No ano, ta byla pro paní domu a pro hlavu rodiny byl slamník, který se na noc vytahoval zpod té postele. Jediným přepychem bylo rádio na akumulátor, protože jakápak elektřina pro vykořisťovatele, že. Na tom se loudilo vysílání RSE v naději – mimochodem dodnes liché – že jednou půjdou komoušové do basy.

Ovšem čeká-li někdo, že tím to končí, mýlí se, neboť dokonalost komunistické všivárny se měla v plném světle teprve ukázat poté, co se dostavil věk zákonem určený pro odchod na penzi. Přišlo se totiž na to, že přes všechno nemá dost odpracovaných let k uplatnění nároku na důchod. A aby toho nebylo málo, zakrátko se zjistilo, že dokonce ani jeho manželka nemá z totožných důvodů nárok, neboť nikdy nebyla zaměstnaná, leda tak jím vykořisťovaná, od čehož ji soudruhové úspěšně „osvobodili“. Vzpomínáte si ještě na osud penzijních pojistek?

Tak ten bohabojný muž dělal svou práci až do r. 1967, doslova do svého posledního dne, aby zesnul v Pánu ve věku 79 roků a, věren svému celoživotnímu postoji, vyřkl svá památná poslední slova: „Ještě se vychčiju a jdu“. Pozemské trápení jeho trpělivé manželky skončilo zanedlouho poté a jakkoliv to vypadá mysticky, její poslední slova byla: „Už jdu Josef“. Jmenovala se Marie.

Nekecám.

(www.AAAWebsite.cz)