Zaří 2003

O Němcích, Češích a protektorátu

Oldřich Košíček

Slečna L. S. v době protektorátu Böhmen und Mähren pracovala v předprodeji vstupenek v pasáži Lucerna (nebo Alfa?), a protože bylo léto, vracívala se večer z Václavského náměstí na Vinohrady pěšky. Jednoho večera se jí přihodilo, že ji po cestě začali obtěžovat dva ne zcela střízliví vojáci Wehrmachtu. Protože měla německé školy a německý jazyk ovládala dobře, zpočátku jejich poznámky odrážela, ale situace začala vypadat hrozivě a zdálo se, že u slov nezůstane. Nevěděla, že naštěstí pro ni celý výstup sledoval z okénka svého vozu zaparkovaného opodál německý důstojník. Ten, když viděl, že už konflikt začíná vypadat nebezpečně z vozu vystoupil, přeběhl chodník, vojáky postavil do latě, seřval je, zkontroloval jejich dokumenty a nařídil jim, aby se okamžitě hlásili u svého velitele s tím, že si splnění rozkazu telefonicky ověří. Nato se slečně L. S. představil, omluvil se za jejich chování a nabídl jí místo a odvoz. L. S. zdvořile odmítla se slovy, že to nemá daleko a že se po práci ráda projde. Důstojník jí poté nabídl doprovod a protože už jí bylo trapné znovu ho odmítnout, nabídku přijala. Cestou si postěžovala na občasné nevhodné chování německých vojáků a důstojník se znovu omlouval. A cestou jí vyprávěl svůj příběh.

Na východní frontě byl těžce raněn a po vyléčení přeložen do protektorátu do nějakého úřadu (SD?). Tam dostal kromě jiného na starosti vyřizování udávání místního obyvatelstva a řekl přibližně toto:

„Představoval jsem si, že tu a tam se nějaký udavač najde, ale je jich tolik, že mi museli přidělit civilní úřenici, aby se to dalo zvládnout. Vaši lidé se udávají kvůli každé hlouposti, která by bez udání zůstala nepovšimnuta. Sousedé se udávají navzájem a dokonce příbuzní i bratři. A moje neštěstí je v tom, že ta udání musím vyřídit, protože, než se mi dostanou na stůl, jsou zaznamenána a jen málokdy se mi podaří některá zamítnout.“

Když došli k domovu slečny L. S. loučil se a řekl jí:

„Víte, válka brzy skončí. My ji prohrajeme a budeme souzeni a odsouzeni. Ale co potom uděláte vy s těmito svými lidmi? Zbyde vůbec někdo, kdo by je postavil před soud? A kdo je bude soudit?“

A nakonec jí zpola žertem řekl:

„Doufám, že mě neudáte“.

L. S. se s ním už potom nikdy nesetkala. Po válce se provdala za pana K., po pár letech se stala mou matkou a když mi jako chlapci tuhle historku vyprávěla povzdechla si:

„Co se s ním asi stalo? A co se to stalo s námi?“