Zaří 2003

Signály z jiného tisíciletí

Emanuel Mandler

Dr. Doubrava nemusel svůj zkrácený článek ani číst; stačilo mu, že viděl jeho délku, podle jeho měřítek krátkost. Začal lapat po vzduchu, povstal a naklonil se ke mně. Bylo vidět na první pohled, že má nepříčetnou zlost. Jen nebylo zcela jasné, jestli chce v příštích vteřinách vyskočit z okna nebo vyhodit z okna mne. Tato eventualita byla pravděpodobnější, nicméně vše se odbylo řevem. Že se to už nikdy nesmí opakovat, že podceňuji živé slovo učitele, že nechápu ideový význam Doubravových metodických pokynů a bůhví co všechno. Co jsem měl dělat? Slíbil jsem mu, že se to už opravdu opakovat nebude a odcházel jsem totálně poražen. Viděl jsem že tudy cesta nevede.

Pokusil jsem se v obou časopisech, hlavně v Dějepisu ve škole, o pozitivní řešení: sháněl jsem od historiků a geografů věcné články, z nichž některé se mi opravdu podařilo publikovat. Ale jen některé. Pedagogičtí metodikové rychle vynašli silnou obranu: pedagogické časopisy nemají duplikovat časopisy odborné, nýbrž jsou od toho, aby poučily učitele, jak si mají při výuce počínat. Metodika, umožňující působení živého slova učitele, je to nejdůležitější Své záměry udělat z obou tiskovin časopisy jsem mohl uskutečňovat velmi obtížně.

V té situaci jsem pojednou našel jakéhosi spojence. Paradoxní bylo, že spojenec se objevil na základě mých předsudků, z toho, že jsem stále ještě bral vážně věci, které starší a moudřejší redaktoři už dávno hodili za hlavu. Pedagogické časopisy byly celostátní, takže se na nich měli podílet rovněž Slováci. Tak to bylo stanoveno a samozřejmě, že v Praze něco takového brali jako formalitu: v časopisech se objevil slovenský článek jednou za čas. Já jsem na schůzích redakčních rad horoval pro větší účast Slováků na tvorbě časopisů (myslel jsem to upřímně) a v tom jsem předem vyhrával, vždyť to vlastně bylo oficiální stanovisko.

Nabídl jsem se, že pojedu do Bratislavy shánět slovenské historické (samozřejmě hlavně metodické) příspěvky. Tehdy ovšem platil pokyn, že do Bratislavy se nemá jezdit, nýbrž létat - kdosi spočítal, že je to hlavně v důsledku nižších diet levnější. Tak jsem poprvé letěl letadlem a tato cesta do Bratislavy a zpět se pak mnohokrát opakovala. Nebylo to jako cestovat dneska. Tehdy se svět ještě nebál teroristů, ale cesta letadlem asi nebyla bezpečnější. Dosluhovaly (vlastně přesluhovaly) dakoty z druhé světové války a často jsem měl před Bratislavou pocit, že z jejich třesoucích se křídel padají nýty.

Můj první výlet do Bratislavy se odbyl jako běžná služební cesta. Ale když Slováci viděli, že to s jejich účastí na Dějepisu ve škole myslím vážně, byl pro mne každý přílet do Bratislavy malou slavností. Hostili mě a s radostí zjistili, že nenamítám, když mi nabízeli dobré pití. Jakmile z několika narážek zjistili, jaký mám vztah k režimu, netajili se svým. Nebyl příliš pozitivní, a to si s odstupem doby myslím, že přede mnou značně mírnili svůj odpor vůči Čechům. Vedli jsme dlouhé diskuse a celkem vzato se ke mně chovali velice hezky. Na schůzích redakční rady Dějepisu ve škole se to projevilo tím, že se mne slovenská zástupkyně, kde jen mohla, zastala.

V té době mě začala zaměstnávat cenzura (tehdy se jmenovala Hlavní správa tiskového dohledu - HSTD). Bylo to tím, že jsem přece jen nějaké věcné články do časopisu prosadil a cenzura si toho povšimla. Dnes už jsou doby, kdy existovala tato instituce, dávno za námi; "cenzuru" dělají dobrovolně sama média, a to často velmi přísně. Tenkrát to bylo zařízeno tak, že redaktor musel odnést na HSTD stránky časopisu a po nějaké době - dvou tří dnů - dostal zpět stránkové obtahy opatřené razítkem, které znamenalo, že příslušné číslo časopisu se může tisknout. Když jsem do Státního pedagogického nakladatelství nastoupil, šlo o čistou formalitu, jelikož cenzoři brzy pochopili, že v metodických článcích se nemůže vyskytnout nic, co by bylo možno považovat za protistátní. Tento formalismus velmi pozvolna mizel, a to právě v souvislosti s tím, jak se mi dařilo zasahovat do obsahu čísel a publikovat i věcné články. Asi po roce svého působení ve Státním pedagogickém nakladatelství jsem musel několikrát jít k pracovníkovi cenzury, který měl na starosti mnou redigované časopisy, a nechat si objasnit, které formulace neobstály. Buď jsem je změnil na místě, anebo jsem nedostal razítko a musel jít na cenzuru s opravenými formulacemi znovu.

Můj cenzor byl vytáhlý štíhlý chlapík, který se snažil tvářit civilně, přestože cenzura byl orgán ministerstva vnitra. Zpočátku jsem se neodvažoval odporovat, ale čím víc houstly cenzurní zásahy, tím větší jsem dostával zlost, a po nějaké době jsem se osmělil a vůči jeho zásahům jsem vznesl cosi jako námitky. Příliš se mnou nediskutoval, úspěch mé námitky neměly, ale bylo vidět, že s ním lze hovořit. Příště jsem odporoval artikulovaněji a postupně se z mých návštěv u cenzora (škoda, že si nepamatuji jeho jméno) vyvinul dialog. Dokázal pak některé své zásahy vzít zpět a jiné zmírnit. Naše sblížení postoupilo tak daleko, že jsme spolu hovořili i o běžných věcech civilního (nikoli vnitráckého) života. To bylo výhodné pro stranu cenzurovanou, tedy pro mne.

Netušil jsem ovšem, jaký vliv mají cenzurní zásahy do obou časopisů na SPN. Nakladatelství bylo ze strany HSTD o všech cenzurních zásazích informováno a jeho administrativa se zabývala něčím, co by se dalo nazvat žebříčkem úspěšnosti redaktorů. Úspěšný redaktor byl ten, kdo neměl žádné cenzurní zásahy nebo jich měl jen minimum. Nejméně úspěšný byl ten, kdo měl cenzurních zásahů nejvíc. V této "neúspěšnosti" jsem vítězil na celé čáře.

