Zaří 2003

Neplivejte si do polévky

Josef Landergott

Neplivejte si do polévky

Josef Landergott

Hrdá a sebevědomá Česká republika, tak premiér Špidla, vykročila do Evropské unie. Tuzemské "lidské zdroje" se daly snadno přesvědčit o tom, že jejich

západní protějšky složí tolik peněz, aby jejich českým soudruhům bylo ještě lépe. Kdo by váhal, když jsou vyhlídky tak růžové. Větší Evropa, větší šance. Je však dnešní evropský východ také přínosem pro unii, jak tvrdívají politici z "normální" Evropy? Argumentují nejčastěji volným trhem, volným pohybem, velkým prostorem. Hovoří slovy jednatelů obchodních řetězců a velkých výrobců. Východoevropané se těší na irský model, ale jaksi zapomínají, že namísto jednoho Irska čeká evropské tiskárny peněz najednou hladových krků mnohem více. Zatímco však Irové odjakživa prolínali přinejmenším anglosaským světem, o Východoevropanech se to říci nedá. Dosud totiž z velké části k "fenoménu Evropa" přispěli nepatrně. Zatím se pouze z různých podob "gulášových komunismů" transformovali do kapitalismu, a místy dokonce vládnou lidé spjatí s prosovětskými režimy. V novodobých dějinách putovali lidé za vzděláním a kulturou z Východu na Západ, nikdy naopak. Kromě tržního "přínosu" nelze o jiných plusech hovořit. Zaráží ostatně, kolik toho navzájem v okamžiku schvalování "evropské ústavnosti" a "právní subjektivity EU" obě části kontinentu vědí, respektive nevědí. Agentura ČTK dokonce citovala průzkum veřejného mínění ve Francii, podle nějž téměř třetina Francouzů nedokáže jmenovat alespoň jeden z nových členských států.

Ignorance? Nikoli: projev ryzí diskontinuity sounáležitosti; připustíme-li

politikům, že v evropských dějinách něco takového kdy existovalo. V komentáři k českému referendu uvedl deník Frankfurter Rundschau, že relativně vysoké odmítnutí rajského světa bruselského spolku má pozadí v části politické reprezentace, která byla v devadesátých letech úzce spjata s transformací, protože ji řídila. Vznikly vazby mezi politiky a národními finančními kruhy, které "nechtějí, aby jim bruselské předpisy plivaly do polévky". Obraz jistě zajímavý, ale "mimo talíř": kam by asi odkládali sliny v západní Evropě, propojené korporacemi podnikatelů, bankéřů, odborářů a politiků?

Západoevropská rozšiřovací megalomanie plive spíše do vlastní polévky. To ještě ani není servírována, ještě je na ohni. Po letech váhání začaly Evropanům téci sliny rozšiřování v podstatě až předloni, a teprve loni padlo osudové rozhodnutí, že těmi šťastnými bude hned deset států včetně takových, jejichž úroveň se blíží HDP neapolských chudinských čtvrtí. Stavebnice Evropy přitom žije neuzavřenou debatou o pravomocech národního státu. Navrhovaná ústava, která na desítkách a desítkách stránek s právnickou pedantností proklamuje, co by se upřímně vešlo do několika prostých vět, spory neodstraní. Jestliže je evropská politika závislá na "národních" a lobbistických zájmech, jak k uklidnění a odpovědnému vymezení pravomocí může přispět další tlupa debatérů se svou celkem jasně danou diplomacií natažené dlaně?

Jak může k unijní "aktivní mírové" zahraniční politice přispět obava vlády Spojených států posedlé utvářením dějin, která už dnes rozděluje unii na starou nespolehlivou a novou, sobě spolehlivou část? Rodí se snad velká Evropa v nechuti Ameriky k malým velmocem starého kontinentu, nebo dokonce ve strachu Ameriky před nastupující ekonomickou konkurencí? Příchod "nové" Evropy zde vidím spíše jako destrukci stávajícího stupně integrace EU, zvyšující nebezpečí konfliktů. Evropanům zřejmě nestačí mít v Evropě mír, chtějí více vzruchu. Do rodiny se zařadí Kypr s nevyřešenými spory s tureckou částí ostrova, což Turecku usnadňuje cestu na Západ (tady ještě nikdo s historickou kontinuitou nepracoval, ale jistě to jednou přijde - Turecko je velmi veliký trh).

Na Východě spí řada animozit, které mohou kdykoli překvapit (Polsko/Ukrajina, Slovensko/Maďarsko, Maďarsko/Rumunsko). V Pobaltí se do unie dostává jeden a půl milionu Rusů, hraje se o identitu ruské enklávy Kaliningradu. Pokud se Moskvě podaří zapojit do záludné hry o ještě větší Evropu, pohltí problémy ruského impéria celý západ kontinentu. I to bude muset někdo zaplatit. Jako v historii ojedinělou avantýru spojování dvou německých států v jeden ekonomický prostor. Kohlova touha vstoupit do dějin nalákala lidské zdroje NDR na vidinu západní marky a bohatému Západu pověsila na krk chloubu socialistické ekonomiky: sousto, které Německo dusí.

Namísto toho, aby se západní Evropa chránila před vydíráním, konflikty, měla čas vypořádat se s berlusconismy, kohlismy, elfismy apod., naběhla si na meč územního rozšiřování. Poděkujme za takovou polévku.

(Týden)