Zaří 2003

Výstup na Chi Lai Shan

Miroslav Rozehnal

Výstup na Chi Lai Shan 2. - 4. dubna 1999

Dlouhý čas uplynul od našeho posledního výstupu na hory. Času bylo málo, práce mnoho, však to každý zná. Až v dubnu se nasbíralo něco volných dní. V úterý 4.4. byl takzvaný "Svátek zametání hrobů", kdy lidí uklízejí po zimě hroby svých blízkých, zapalují tam svíčky a vonné tyčinky a obětují "papírové peníze" duším předků. Díky tomu byly čtyři volně dny a my jsme si řekli, že toho nemůžeme nevyužít. Podařilo se mi přemluvit Šandy (manželka), aby se aspoň na dva dny postarala o Phoebe (dcera) sama a nechala mne a Mira Bakoše věnovat se našemu oblíbenému šílenství, dobrovolnému huntování těla v horách.

Neděle 2.4.

Od rána prší a předpověď slibuje na příští dny jenom to samé. Máme tím zkaženou náladu, ale přesto se rozhodneme jet, i kdyby jenom na chvilku vypadnout z města a podívat se do hor. Vyjíždíme něco okolo jedné odpoledne. Naše cesta začíná na motorce. Důvod je prostý - auto je na parkovišti, které je vzdálené asi patnáct minut chůze. Parkování v Tchajpej není levné ani jednoduché. Dáváme věci do auta a vyjíždíme. Celkem řídkou dopravou jsme za pár minut na dálnici číslo 3 a vesele uháníme na jih. Pomalu přestává pršet.

Zastavujeme se na odpočívadle poblíž města Kuanhsi. Po přestávce chceme pokračovat dál, když tom při východu si všimnu vývěsky, která říká, že křižovatka dálnic 3 a 1, na které jsem jsem chtěl odbočit, je dnes pro opravy zavřená. Ještě se ptám na informacích, ale je to tak. Musíme křižovatku přejet a pokračovat na další exit. Problém nastává po pár kilometrech - na dálnici je zácpa. Šnečím tempem jedeme asi půl hodiny, než se dostaneme k výjezdu.

Sjíždíme z dálnice dolů a přes město Toufen hledáme cestu na dálnici číslo 1. Naštěstí je cesta dobře značená a nemáme s hledáním žádné problémy. Za chvíli jsme na dálnici a pokračujeme směrem na jih. Mraky se trhají a začíná svítit slunce. Už si libujeme, jak jde všechno dobře, když v tom se zase dostáváme do zácpy. Naše průměrná rychlost je zhruba dvacet kilometrů za hodinu. Plížíme se kupředu a já děkuji za automatickou převodovku.

Už je skoro tma, když konečně dojíždíme k našemu exitu, městu Fengyuan.

Sjíždíme z dálnice a stavujeme se na večeři v nějaké kavárně. Protože je to poslední pořádně jídlo před výstupem na hory, dopřáváme si steaky. Stavujeme se ještě na nákupy v obchodě 7-11 a pak už za tmy ujíždíme do hor. Dostáváme se na začátek Central Cross-Island Highway a stoupáme do kopců.

Ujedeme asi třicet kilometrů, k výletnímu středisku Ku-kuan, když nám cestu zahradí závora a na ní oznámení, že cesta je zavřená. Při loňském zemětřesení byla poškozena a ještě pořád není kompletně v pořádku. Navíc na několika místech došlo k novým závalům (věčný problém všech cest v horách) - prostě musíme zpátky. Naštěstí na místo našeho určení vede ještě jedna cesta. Stavujeme se na policii zeptat, zda je průjezdná a dostává se nám kladně odpovědi. Rychle sjíždíme zpátky do nížiny a objíždíme hory přes město Puli do městečka Wushe (Mlžná

vesnice). Ve vesnicích okolo Puli ještě občas vidíme památky na zemětřesení - poškozené domy právě v likvidaci, holá místa po spadlých domech, ale vidíme i lešení novostaveb a celkové se zda, že region se začíná vzpamatovávat z prožité hrůzy. Právě tady poblíž bylo totiž epicentrum.

Z Wushe cesta začíná prudce stoupat. Wushe leží ve výšce 1148 metrů a za hodinu a třicet kilometrů se dostáváme do průsmyku Wuling ve výšce 3275 metrů. Je to nejvyšší místo, kam lze na Tchaj-wanu dojet autem. Kousek pod průsmykem je chata Hohuanshan (tak se jmenuje i hora hned za chatou).