Dozvěděl jsem se to, když mi jednoho dne vedoucí oddělení ing. Volek řekl, že se mám sebrat a co nejrychleji se dostavit k šéfredaktorovi nakladatelství.Už samo rychlé a strohé předvolání se mi vůbec nelíbilo. Tomu odpovídal přísný výraz i tón šéfredaktorovy promluvy. Se značným důrazem pohovořil o "úspěšnosti redaktorů" z hlediska cenzury a o tom, jak jsem na tom s cenzurou špatně. Vlastně nejhůř. To není žádná formalita, zdůraznil, protože časopisy, které rediguji, nepůsobí podle cenzurních zásahů na učitele dostatečně výchovně. A my jsme povinni vědět, že naši učitelé nejsou na tom po stránce uvědomění vždy zcela nejlíp, mají kupříkladu množství přežitků a předsudků, které si přinesli z vykořisťovatelské společnosti. Bez intenzivní výchovné činnosti by živé slovo učitele nedokázalo oslovit žáky. Kdybych se takhle choval i nadále, zabrzdilo by to můj služební postup a to bych jistě nechtěl. Beztak nejsou peníze, ale musíme doufat, že jednou budou.

Na tuto originální šéfredaktorovu myšlenku jsem si v příštích letech mnohokrát vzpomněl - když jsem neměl peníze, což bylo často. Příliš nepředbíhám, protože tomu tak bylo i ve Státním pedagogickém nakladatelství. Redaktoři časopisů byli zařazeni v nižší platové třídě než redaktoři učebnic. Byla to bída. Na jedné poradě oddělení jsem se přihlásil a navrhl, abychom požádali o zařazení do stejné skupiny jako redaktoři učebnic. Některé redaktorky (v oddělení byla většina žen) hned s mým návrhem nesouhlasily, ostatní mlčely. Vedoucího oddělení můj návrh natolik rozčilil, že mi vytkl nedisciplinovanost a od té doby se ke mně často choval nepřívětivě.

Stěžoval jsem si na postoj redaktorů Marii Stryjové, redaktorce ruského jazyka ve škole. Byla to nastávající manželka Bedřicha Loewensteina, intelektuálka nepříliš vzhledná, ale vzdělaná a chytrá. Dobře jsme si rozuměli. Ale ani ona mě v této věci nepodpořila. Říkala, že jsem jiný než ostatní a v tomto ohledu "horší". Mně jde o peníze, jim ale - ví to, protože o tom s kolegyněmi několikrát mluvila - jde o důležitější věci. Myslel jsem si své: většina kolegyň měla dobře placené manžely. Ovšem i tak, proč by hovořily o penězích, kdyby jim o ně nešlo? Ale neodporoval jsem. Byl jsem však o zkušenost bohatší: že když člověk chce v těchto poměrech peníze, musí předstírat, že mu na nich nezáleží.

Nebylo mi dáno mít od cenzury pokoj. Nejprve jsem se dozvěděl zprávu (dnes by se řeklo poplašnou zprávu) o tom, že již vytištěná učebnice latiny byla dána do stoupy. Za pravost této zprávy neručím, ale tehdy jsme jí všichni věřili. Šlo o to, že cenzor našel v učebnici větu: "Svět je plný bláznů a šašků". Cenzor zřejmě uvažoval logicky: je-li svět naplněn blázny a šašky, jsme jimi i my včetně vedoucích činitelů. Tomu se přece ale nemohou žáčci učit!

I kdyby zpráva byla zcela vymyšlená, byla předzvěstí ofenzívy HSTD. Netrvalo dlouho a obdržel jsem stejně jako ostatní redaktoři na své jméno pozvánku k návštěvě výstavy zkonfiskovaných tiskovin a článků, kterou pořádala tato cenzurní instituce. Hned jsem se na výstavu vydal a přiznám se, že se mi neobyčejně líbila. Takovou přehlídku tuposti a pitomosti jsem do té doby neviděl. Kromě několika materiálů evidentně protistátních a "protistranických", které HSTD chtivě zabavila, se cenzura zabývala hrou připomínající prohnaně důmyslné křížovky. Cenzoři se vyřádili tím, že prohlíželi protilehlé stránky novin a časopisů a dokázali vytvořit protistátní smysl hlavně z titulků, které spolu neměly co dělat. Tak na jedné stránce byl titulek "Náš soudruh Klement Gottwald" a na protější, "zemědělské" stránce úplně někde jinde nadpis článku o chovu vepřů "Vepř patří do chlívku"; oni oba názvy spojili v strašlivě protistátní výzvu - a takových věcí tam bylo bezpočtu. I když mi příslušných redaktorů bylo líto, hlavně jsem musel zadržovat smích. Měl mě brzy přejít.

Za tři dny mě povolal k důvěrnému rozhovoru vedoucí oddělení. Mezi čtyřma očima se mne přitlumeným hlasem zeptal, jestli jsem byl na výstavě HSTD. Ano, ovšem, odpověděl jsem a nezdržel jsem se poznámky, že je velice poučné, co všechno považují cenzoři za protistátní. Takhle nemluvte, odpověděl ing. Volek, a zeptal se mě, jakým podvodem jsem se dostal na výstavu, na kterou mají přístup pouze členové strany. To mě poněkud zaskočilo, ale řekl jsem mu, že jsem dostal pozvánku, že bez ní, jak jistě ví, by mě tam nepustili. Stejně tomu pořád nechtěl věřit a řekl, že dobrá, že se celá věc musí vyšetřit. Nevím, jak by se byla vyšetřila, kdybych rychle nezašel za "svým" cenzorem a nevylíčil mu tuto patálii. Ani se tomu nesmál a nedivil, řekl, že to způsobil on, protože on mne vepsal do seznamu pozvaných redaktorů. Rozhodně něco podnikl, protože celé vyšetřování tím pro mne skončilo.

Bylo to dobře. Školská reforma, která v té době rozbouřila vlny Státního pedagogického nakladatelství, byla důkladná a srdcervoucí. Omezila počet hodin věnovaných dějepisu a jejím hlavním heslem byla "polytechnická výchova". Týkala se však i pedagogických časopisů. Z důvodů údajně výchovných (ale asi hlavně proto, že docházely peníze), muselo nakladatelství časopisy slučovat. Místo dvou jsem měl napříště redigovat pouze jeden časopis, Dějepis a zeměpis ve škole, a tak se mi pracovně ulevilo. Neulevilo se členům dosavadních dvou redakčních rad. V důsledku jejich sloučení skoro polovina členů redakční rady Dějepisu ve škole i Zeměpisu ve škole musela opustit toto metodicky tak významné místo. Nevím, kde všude se tato otázka řešila, byl jsem ale rád, že ing. Volek se mne jen příležitostně zeptal, zda bych uvítal toho či onoho v redakční radě. To bylo vše.

