Zaří 2003

ČR ignoruje Benešovy dekrety

Petr Placák

Ministr kultury Pavel Dostál podruhé v krátké době napadl rozhodnutí soudů, které vydaly majetek jeho bývalým majitelům. Dostál mluví o prolomení restituční hranice a zpochybnění Benešových dekretů. Přitom tvrdí, že sám nemá nic proti šlechtickým rodům, ale jde mu o princip a dodržování zákonů a zásad dohodnutých po listopadu 1989. V tom platí na tuzemské politické scéně obecný konsenzus. Podívejme se tedy, jak tato zásadovost vypadá ve skutečnosti. Na majetek Karla des Fours Walderode byla v roce 1945 uvalena podle prezidentského dekretu č. 5/1945 tzv. národní správa. Karel Walderode se odvolal a ministerstvo vnitra začalo prošetřovat, jak se Karel des Fours Walderode choval za druhé světové války.

Na základě celé řady svědectví českých občanů o antinacistickém smýšlení Walderodeho, který pomohl svým židovským přátelům v odjezdu do exilu, poslouchal zahraniční rozhlas, od začátku války tvrdil, že Němci válku prohrají, vůči Čechům vystupoval vždy korektně, atd., mu ministerstvo vnitra (řízené komunistou Noskem) vrátilo v roce 1947 československé občanství. Tím byla plně obnovena všechna jeho občanská a politická práva, včetně práv vlastnických. Stalo se tak na základě prezidentského dekretu číslo 33/1945. K fyzickému vrácení majetku, který ovšem nebyl konfiskován, už ale nedošlo, protože přišel vítězný únor 1948. Celé řadě československých občanů byl po válce ponechán majetek, aniž se zkoumala jejich protektorátní minulost - Walderode ovšem prošel přezkumem a majetek mu byl vrácen, respektive byl mu zachován.

Hřebík na hlavičku

Český stát ovšem toto rozhodnutí na základě Benešových dekretů ignoruje a majetek Walderodemu (jeho dědicům - Karel Walderode mezitím zemřel) dosud nevydal. Soudní řízení se vleče léta, případ je dostatečně znám, ale přesto se zásadový Pavel Dostál (nebo kdokoli jiný) neozval. Pavel Dostál ovšem říká, že nerozlišuje šlechtický a nešlechtický majetek, ale nacisty od slušných lidí, a na dokreslení toho uvedl své skvělé vztahy se Schwarzenbergy. To skutečně uhodil hřebík na hlavičku, protože český stát majetek vrátil jen chudší schwarzenberské větvi. Majetnější hlubočtí Schwarzenbergové ovšem také nebyli Němci, ale čeští patrioté, kteří v 19. století patřili mezi průkopníky moderního českého zemědělství a lesnictví včetně odborného školství, kde byla vyučovacím jazykem čeština. Majitel panství, Adolf Schwarzenberg, který vystudoval práva na české univerzitě v Praze, nekolaboroval s nacisty, ale naopak jako pročeskému aktivistovi a státně nespolehlivému živlu (?) mu gestapo zabralo majetek už v srpnu 1940, zatímco Adolf unikl zatčení do exilu v USA, odkud finančně podporoval odboj. Správce hlubockého majetku Jindřicha Schwarzenberga zatklo gestapo a deportovalo ho do koncentračního tábora Buchenwald.

Podle zvláštního zákona

V rozporu s duchem hned několika tzv. Benešových dekretů, které po válce upravovaly majetkové vztahy, však dodnes nebyl hlubockým Schwarzenbergům jejich majetek vrácen. V roce 1947 totiž přijal režim Národní fronty zvláštní zákon, podle kterého měl být Schwarzenbergům jejich majetek vyvlastněn bez náhrady. Byl to protiústavní svévolný akt politicky motivované loupeže v duchu poválečné stalinizace ČSR - loupeže, ke které však došlo až po rozhodném restitučním období, tedy po únoru 1948. Český stát se ovšem tváří, že národní správu v roce 1945 uvalil na nacistický majetek, a ne na schwarzenberský majetek zabavený německými okupanty. Nejde tedy o Dostálův boj s nacisty, ale o potvrzení nacistického bezpráví. Podobně se dodnes nevrátil některý arizovaný majetek - rovněž v rozporu s Benešovými dekrety (viz dekret číslo 5/1945 o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody). To je ovšem podle ministra Pavla Dostála zřejmě v pořádku. Ten se statečně (?) ozve jen tehdy, když hrozí, že stát (Ministerstvo kultury České republiky) musí vydat nějakou památku, jejíž správa pohlcuje finanční prostředky, zatímco na živou kulturu se pak peněz nedostává. Nejde pochopitelně jen o Dostála, ale o celou českou politickou reprezentaci odleva doprava, která se zaklíná věčností Benešových dekretů, ačkoli vůbec nejde o věčnost ani o principy, ale jen o dobový, nedůstojný, trapný tanec mezi komunistickými pukavci.

(Lidové noviny)