Zaří 2003

Díky za senát

Adam Drda

Čeští senátoři neschválili tři prezidentské kandidáty na místa ústavních soudců: univerzitního profesora Václava Pavlíčka, bývalého šéfa Ústavu státu a práva Vladimíra Balaše a advokátku Kláru Veselou-Samkovou; už předtím neprošel jejich sítem právník Aleš Pejchal. Tak silné vymezení se vůči Václavu Klausovi nikdo nečekal – a věcně vzato by Češi měli být rádi, že tolikrát vysmívanou horní parlamentní komoru mají. Prezident považuje výsledek za „naprosto skandální“ a tomu rozčilení se nelze divit: do jisté míry se totiž narušila jeho představa, že „národněsocialistická“ ideologie vždy stmelí českou politiku, že lidé, reprezentující nacionalistické a proticírkevní postoje mají úspěch zaručen, a že komunistická minulost není na závadu – první dva body se týkají Pejchala, všechny Pavlíčka. A pokud jde o Veselou-Samkovou a Balaše, pokusili se senátoři zase dát najevo přesvědčení, že ústavní soudce má být zcela bezúhonný v občanském životě a nad „mírnějšími prohřešky“ nelze prostě přivřít oko.

Politiku odložte v šatně

Hrad teď senátorům vytýká, že nerozhodovali nestranně, nýbrž „politicky“. To je absurdní výhrada: osazenstvo Valdštejnského paláce se rekrutuje z politiků, kteří tam byli zvoleni, aby prosazovali svůj názor na svět; problém není v tom, jestli je to názor „politický“, ale jestli je morální, inteligentní, kontinuální, srozumitelný atd. Na věc se jistě lze dívat i tak, že v senátu mají většinu Klausovi oponenti a ti si prostě chtěli s prezidentem vyřídit účty. Jenomže to měl Klaus jako zkušený stranický harcovník předpokládat. Jestliže mu na ústavním soudu záleží, měl si kandidáty lépe vybírat a už dávno v senátu pokorně sjednávat kompromis.

Jednu věc ale prezident může mít horní komoře právem za zlé, totiž jistou neupřímnost a poněkud nekonzistentní postoje. Je to vidět kupříkladu na Vladimíru Pavlíčkovi. Spoustě senátorů vadí, že jeho právní rozklady, týkající se poválečné minulosti, zavánějí na sto honů komunismem, nacionální nenávistí a snahou zajišťovat pro politický šovinismus právní krytí. Nahlas to však většina z nich neřekne (nedotknutelnost dekretů atd. si přece strany před posledními volbami odhlasovaly) a odmítají Pavlíčka kvůli aktivní komunistické minulosti. To je jistě dobře: kdyby nic jiného, už v 50. letech zasedal v komisi, která kádrovala studenty, nikdy se za to neomluvil a takový člověk nesplňuje mravní kritéria, jež by měla být na ústavního soudce kladena. Ale třeba u Pavla Holländera (v KSČ za normalizace) nebo u Pavla Rychetského komunistická minulost nebyla na obtíž, nikdo o ní nemluvil. Pravda je, že třeba Rychetský byl v KSČ „jenom“ v 60. letech. Ale je to věc, která se dá přecházet jako úplně nevýznamná? Podobně diskutabilní je, s jakou argumentací se senát vypořádal s Pejchalem: až na výjimky (Martin Mejstřík) se nemluvilo o tom, že se jako právník specializuje na „proticírkevní právo“, jeho debakl se zdůvodňoval ponejvíce frází „nepřesvědčil o svých kvalitách.“

Pozor na církev

Pokud jde o Vladimíra Balaše, mají senátoři zase pravdu: vypracoval posudek, který zdůvodňoval, že státní zásah v IPB (Investiční a poštovní bance, pozn. red. CS-magazínu) je právně pochybný. Na tom by nebylo nic diskvalifikujícího, ale Balaš opatřil svou expertizu úřední hlavičkou Ústavu státu a práva, který případ nikdy neprojednával; spousta senátorů ho navíc podezírá, že pracoval pro ODS, a tudíž logicky nechtějí, aby u ústavního soudu působil. Jenomže opět je tu nevyrovnanost: Proč vadí Balaš, a už ne Rychetský, který byl dosud aktivní politik a jako takový spolukryl bez mrknutí oka nejednu nepravost, vzešlou z vlády Miloše Zemana? Říká se, že senátoři z bývalé „čtyřkoalice“ podrželi ČSSD Rychetského (dnes už předsedu ÚS) výměnou za hlasy proti Pejchalovi. Pokud jde o „advokátku Romů“ Kláru Veselou-Samkovou, i tady člověk naráží na nesrovnalost. Přitížilo jí, že mj. odmítla zaplatit pokutu v tramvaji a byla za to odsouzena, srazila ji ale horší věc: údajně si neoprávněně nechala proplácet peníze z Obecního úřadu v Praze 1, za což dostala pokutu od advokátní komory. S tímto selháním na krku Samková nemohla být schválena, ale pravda taky je, že většina senátorů znala případ jen z kampaňovitých zpráv deníku Právo a že se pak v kuloárech šuškalo, že nejeden senátor-starosta jí nedal hlas spíš kvůli tomu, jak razantně hájila proti českému státu romskou rodinu Červeňákových.

Václav Klaus zareagoval na rozhodnutí senátu po svém: obvinil senátory, z čeho mohl a nominoval znovu Aleše Pejchala – snad proto, že si sám v prezidentské volbě vyzkoušel, že vytrvalost se vyplácí. Zákonodárci, s výjimkou disciplinované ODS a části ČSSD, to vzali v podstatě jako urážku. Politika v tom dobrém slova smyslu, tedy snaha dojít cestou diskuse k přijatelnému výsledku, se tedy zřejmě konat nebude, spíš jakási válka. Snad ale Klausovo rozhodnutí přivodí aspoň vedlejší pozitivní efekt: přinutí zákonodárce k tomu, aby své výhrady pečlivě formulovali a například se pustili do vážné debaty s ODS, podle níž má Pejchalovu volbu „v režii katolická církev“ (Miroslava Němcová). Kdyby se ostatní zákonodárci pokusili veřejně vysvětlit, že církev není KGB, nebylo by to k zahození.

(Respekt)