Horší to bylo s předsedou redakční rady. Oba dosavadní předsedové, dr. Pravdová a dr. Doubrava mocně usilovali o budoucí předsednictví a využívali zřejmě všech možných konexí, aby tuto funkci získali. Byla to především otázka nakladatelství a ing. Volek byl ze zákulisních bojů obou pedagogických osobností celý utrápený. A tak mne opět jednou pozval k věcnému pohovoru: "Řekněte mi, co s tím mám dělat, vždyť, ať z těch dvou jmenujeme kteréhokoli, bude to špatně." Po dlouhé době jsem vycítil možnost pozitivně ovlivnit pedagogicko-metodické dění a vymyslel jsem to. Navrhl jsem, ať nejmenuje žádného z dosavadních předsedů redakčních rad, nýbrž někoho třetího. Usilovně jsem přemýšlel, kdo by to mohl být (bylo zřejmé, že to musí být historik). Po krátkém přemýšlení jsem vylíčil ing. Volkovi v nejsvětlejších barvách osobnost dr. Jiřího Hánla; navrhl jsem právě jeho, učitele na pedagogické fakultě, protože byl jediný, kdo se dokázal vzepřít dr. Pravdové - alespoň někdy. Načervenalá špička jeho nosu dávala tušit, čemu (kterému druhu tekutiny) dává vysokou prioritu. Já jsem s ním vždy po redakční radě chodil do Rotisserie (tehdy to ještě byla levná restaurace), popíjeli jsme víno a nadávali na dr. Pravdovou. Teprve když za pár let Hánl přešel na filozofickou fakultu, dozvěděl jsem se, v čem spočívala pevnost jeho pozice: byl dogmatickým komunistou. Bylo to pro mne překvapení. Dodnes si s jeho údajným dogmatismem nedovedu srovnat v hlavě jeho tolerantní vystupování na redakční radě (o vinárně ani nemluvě). Ale jsou takové věci.

Jako předseda redakční rady se tedy dr. Hánl choval velmi tolerantně, jinak řečeno nechal vše na mně a příliš do časopisu nemluvil. Stejně jsem nemohl zabránit tomu, aby většinu obsahu Dějepisu a zeměpisu ve škole ovládly metodické články, mezi nimiž se články z oboru hospodářské geografie a dějepisu doslova ztrácely. Zjišťoval jsem, že z určitého druhu politické práce na VŠPHV jsem přešel do pedagogického nakladatelství ne snad na odbornou práci, ale na jiný druh politické činnosti. Pocit marnosti, který jsem z toho měl, se podstatně zmenšil, když jsem se seznámil s Milanem Churaněm, pracovníkem státního archivu. Zjistili jsme, že máme velmi podobné, mnohdy totožné politické názory. Byli jsme mladí, plní energie, a tak jsme se scházeli a vymýšleli, co by se dalo dělat "proti komunismu". I když to většinou byly pošetilosti, měly pro nás smysl. Pochopili jsme, že je málo "trvalých" způsobů, jak se vzepřít nemravnostem, které komunistický systém přinášel, že však mnohé je třeba vynacházet podle dané situace. Já jsem si rozpomněl na národoveckou tradici drobné práce a usmyslel jsem si, že se ji pokusím uplatnit v nových poměrech.

Také jsem si rychle začal hledat jiné zaměstnání. Náhoda tomu chtěla, že jsem se mohl ucházet o místo asistenta na filozofické fakultě, bohužel u prof. Říhy. Toho jsem zažil, už když jsem studoval (říkalo se mu "žralok", protože ve svých přednáškách líčil agresivitu imperialistických dravců), a do obnovené komunikace s ním jsem neměl chuť. Ale okolnosti také jednou byly na mé straně. Zdeněk Šikl, který se měl stát redaktorem nového časopisu "Dějiny a současnost", hledal partnera, druhého redaktora. Dějiny a současnost se chystala vydávat společnost s dlouhým jménem, jak se říkalo Společnosti pro šíření politických a vědeckých poznatků. Zdeněk tvrdil, že nebude obtížné, abych se stal druhým redaktorem, protože se dobře zná s vedoucím edičního oddělení Karlem Maršálkem.

Když jsem chtěl být přijat do Společnosti pro šíření politických a vědeckých poznatků, musel jsem se s Karlem Maršálkem seznámit. Bylo to příjemné - stačilo zajít s ním několikrát na pivo. Karel měl pivo kromobyčejně rád, takže v hospodě jsme vše dojednali. Že do doby než bude systemizováno druhé místo v redakci Dějin a současnosti, budu pracovat v jako redaktor svazku dějin Československé vlastivědy, což bylo ideové dítě předsedy společnosti s dlouhým jménem akademika Josefa Macka. Vedoucí tajemník společnosti Robert Horák, jehož byl Karel Maršálek náměstkem, se prý s akademikem Mackem dobře zná, takže mé přijetí nebude problém (a také nebyl). Oni ostatně, naši vědci, si redakční práci z větší části budou dělat sami.

Když jsem v roce 1960 - tentokráte víceméně po dobrém - odcházel ze Státního pedagogického nakladatelství, vyprovodil mě ing. Volek stručným ohodnocením mé redakční činnosti: "Víte, soudruhu Mandlere, vašeho odchodu je trochu škoda. Ale na druhé straně bude vždycky každé pracoviště rádo, když mu ubude člověk, který do všeho šťourá".

To jsem ještě netušil, že při posedávání v hospodě docházel nevinně se tvářící Karel Maršálek k podobným závěrům; samozřejmě mi nikdy neřekl, že nepřipustí, abych se stal redaktorem Dějin a současnosti. A nepřipustil to.

Pokud jde o vnější podmínky, nemohlo být o tom, že jsem si přechodem do nového podniku polepšil, pochyb. Společnost s dlouhým jménem sídlila v celém velkém poschodí Pálfyho paláce ve Valdštejnské ulici s dvěma parádními zasedačkami. Pokud ovšem jde o práci samu, byly mé představy a tužby poněkud přehnané. Trvalo nějakou dobu, než jsem mohl odejít ze Státního pedagogického nakladatelství a když jsem v roce 1960 konečně nastoupil, Dějiny a současnost již vycházely a místo druhého redaktora časopisu bylo obsazeno. Paní Stáhlíková, která se tam bůhvíproč a jak dostala, vystudovala hudební vědu. O jejím vztahu k hudbě jsem měl své mínění, rozhodně ale nebyla nijak nadšena prací v Dějinách a současnosti. Nejenže se pro tu práci nehodila, ale také proto, že časopis ve svém prvním ročníku vypadal obsahově i výtvarně všelijak. Sice obsahoval i soutěž (to by bylo jak dělané pro dnešek), jinak to však byla obsahová všehochuť kořeněná marxismem-leninismem v historiografii.

Já jsem tedy místo do Dějin a současnosti nastoupil do redakce Československé vlastivědy, mohutného mnohosvazkového díla, které bylo rovněž duchovním dítkem akademika Macka. Měl jsem na starosti redakci dvou svazků národních (českých a slovenských ) dějin a mým představeným byl vedoucí redakce Československé vlastivědy Jaroslav Jemelka. Ve velké redakční místnosti Vlastivědy, umístěné v zadním traktu Pálfyho paláce, jsem obdržel židli, psací stůl a kus registračky a dozvěděl jsem se, že musím co nejrychleji zpracovat rukopisy 1. svazku dějin a zároveň připravovat druhý svazek. Autoři 1. svazku nebyli ledajací, v jejich čele stál sám akademik Macek, ředitel Historického ústavu ČSAV, člen ÚV KSČ a předseda společnosti s dlouhým jménem.

