Zaří 2003

Obnova Národní fronty

Emanuel Mandler

Současné politické dění kolem dekretů a majetku rodiny Kinských nabralo takové obrátky, že připomíná to, co už tu bylo: předvolební mobilizaci. Tentokrát mobilizovaly všechny parlamentní strany, a to jednak proti "prolomení Benešových dekretů", jednak vůbec proti zákonům a soudům. Majetkově zaměřené Benešovy dekrety samozřejmě souvisí s restitucemi. I proto je tak důležité vědět, co se skrývá za frází "prolomení Benešových dekretů". Běžně se zapomíná na to, že politické "Benešovy dekrety" se zdaleka netýkaly pouze Němců a Maďarů, ale také zestátnění dvou třetin průmyslu a peněžnictví. Tyto závažné majetkové změny byly součástí revoluce, a to revoluce předem "naprogramované" Národní frontou (jen běžně používaný atribut revoluce - "demokratická" - neodpovídá složení a funkci vlády, která nepřipustila opozici, ani násilnému vyhnání třímilionového německého etnika a rozsáhlým "revolučním" nezákonnostem). Už v lednu 1942 předpověděl Dr. Edvard Beneš, co nastane po osvobození země: nepochybně u nás bude po válce sociální revoluce, zároveň však "bude třeba zbavit naše země veškeré německé buržoazie, pangermánské inteligence a fašismu propadnuvšího dělnictva. To bude naše konečné a pro nás vůbec uskutečnitelné řešení: spojení revoluce sociální s revolucí nacionální."

Socialistický stát

Exilová vláda opravdu takovou revoluci ve spolupráci s komunistickou emigrací plánovala. Podařilo se, po válce v Československu probíhala dalekosáhlá národněsocialistická revoluce, uskutečňující násilně majetkové změny obrovského rozsahu. Tato revoluce vytvořila socialistický stát, vazalsky závislý na Sovětském svazu. Její hlavní zásady včetně majetkových přesunů obsahoval komunisty koncipovaný první poválečný vládní program Národní fronty (tzv. košický) a ten pak uskutečňovala revoluční legislativa - Benešovy dekrety. Komunisté usilovali o to, aby revoluce přešla do sovětské fáze, což se jim v únoru 1948 podařilo, a to jak po politické stránce (monopol moci), tak po stránce hospodářské (další konfiskace). Na celých 40 let. Začala-li nyní česká politika mít obavy o Benešovy dekrety a v souvislosti s nimi o nynější stav restitucí, je to jistě tím, že obojí u nás po právní stránce velmi úzce souvisí. Restitucemi se polistopadová politika po hospodářské stránce distancovala od minulosti, ale pouze od minulosti let 1948-1989; vztahují se pouze na to, co bylo zkonfiskováno za nadvlády komunistů, tedy po 25. únoru 1948. Konfiskace na základě Benešových dekretů, a to včetně "znárodnění", jsou v důsledku toho nedotknutelné a nezvratné. Právě restituce vytvořily strmý politický předěl mezi zavrženíhodným únorem 1948 a obdobím let 1945-1948, kdy probíhala národněsocialistická fáze revoluce. Toto období plné násilí je k neštěstí nás všech považováno za demokratické a pozitivní. Je však omyl domnívat se, že jsme se "nevyrovnali" s minulostí. Demokratická politika se několikanásobně přihlásila k poválečné revoluci a navázala na její řešení společenských problémů. Politické strany se u nás vzájemně perou a hašteří, ale nikoli pokud jde o zásadní otázky "národního zájmu". V tom případě jsou ochotny i jednomyslně hlasovat v parlamentu a navazovat na poválečnou ideologii. Svědčí o tom agenturní zpráva o schůzce nejvyšších ústavních činitelů - s účastí komunistů - u prezidenta republiky dne 9. července: "Nejvyšší ústavní činitelé na večerním jednání u prezidenta Václava Klause na Pražském hradě vyzvali politickou reprezentaci k jednotě a k zachování postojů k obdobím let 1938-1945 a 1948-1989." A dále: "Politici se dále shodli, že nadále platí společenský a politický konsenzus 90. let. Pokud jde o vypořádání se s totalitní minulostí ... a pokud jde o řešení nespravedlností a křivd, ke kterým v té době docházelo. Tento konsenzus je mimořádně citlivý a není žádoucí ho měnit."

Zdůvodnění

Tímto způsobem se tedy zdůvodňuje restaurace Národní fronty. Ta se až dosud oficiálně projevila jednomyslným hlasováním parlamentních stran, ale teď má být podle nejvyšších ústavních činitelů pojištěna všeobecným konsensem, jinak řečeno národní jednotou (stejně tomu bylo po válce). To je směr oné mobilizace, o níž byla řeč na počátku článku. K všeobecné Národní frontě vzhledem k "národním zájmům" už delší dobu naše politika při vší své rozháranosti směřuje, mobilizace má toto směřování vzad pouze urychlit. Kdyby se to, nedej bože, podařilo, vstoupili bychom do Evropské unie opravdu pozadu.

(MF DNES)