Zaří 2003

Benešovy dekrety - zástupný problém černého svědomí

Jan Mlynárik

Ignoroval bych, kdyby se Benešovy dekrety daly do rámečku a sám jejich signatář byl vyznamenáván a vzýván. Samy o sobě jsou historickou skutečnosti našeho nelidského práva. Ovšem zde nejde o dekrety jako takové. Když diskutujeme jenom o nich, jako o právních listinách, nedocílíme ničeho, nedobereme se podstaty věci. Povšimněme si diskuse současných držitelů moci: „útok na dekrety je útokem na právní kontinuitu našeho státu a je proto v zájmu národních zájmů“ (?) „tomuto útoku čelit, což se dá logicky pochopit a přilákat v předvolebním klání hlasy.“

Papaláši už ovšem neřeknou: „Útok na dekrety je útokem proti našemu černému svědomí, totiž, že dodnes jsme se lidský ani státnicky nevyrovnali s jejich konkrétními důsledky, s vyhnáním třímiliónové populace našich německých spoluobčanů a rozkradením jejich majetku. Dosud jsme nenašli sílu tyto nelidské akty genocidy odsoudit vcelku, omluvit se vyhnaným a jejich potomkům, projevit lítost nad povražděním desítek tisíc civilních obyvatel, žen, starců a děti a hledat cesty k dohodě i pokud jde o majetkové vypořádání.“

Nafoukaní papaláši se nikdy nesnížili k tomu, aby jednali se zástupci vyhnaných. Oni budou jednat jenom s ústřední německou vládou. Sudeťáci a jejich organizace zůstávali pro ně jenom (jako pro jejich předky) hnojem. Namísto slušného jednání se státnickou moudrosti nafoukanost a velkopanské jednání tam, kde by se slušela skromnost, pokora, předcházející omluvě za hrůzné činy.

A tak jednají i dnes. Problém dekretů a jejich praktických důsledků, totiž vyhnání se všemi důsledky, doslova od sebe odtrhli. Namísto, aby vzali v potaz fakt vyhnání a hledali cestu, jak se s tímto aktem vyrovnat, svedli diskusi do koryta právních spekulací, zda jsou dekrety živé či mrtvé, vymýšlejí si náhražky, zda jsou vyhaslé či hořící, aktuální atd. Dochází se až k velebení dekretů jako posvátných (Grebeníček, Slánský, Bureš). A přitom ani zapřisáhlým konzervativcům a liberálům nevadí, že v obraně Benešových dekretů v zápase za české národní zájmy se ocitli s komunisty na jedné lodi. Ne neprávem se Ransdorf ohání tím, že komunisté tento zápas o „národní zájmy“ vedou již 12 let, zatímco liberálové rozkrádali národní majetek. Je to replika Národní fronty z roku 1945, kdy se na protiněmeckém šovinismu sjednotily všechny politické strany, komunisté, i socialisté, jakož i lidovci.

Dnes dochází v obhajobě Benešových dekretů k revitalizaci obludné fikce poválečné „národní jednoty“, v jejímž duchu se vyhnání a kradení majetku Němců vedlo. Žádný vývoj, žádné poučení z dějin, nic! Zde si Klaus s Grebeníčkem mohou podat ruce: protiněmecký šovinismus je spojuje pevným poutem zločinu vyhnání. Jaká je to pozice, vážení demokraté?

Černé svědomí za zločin vyhnání je hrozná věc. Za vyhánění, etnickou čistku a vraždění kosovských Albánců dnes stojí před mezinárodním tribunálem v Haagu „jugoslávský Lenin“ Milošević. A přitom Milošević nedělal nic jiného než Beneš: bránil integritu státu, bojoval proti „cizákům“ spojených s jiným státem, vyháněl nepřátele. Proč je před soudem? Demokratickým silám Západu trvalo příliš dlouho, než pochopily zhoubnost etnického vyhánění, které se v roce 1945 odehrálo i u nás.

Přestaňme žvanit o Benešových dekretech: zamysleme se nad hrůzou vyhnání a okradeni našich Němců z roku 1945, hledejme cesty k odstranění těchto pozůstatků zločinu z našich myslí, z našich dějin, z našeho černého svědomí, omluvme se a litujme zločinu. Jenom tudy vede cesta do Evropy. Kamuflované výzvy o národních zájmech vedou do minulosti, a také ke Stalinovu stínu a do Asie.

(www.freewebs.com/vanek/index.htm)