Vidina spolupráce s akademikem Mackem mi naháněla hrůzu. Znal jsem ho jako přednášejícího z Vysoké školy politických a hospodářských věd. Chodil jsem na jeho historické přednášky v druhém ročníku, tedy v době, kdy už pozvolna sláblo mé opojení marxismem. Josefa Macka předcházela znamenitá pověst, zvláště u studentek. Ty se na jeho přednášky vysloveně těšily, protože to byly přednášky plné citu; vrcholem byl emotivní výklad o Mistru Janu Husovi, při němž se Josef Macek vždycky rozplakal - nu a holky, ty brečely s ním. Přestože Macek byl člověk koncepční, nezískal mé sympatie. Pamatuji si na něj hlavně jako na záporný příklad: jak historici ve službách takzvané marxistické historiografie používali historických fakt libovolně jako stavebních kamenů klamné ideologické konstrukce. Dodnes si ovšem nejsem jist, jestli mu ve svých vzpomínkách nekřivdím; stává se to.

Ale zpět k Československé vlastivědě. Stal jsem se redaktorem historických svazků, a tak jsem si pročítal všechny rukopisy, které jsem dostal. Jakým způsobem je mohu, mám a smím zpracovávat, to jsem nevěděl. Ale než jsem se to dozvěděl, měl jsem na kahánku, protože podobně jak rychle jsem do Socialistické akademie přišel, tak rychle jsem z ní mohl být vyhozen.

Před plenárním zasedáním ÚV společnosti s dlouhým jménem (její struktura napodobovala, jak vidno, strukturu stranickou) přišel ke mně Jemelka se spoustou všelijak neuspořádaných papírů a sdělil mi, že - nedá se nic dělat - my dva musíme do večera zpracovat materiály pro zítřejší zasedání. Mně přidělil referát pro Roberta Horáka, protože náš tajemník na to psaní a na projevy příliš není, takže je to vše na nás (Jemelka potom tvrdil, že to takhle neřekl, ale já si to dodnes dobře pamatuji). Vzal jsem tedy ty papíry pro Horáka a snažil jsem se z jeho květnaté, metaforické češtiny, prošpikované třídním pojetím, udělat lidsky pochopitelný a aspoň trochu věcný referát o činnosti společnosti za uplynulý rok. Byla to opravdová fuška, odstranil jsem spoustu zbytečných metafor a odstavců, některé věty jsem celé přepsal a večer jsem mohl dohotovené dílo odevzdat. Ulehl jsem s blahým pocitem, že mám za sebou kus poctivé práce.

Jenomže když jsem druhý den přišel do práce, nikdo se mnou nemluvil, všichni se na mne dívali podivně a Jemelka vysloveně nepřátelsky. Po obědě už jsem to nevydržel a zeptal jsem se ho, co jsem vlastně provedl. Nepřátelský výraz šéfova obličeje poněkud změkl, Jemelka se ke mně naklonil a pološeptem mi řekl: "Člověče, vždyť ty jsi rozcupoval a zničil Mackův referát, on to musel sám dávat celou noc zase dohromady, aby to jaksepatří vyznělo." To tedy byla rána. Pracovnice aparátu společnosti se na mne dívaly divně ještě dlouho, přece jen to byl aparát a jistě mě některé z nich považovaly za třídního nepřítele (Mackův třídně zaměřený květnatý sloh se tu považoval za cosi posvátného). Očekával jsem za svůj prohřešek sankce, ale kupodivu se nedostavily.

Vedení společnosti zřejmě dospělo k závěru, že je třeba poněkud mne převychovat - a jelikož jsem byl pověřen redigováním kapitol o národních dějinách, že bude nejlépe, když to udělá akademik Macek sám. A tak jsem se od Jemelky dověděl, že pro spojení vědecké a odborné redakční práce uspořádá akademik Macek s Josefem Kočím, rovněž autorem Vlastivědy, a se mnou několikadenní zájezd do Bechyně, na tamější zámek Historického ústavu.

Ten zájezd byl sice jen třídenní, ale stál za to. Vzal jsem s sebou aktovku nabitou rukopisy a chystal se nějak jemně naznačit, že by autoři neměli považovat čtenáře za pologramotné idioty a vnést do svých kapitol také trochu historie. Měl jsem štěstí, protože se mi to nepovedlo. Rukopisy zůstaly netknuty v aktovce a my jsme strávili většinu z oněch tří dnů na Bechyni v radovánkách s dobrým jídlem i pitím; akademik Macek tam měl nějakého kolegu z ciziny (také akademika) a dost se mu věnoval; já jsem měl přes den volno a večer jsme se my tři věnovali besedování s dobrým vínem. Tedy, besedoval hlavně Josef Macek. Několikrát zdůraznil, že právě se svazkem Dějiny I budou potíže docela minimální, protože rukopisy jsou perfektní. Psali je lidé odborně i politicky spolehliví, takže je jenom třeba, abych poopravil překlepy a drobné chyby. Po takových instrukcích okamžitě přecházel k drbům o Historickém ústavu, přičemž dával najevo, že mi zcela důvěřuje, a proto o takových věcech (o kterých se mylně domníval, že mě zajímají), hovoří i přede mnou a právě přede mnou. Bylo zřejmé, že si tak chce zajistit mou oddanost.

Po návratu do Prahy jsem musel vzít na vědomí, že na mne Karel Maršálek doopravdy vyzrál. Šikovně mě uvěznil ve Vlastivědě (ty jsi pro Vlastivědu důležitý, bez tebe by to nešlo, tvrdil mi) tak, že jsem nemohl uniknout. Nicméně i tak se mi podařilo strávit hodně služebního času v redakci Dějin a současnosti a pomáhal Zdeňkovi Šiklovi řešit velmi palčivé problémy s prvními čísly druhého ročníku (1961). Karel Maršálek, který byl z gruntu dobrák, by mi to rád zakázal, ale nedokázal to. Kromě toho tu byly značné problémy a ani on často nevěděl, co si počít. Jak měl vypadat historický časopis s křížovkami a kvizy? Jak vyhovět čtenáři a nedostat se do sporu s cenzurou? Po nějaké době jsme na základní věci přišli: ani křížovky, ani kvizy na stránkách časopisu nebudou, protože Dějiny a současnost budou "normálním" historickým měsíčníkem. A skutečně Dějiny a současnost se pozvolna stávaly opravdovým populárně vědeckým časopisem. Šlo to tím spíš, že existovala silná sociální objednávka. Historikům nebyly proti mysli honoráře za články a čtenáři chtiví historického poučení si konečně alespoň trochu přišli na své. Nebylo to zcela nevýznamné, protože v té době dozníval novotnovský absolutismus a oblast vědy a kultury připomínala poušť.

Poněkud napjatá situace Dějin a současnosti, které získávaly oblibu u čtenářů a nepřátele na důležitých vyšších místech, nevyhovovala Věře Stáhlikové. Našla si jiné místo a Zdeněk Šikl zůstal v redakci sám. Já jsem mu pomáhal, jak to jen šlo, a dokonce jsem se směl stát členem redakční rady - ale redaktorem v žádném případě. Podle vedení společnosti ne snad proto, že by mne tam vidělo nerado, kdepak. Ale to víš, musíš redakčně pracovat hlavně na Vlastivědě… A tu jsem si vzpomněl na naše teoretické hovory s Milanem Churaněm o tom, co by se mělo a dalo dělat, a navrhl jsem Šiklovi, ať se ho pokusí získat pro práci v Dějinách a současnosti. Vedení nemělo námitek, zato Churaňovi se z archivu příliš nechtělo, ale nakonec si dal říci. Churaňova cílevědomá práce byla pro další vývoj časopisu velmi důležitá; redakční rada se těžko zotavovala z konformismu a o nedostatku odvahy jejího předsedy Zdeňka Šolleho se vykládaly ságy. Přitom práce v časopise nevyžadovala hrdinství, ale pouze elementární odvahu.

Do rychle se vyvíjející společenské situace přišla jako na zavolanou zpráva, že Státní pedagogické nakladatelství vydalo edici nových, metodicky neobyčejně vylepšených učebnic. Jejich novost spočívala v tom, že v nich bylo podle francouzského vzoru hojně obrazového materiálu a méně textu než dříve. Zato byl stručný text nových učebnic stejně poplatný nejedlovsko-gottwaldovskému pojetí jako dosud. Byl třídně nepochybný a věcně katastrofální.

To bylo v roce 1963. Napsal jsem článek "Výprodej dějepisu?", ve kterém jsem nové dějepisné učebnice dost znectil, a to jak po odborné, tak částečně i po politické stránce. Tehdy už to bylo možné, doba se měnila a i když na veřejnosti nebyly změny příliš znatelné, kdesi v podzemí to začalo kvasit a vřít. Část tohoto podzemního chvění jsme mohli zaznamenat právě v Dějinách a současnosti, a to také tím, že se k mému článku o učebnicích rozvinula nečekaná diskuse. Byla to ovšem jen malá součást začínajícího pohybu ve vědomí inteligence. Historici, zejména ona velká část z nich, která se věnovala dějinám KSČ nebo KSSS, začali nahlížet obrovský rozpor mezi historickými dokumenty a tím, co se učilo, i tím, co dosud sami psali do článků, knih a učebnic. Pokoušeli se výklad dějin vylepšit, a to tak, aby zůstal v mezích daných marxismem leninismem. Jistěže šlo o pokrok, nicméně výsledky byly příliš často takové, že by nad tím člověk nejraději brečel. Oni to ovšem chápali jinak, viděli právě jen pokrok, a tak i článek toho druhu, jaký jsem napsal o učebnicích, automaticky zařazovali do progresivně marxistického proudu. Inu, nevím. V závěru dosti bouřlivé diskuse o učebnicích, která se změnila v diskusi o dějepisu jako takovém, jsem psal: "…nepochybný přínos, který přinášela orientace na nejnovější období, zdůraznění dějin hospodářství a techniky, revolučních tradic i postavení lidových vrstev, je přínosem právě jen tehdy, jestliže nejsou opomenuty ‚tradiční' složky dějepisného výkladu. Náležité ocenění nejnovějších dějin ztrácí na významu, podcení-li se proto starší epochy; období revolučního vzepětí nelze vysvětlit bez objasnění období tzv. klidného vývoje a právě tak výklad o postavení lidových vrstev neměl by mít protějšek jen v paušálním odsudku ‚vyšších' společenských tříd, ale ve vysvětlení jejich negativní i kladné úlohy v dané společnosti."

V té době už byly patrné změny i v aparátu společnosti. Brzy poté, co jsem nastoupil do redakce Vlastivědy, odjel Robert Horák s početnou stranickou a vládní delegací na Kubu. Když se vrátil, svolal všechny pracovníky společnosti do velké zasedačky, povstal a za všeobecného nadšení zvolal: "Soudruzi, přivezl jsem radostnou zprávu: na Kubě je na nezadržitelném pokroku socialismus a komunismus, Kuba se stává jedním ze členů velké rodiny tábora míru!"

Robert Horák se mi tehdy jevil jako komunistický fanatik. Za necelých pět let poté vyhodilo ÚV KSČ jeho i Karla Maršálka ze společnosti pro pravicový oportunismus. Doby se mění a my se měníme v nich, že?

Přijetím Milana Churaně začala další etapa nejen pro Dějiny a současnost, ale i pro mne. Časopis pokračoval v započatém kurzu, byl oblíben mezi autory, progresivními historiky, i mezi čtenáři. Redakce si ale teď už vystačila sama a dala mi najevo, že stačí, když s ní budu spolupracovat autorsky. Uvízl jsem v Československé vlastivědě.

Personální obsazení Vlastivědy takřka odpovídalo Mackovu velkému projektu. V redakci pracovala jediná žena, Eva Skřivanová, k níž jsem měl zvlášť blízký vztah; kromě Jaroslava Jemelky a mě tu byli ještě tři další redaktoři. Jeden, Radovan Šimáček, byl už starší pán silně národoveckého zaměření, druhý byl historik umění Bohumír Mráz a třetí - říkejme mu zde tak, jak jsme ho nazývali my: Kočičák. Ten člověk měl smůlu, že se narodil do špatné doby (dnes by se uplatnil výrazněji), a štěstí, že pracoval právě v Československé vlastivědě. Jaroslav Jemelka byl přísný vedoucí, ale neskonale nerozhodný, a tak trpěl Kočičákovy pracovní zálety - každodenní pracovní výlety, které se patřičně a zdánlivě neodůvodnitelně protahovaly. Zdůvodnění bylo ovšem racionální a jednoduché, protože šlo o opravdové zálety. Kočičák byl typem člověka, jemuž se říká sexuální velmoc. Měl zápisník s telefonními čísly svých přítelkyň a ty obden nebo i každodenně obtelefonovával, aby se dozvěděl, kdy na něj mají čas a chuť. Vůbec to nebyl zlý člověk, naopak, nicméně sex bylo jediné, o co měl opravdový, dá se říci hluboký zájem, všemu ostatnímu se věnoval, až když ukojil své primární i sekundární sexuální choutky. Za jeho choutky sekundární bylo možno považovat fotografování obnažených přítelkyň, které zacházelo až do úrovně fotodokumentace.

Brzy se ukázalo, že Jemelka tolerováním Kočičákových výletů učinil osudovou chybu. Spolu s Bohumírem Mrázem jsme usoudili, že přece všichni redaktoři jsou si rovni, a že také my dva si můžeme někdy udělat výlet - i když ne právě sexuální. Bohumír Mráz patřil k několika málo výtvarným kritikům, kteří se zabývali nefigurativním uměním, v té době ještě nepovoleným či spíše zakázaným. Nevím, co si ode mne sliboval, v každém případě však mu vyhovovalo brát mne s sebou na krátké návštěvy nefigurativních umělců. Tak jsem se seznámil s částí tehdejší avantgardy a byl to pro mne několikanásobný šok. S údivem jsem kupříkladu zjistil, že na opačném konci ulice, v níž jsem bydlel (Slavíčkova ulice v Bubenči), sídlí přední avantgardní sochař Jan Koblasa. Toho jsme navštívili jako jednoho z prvních a pak jsme chodili do dalších ateliérů. Teprve potom - jako by odhaloval jakési tajemství - mi Bohumír sdělil, že mne tedy s sebou vezme k Mikuláši Medkovi.

S Mikulášem Medkem se snažili navázat kontakt mnozí výtvarní teoretici a kritici i další lidé, kteří měli zájem o výtvarné umění. Většinou se chovali tak, jako kdyby šlo o osobnost geniální, zcela mimořádnou. Byla to zajisté pravda, bohužel také pokud jde o vztah k alkoholu. Kdo se s ním snažil sblížit, vzal ho do hospody a bylo to. Já jsem ale miloval posezení s Mikulášem Medkem v jeho kuchyni u jeho velkých hotových a právě dohotovených nefigurativních pláten, z jejichž hluboké nádhery mě tehdy přecházely oči. Nevím, čím vším - kromě zcela neopakovatelných obrazů - si Mikuláš podmaňoval lidi. Kupodivu i osobním stykem, což bylo zcela zvláštní; opravdu byl osobností naprosto mimořádnou: alkoholika s tak ostrým důvtipem, s takovým smyslem pro logiku a nepředsudečný úsudek se jen tak nepotká. A přitom to byl geniální malíř.

Od té doby jsem několikrát slyšel, že Medkova díla z tohoto období nejsou vrcholem jeho tvorby. Nevěřím tomu. Už proto ne, že jsem ovlivněn tím, jak jsem s Bohumírem Mrázem a jeho věrným spolupracovníkem Antonínem Hartmanem (spolupracoval později s Tváří) sedával u Medka v bytě a spolu s ostatními povídal o tom, čím a jak k nám hovoří poslední Mikulášovy obrazy. Medek býval při takových příležitostech střízlivý (nebo takřka střízlivý) a s živým zájmem těm povídačkám naslouchal. Nevím jak a proč, ale snad mu tyto hovory i něco řekly. Jednou se takového posezení zúčastnil jistý zavalitý, na první pohled sice konformní, ale inteligentní člověk, kterého nám Mikuláš Medek představil jako Ludvíka Součka, primáře stomatologického oddělení střešovické nemocnice. Ludvík Souček se chystal jeden z Medkových obrazů koupit. Slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že jej s Bohumírem Mrázem navštívíme. Ještě předtím nás Mikuláš Medek stačil před ním varovat - pozor na něj, je to kovaný komunista. To ovšem bylo patrné i bez tohoto upozornění. My jsme ale i tak v dohodnutém termínu za Součkem do jeho bytu zašli. Bylo to v polovině šedesátých let, v době politického uvolňování a Mráz i já jsme také patřičně nadávali na poměry a - jak se slušelo a patřilo - na prezidenta Antonína Novotného. Když jsme odcházeli, náš hostitel vážně pronesl: "Teda kluci, to vám řeknu, ještě nikdo se přede mnou neodvážil nadávat na komunisty tolik, jako vy dva."

Odbočuji. Po dlouhých letech, v roce 2002, tomu náhoda chtěla, že jsem se, i když in margine účastnil natáčení televizního filmu o Ludvíku Součkovi. Měl jsem před kamerou povídat, jak jsem u Mikuláše Medka poznal Ludvíka Součka. Začal jsem vykládat příhodu, o které jsem se domníval, že je docela zábavná: jednou jsme přišli k Medkovi a on měl opuchlou tvář. "Tak jsem si myslel, že ten Souček, když je primářem na stomatologii, umí vrtat zuby. Ale on to vůbec neumí, vrtal mi všechno možné jen ne zuby." "Stop", zahřměl režisér. "To jsme tu ještě neměli, že by Ludvík Souček byl primářem. Jak jste na to přišel?" Vysvětlil jsem mu, že Ludvíka Součka jsem znal málo, že však Medek o něm vždycky mluvil jako o primáři, a po tomto vysvětlení mi režie dovolila příhodu dopovídat. Ve filmu ji vystřihli.

Vraťme se však do šedesátých let. Jak roky tehdy šly, jeden za druhým, rostly potíže režimu s podniky, které si přivlastnil, s lidmi, které ovládal, a s kulturou, kterou tito lidé pod jeho tlakem vytvářeli. Minule jsem se již o tom zmínil: různým tempem a s rozdílnou důsledností začali mladí historici, s nimiž jsem přicházel do styku prostřednictvím Dějin a současnosti, docházet k závěrům že "jejich" věda je postavena na lži a že má-li být opravdu vědou, musí se zbavit nepravdivých, lživých dogmat. Filosofové zjišťovali, že kromě Marxe existuje i mladý Marx a že v jejich vědě lze používat "buržoazní", filozofické terminologie. Ve všech oborech vědy, kultury a osvěty pozvolna vzkvétal antidogmatismus. Režim, usuzovali kulturní a vědečtí pracovníci, se neprávem honosí přívlastkem komunistický. Ve skutečnosti režim marxismus potlačuje, provozuje tuhou cenzuru a znemožňuje jeho plné rozvinutí a všeobecné rozpoznání, že marxismus je nejprogresivnější metodou vědy, kultury, hospodářství i osobního života na světě.

Lidé, kteří takto uvažovali, ovšem v drtivé většině už nebyli tak mladí, aby byli panicky čistí; mnozí z nich měli za sebou díla a dílka s všelijak ideologicky pokrouceným povídáním o příslušném tématu, jinak řečeno různým způsobem se i oni podíleli na dosavadním dogmatismu.Většina z nich však nebyla ochotna, často také z obavy o vlastní existenci a kariéru, tuto osobní účast upřímně reflektovat (taková reflexe by nemohla nedospět až k hořkému závěru, že je třeba pracovat a žít úplně jiným způsobem) a účastnila se módní obrody marxismu. Té byla plná společnost.

Podobně jako Bohumír Mráz a Milan Churaň i já jsem měl od tohoto hnutí odstup. Po dlouhých létech se mi zdá, že jsme to měli my, lidé, kteří jsme přímo vědecky nepracovali, poněkud snazší, protože jsme se nemuseli obávat vlastních lží. Ostatně pokud jde o Milana Churaně, musím poopravit to, co jsem napsal minule. Milan Churaň se ucházel o místo redaktora Dějin a současnosti již v roce 1962. Tehdy však dostal přednost František Svátek, ale ten pobyl v redakci jen jistý čas, pak se odebral na lepší, stranicky významnější místo. A tak Milan Churaň roku 1963 místo redaktora v ĎaSu přece jen získal. Pokud to poměry dovolovaly, zbavoval se časopis jeho působením předsudků, které dosud panovaly nejen ve veřejnosti, ale i mezi historiky - a těch bylo dost.

Pokud jde o mne, pozvolna jsem docházel k závěru, že je zapotřebí postavit se proti antidogmatickému proudu, protože se snaží nahradit jeden marxismus druhým, jeden nepravdivý pohled na svět jiným. Zdálo se mi také, že režim není tak silný, aby zabránil prezentování názorů, které byly v rozporu s tím, co se tehdy mělo mluvit a psát. Přímo na půdě společnosti se mi tímto způsobem podařilo vystoupit jen jednou. Skandál, který z toho vznikl, je už povětšinou zapomenut. Ale stál za to.

Skandál začal tak tiše, že by byl nikdo neřekl, jakých nabude rozměrů.. Jednoho dne jsem byl spolu s Jaroslavem Jemelkou předvolán k tajemníkovi (Robertu Horákovi). Tušili jsme, že si nejdeme pro pochvalu, protože práce na Československé vlastivědě nepostupovala tak rychle, aby toto dílo mohlo po českých lučinách a hvozdech šířit slávu společnosti s dlouhým jménem a jejího předsedy akademika Macka. Do jaké míry jsme za to mohli my (redakce), lze těžko posoudit, protože podíl té druhé strany, československé vědy, byl olbřímí. Při projektu Československé vlastivědy společnost evidentně vycházela z třídních přestav o postavení a situaci vědy, která se za socialismu sama od sebe rychle rozvíjí, a nikoli ze skutečnosti. Pokud jde o historiografii (ale pravděpodobně i o jiné další obory), předpokládali autoři projektu, že čím má kdo vyšší vědeckou funkci, tím fundovanějším a zručnějším je autorem. To nesouhlasilo s realitou; mnozí z vědeckých hodnostářů byli dosazeni do vysoké funkce nikoli pro svou vědeckou, nýbrž politickou fundovanost, což se projevilo jak na kvalitě rukopisů, tak na zdržování termínu, ve kterém jsme je dostali.

Vcházel jsem do Horákovy pracovny s podezřením, že "naše věda" nebude chtít tento svůj podíl na zdržování Vlastivědy uznat. Toto podezření vzrostlo, když jsme zjistili, že s Robertem Horákem sedí za stolem sám akademik Macek. Mackovi však nešlo o apologetiku naší vědy, nýbrž o to, aby jednotlivé svazky byly co nejdříve na světě. Vyslechl naše stesky, něco z toho si poznamenal a zdál se být poněkud otřesen (tak jsem ho viděl tenkrát poprvé a naposled). Jako by ho toto nazření do opravdového života vědy přimělo k tomu, že se protáhl, vstal a pronesl úplně mimo kontext osudný výrok: "Víte, ten Vašek Král je taky pěkný čuně. Vzal zápisy ze zasedání vlády a udělal z nich pamflet: přiřadil k sobě věty, které k sobě vůbec nepatří, a dávají úplně jiný smysl než původně. A ještě k tomu ty dokumenty zničil, aby se to nedalo dokázat." Tím zřejmě o Václavu Královi řekl vše, vzápětí změnil předmět hovoru.

Neustále mi to v příštích dnech vězelo v hlavě. Od toho, co prozradil takto poloveřejně o Králově knížce ("Cestou k únoru"), nemohl Josef Macek ustoupit. To přece musel vědět právě tak dobře, jako že společnost vydává časopis Dějiny a současnost. Kdyby se Královy machinace podařilo nějakým způsobem prokázat, "obohatilo" by to tehdejší dosti zastaralé konvence, jichž se přidržovali historikové, o zásadu, že lhát se nesmí o nikom, byť by byl podle autora nebo ÚV KSČ třídní nepřítel. Radil jsem se o možnosti něco o Králových zásadách publikovat v redakci Dějin a současnosti, ale nikdo nevěděl, čím nahradit zničené dokumenty. A bez nich se nedalo dokázat nic. Okolnosti však byly opět jednou na mé straně. Právě v tu dobu se ozval Vilém Prečan, s nímž jsem udržoval styky od doby, kdy se ze Slovenska přestěhoval do Prahy. Prečan pracoval v oddělení nejnovějších dějin Historického ústavu, tedy u Krále. Chtěl se se mnou sejít a nebyla to náhoda. Řekl, že mi ukáže něco zajímavého. A splnil svůj slib: přinesl fotokopie ze zápisů zasedání československé vlády, oněch zápisů, které byly podle mínění dr. Krále zničeny. Nevybíravými výrazy pohovořil o odporu svém i celého oddělení nejnovějších dějin proti Královým vědeckým metodám a žádal, abych v žádném případě nikomu neříkal, jak jsem získal ony fotokopie. Jinak však prý s nimi mohu naložit podle svého uvážení.

A to nebylo příliš obtížné. Srovnání původních dokumentů a artefaktů, které z nich vyrobil dr. Václav Král, vyznělo katastrofálně. Editor bez upozornění vytrhal z kontextu odstavce i věty, pospojoval je tak, že dávaly jiný, mnohdy opačný smysl, dokázal, aniž varoval čtenáře, vyrobit z dlouhého textu dokument o třech řádcích a další historicko-kouzelnické kousky. Nebylo obtížné sepsat sedm druhů Králových odchylek proti poctivé ediční práci a po pravdě dodat, že ve výčtu by bylo možno pokračovat. Článek s názvem Výbor vybraných dokumentů, který jsem napsal pro Dějiny a současnost, závěrem zdůrazňoval zásadu "respektovat, že to, co se stalo, stalo se právě tak, jak se to stalo, a nijak jinak" - tedy nelhat o nikom a o ničem. Protože Králova publikace tuto zásadu vážně porušila, nebyla použitelná ani k vědeckým, ani k osvětovým účelům. Po politické stránce pak, napsal jsem, Králova publikace navazuje na metody "kultu osobnosti", jak se tehdy říkalo stalinismu.

Bylo ovšem očividné, že otištění takového článku nebude snadné. Královy machinace směřovaly proti "třídnímu nepříteli" a jejich odmítnutí znamenalo uznání toho, čemu ideologové tehdy říkali positivismus (to znamená, že se ani o buržoazii nesmí lhát), a pak - dr. Král byla osobnost, o jejíž intimních stycích se sovětským velvyslanectvím všichni dobře věděli.

Reakce se projevila okamžitě. Článek ještě ani nebyl redakčně upraven a už jsem měl v redakci návštěvu. A byla to vzácná návštěva - sám dr. Václav Král. Přál si se mnou hovořit mezi čtyřma očima. Šli jsme do malé zasedačky a on okamžitě vyhrkl: "Tak mládenče, nebudeme si hrát na slepou bábu, kolik za to?" I když často potřebuji trochu času k tomu, abych pochopil přízemní věci praktického života, toto jsem pochopil okamžitě. Řekl jsem dr. Královi, ať se mi nepokouší tuto nabídku opakovat, že článek v žádném případě nestáhnu, on na to zabrblal něco takového, že tedy uvidím, zač je toho loket, a tím naše rozmluva skončila. Příliš chytré to od dr. Krále nebylo, historici už o článku věděli a já jsem ustoupit nemohl, dokonce i kdybych toužil po úplatcích nebo nějakých privilegiích. To vše bylo zcela jednoduché a jednoznačné. Dr. Král podnikl další krok a vystoupil z autorského kolektivu Československé vlastivědy. Ani tento krok však nebyl příliš účinný: během týdne ho ochotně nahradil Václav Kural.

K zákazu publikovat můj článek tedy měla posloužit oficiální procedura, která začala brzy poté. Ani nevím, jaké všechny útoky musela přestát redakce ĎaSu, ale přestála je. Pokud jde o mne, vyžádal si mě k telefonu referent ideologického oddělení ÚV KSČ, jímž nebyl nikdo jiný než - Karel Kaplan. Člověče, řekl mi, ty chceš otisknout takový ostrý článek proti Královi (Kaplan mi tykal, zřejmě si myslel, že jsem člen KSČ), ale jemu se to nelíbí, pokračoval, a je to vlivný člověk. Měl bys článek stáhnout, bude z toho děsná ostuda. Odpověděl jsem, že to je v pořádku, když někdo vydá tak ostudnou knížku, má z toho být ostuda. Takže ty to nechceš stáhnout, viď, ptal se mě ještě jednou Kaplan. Odpověděl jsem že ne a on na to řekl, že tedy dobře, že se to musí předložit k rozhodnutí akademiku Mackovi. V duchu jsem zajásal - nejen já jsem nemohl souhlasit s tím, že článek nemá vyjít, Josef Macek přece taky ne. A kromě toho mu možná (pravděpodobně?) bude vyhovovat, když článek vyjde.

A tak článek skutečně vyšel. Král opět udělal to nejhorší, co mohl, pustil se se mnou na stránkách Dějin a současnosti do polemiky; veřejně, i když v obecné a zastřené formě hájil donebevolající nekorektnosti historické práce, a tak ta polemika byla pro něj předem prohraná. Redakce Dějin a současnosti ve srozumění s Karlem Maršálkem to závěrem velmi jemně, ale srozumitelně napsala. Věděla už tehdy, že je to jeden z hřebíků do její rakve?

Nad Dějinami a současností se totiž začaly stahovat mocenské mraky. Tak jak to odpovídalo situaci, časopis přinášel stále nové texty vymykající se z oficiálního pojetí historické vědy (také můj článek o Králově knížce přispěl k nespokojenosti vyšších orgánů s Dějinami a současností). Zdálo se, že i oficiální autoři se neodvážili psát do ĎaSu zcela konformně. Ale našli se také historici, kteří považovali za nezbytné dát v dané situaci svou vědu do služeb politiky. Do redakce Dějin a současnosti, jak jsem s nelibostí pozoroval, stále častěji chodil Milan Hübl a nosil statě dr. Husáka, nedlouho předtím propuštěného z vězení. Tyto texty o slovenském povstání v roce 1944 byly zaměřeny proti české oficiální politice a proti Čechům vůbec, a navíc byl samozřejmě jejich pohled velmi komunistický. Dr. Gustáv Husák ovšem, to je třeba vědět, platil tehdy i v Praze za odvážného a perspektivního reformního politika.

Byl jsem proti tomu, aby se takové texty, i když je zplodil "antidogmatický" politik, otiskovaly třebas i jen na kuléru, a dostával jsem se čím dál tím víc do sporu s většinovým názorem. Můj vztah k Dějinám a současnosti se uvolňoval. Opět tomu přála shoda okolností.

Eva Budilová, redaktorka společnosti a má dobrá známá, se v ordinaci u doktora sešla s Marií Šolleovou. Marie Šolleová se právě stala redaktorkou časopisu Svazu spisovatelů Tvář. Měl být "tribunou" mladých básníků, ale ti neměli s časopisem zkušenosti a nevěděli si rady jak sehnat nějaké články a jak je dát dohromady, aby vytvořily časopis. Marie Šolleová, která předtím pracovala v televizi, si také nevěděla rady; navíc se právě vdala a čekala dítě, takže se po pracovní stránce ocitla v pěkné bryndě. Eva Budilová, která tehdy měla přehnané mínění o mých schopnostech, jí poradila, aby se obrátila na mne. To se stalo, a já jsem se tak dostal mezi spolupracovníky časopisu Tvář, v jejíž síti jsem natrvalo a rád uvízl. Ale to už je jiná kapitola.

Má - ale nejenom má - kapitola s Dějinami a současností právě v této době končila. Pracovník ideologického oddělen í ÚV KSČ Jaroslav Pecen, který stranicky pečoval o společnost pro šíření, byl již delší dobu znepokojen oportunismem, který spatřoval v redakční práci Dějin a současnosti a nadto i v některých dalších činnostech společnosti. Prostřednictvím dalších pracovníků ideologického oddělení upozorňoval na tyto znepokojivé jevy vedení společnosti, ale to nedbalo varování. Šedesátá léta byla mimořádná doba, lidé se během několika měsíců měnili jako jindy za celé roky. Během několika let se i ve vedení společnosti stali z věřících komunistů věřící antidogmatici. Robert Horák a Karel Maršálek bez jakéhokoli nátlaku podpořili Dějiny a současnost, takže vedení společnosti nepodniklo nic k nápravě stavu, který se podle ideologického oddělení stále zhoršoval. A tak jednoho únorového dne roku 1965 číše trpělivosti ideologického oddělení přetekla. Ústřední výbor se rozhodl odvolat vedoucího tajemníka společnosti i jeho zástupce (Roberta Horáka a Karla Maršálka) a šéfredaktora Dějin a současnosti Zdeňka Šikla. Bylo to naštěstí v době uvolnění v šedesátých letech, a tak všichni tři sehnali poměrně slušná zaměstnání. Milana Churaně nechali v redakci Dějin a současnosti i pod novým šéfredaktorem - zřejmě proto, aby časopis zcela neztratil kontinuitu. Než se rok s rokem sešel, vyhodili i jeho. Byl nestraník, a tak získal zaměstnání mnohem horší než ti, kteří odešli před rokem.

Po administrativním zásahu ÚV jsem považoval za samozřejmé, že členové redakční rady mají odstoupit. Já jsem to udělal okamžitě, ale byl jsem jeden z mála. Většina nechápala, proč by to měli dělat (přitom to bylo samozřejmé: už proto, aby se veřejnost dozvěděla, že se stalo cosi, s čím nelze souhlasit). Měl jsem na toto téma zajímavý rozhovor s Bedřichem Loewensteinem. Bedřich sice chápal zásah ÜV jako administrativní akt, nicméně se domníval, že na něj KSČ měla právo. Podívej se, řekl mi, vždycky přece vydavatel určoval zaměření a personální složení časopisu. To, co se stalo, není tedy nic obzvlášť mimořádného. Asi to nebyl ojedinělý názor. A tak z redakční rady vystupovali členové postupně a nadto neodešli všichni.

Pro mne to vše bylo námětem k přemýšlení, jak pracovat v novém časopisu, ve Tváři. Domníval jsem se, že Dějiny a současnost si zasloužily lepší konec, než jaký jim připravilo ideologické oddělení ÚV KSČ, a připravoval jsem se na to, že ani Tvář to nebude mít s vládnoucí stranou snadné.

(pokračování příště)

(www.bohumildolezal.cz)