Parkujeme a jdeme se podívat do chaty, jestli mají místo. Ale protože už je po jedné hodině ráno, všichni (včetně obsluhy) už spí. Opět máme smůlu a vracíme se do auta spát. Obloha je čistá, hvězdy září všude okolo jak okna mrakodrapu ve městě. Cestou do auta je nám nějaká zima, proto v autě využívám jedné z mnoha funkcí tohoto stroje a měřím venkovní teplotu. Je tam nula. Teplé se oblékáme, ještě zatopíme a pak usínáme.

Pondělí 3.4.

Protože jsme dobře oblečení, není nám zima a podaří se nám celkem dobře vyspat. Avšak ranní probuzení není veselé. Noční čistá obloha zmizela a místo ní jsme v oblacích. Viditelnost mizerná. S protáhlými ksichty jdeme do chaty na snídani a přemýšlíme co teď. Počasí se nám nezdá příznivé na nocování nahoře, jak jsme původně plánovali. Po poradě s mapou vidíme, že by se celá trasa dala zvládnout za jeden den. Rozhodneme se, že to zkusíme.

Bereme jenom jeden batoh, do kterého dáme jenom nejnutnější věci, jídlo, vodu a tak. Vyrazíme z parkoviště okolo chaty Sněžný dům do lesa. Chilaishan je zajímavý tím, že se napřed jde mírně z kopce, načež se vyleze na jednu menší horu. Potom se prudce sestupuje dolů k chatě u Černé vody. Teprve odsud začíná výstup na hlavní hřeben Chilaishanu.

U Černé Vody jsme vcelku rychle, za hodinu a půl, přesně podle odhadů v mapě. Dáváme si pauzu, něco k jídlu a pití. Chata u Černé vody není žádná velká sláva, je to vlastně jenom taková malá bouda o jedné místnosti, kde se dá přespat. Ale kupodivu je tam elektřina - ze solárních článku za chatou. Po nabytí nových sil začínáme stoupat na hřeben Chilaishanu.

Začíná skutečný horský terén, prudké stoupání, často se musí přelézat spadlé kmeny, vylézat na převisy a podobně. Za další hodinku jsme u dvou chatek, které mají optimistické názvy Úspěch 2 a 3. Dáváme si další pauzu, ale na úspěch se příliš necítíme. Časově to opět vypadá, že budeme muset sestoupit dolů bez úspěchu. Zatím ale stoupáme dál nahoru.

Cesta vede přes kameny sesuv a pak opět začíná prudce stoupat do kopce, směrem k chatce Úspěch 1. Občas už se objevují lana pro překonání zvláště nebezpečných míst. U chatky jsme vcelku brzy, ale sil nám ubývá. Po poradě a krátkém odpočinku se rozhodneme lézt ještě kousek dál. Za další půlhodinku jsme už ve vysokohorském terénu, okolo se tyčí štíty Chilaishanu (má tři). Skalními průrvami se dostáváme až na hřeben, k chatě Chilaishan. Od chaty na vrchol je to asi ještě hodina cesty a ujišťujeme se, že na to už nemáme čas. V chatě se taky přespat nedá, je úplně nacpaná, možná, kdybychom si vzali spacáky, tak někde na zemi by se dalo, ale bez nich nám nezbývá než začít se sestupem.

Za celkem krátkou dobu jsme opět u chatek Úspěch 2 a 3, kde si dáváme poslední větší pauzu a debatujeme s dalšími lezci, kteří v chatkách dnes budou nocovat. Pak opět sestupujeme. Chata u Černé vody je naší poslední skutečnou zastávkou. Pijeme vodu, jíme čokoládu a nabíráme síly pro výstup na ten prokletý kopec mezi námi a naším autem. Dávám si speciální výtažek z kuřete, který by (aspoň podle reklam) měl fungovat jako úplně nová baterka ve svítilně. Začínáme s výstupem. Zjišťuji, že reklamy lhaly. Nás výstup vypadá jako z filmů z Everestu. Ujít deset metrů a pak v předklonu hlídat srdce, aby nevyskočilo pusou ven. Začíná se šerit a navíc je mlha. Kopec je snad nekonečný, tolik "falešných vrcholu" jsem snad nikdy neviděl. Poslední úsek už jdeme stylem dvě minuty chůze, dvě minuty z hubou na zemi.

Konečně jsme nahoře, zda se to jako zázrak. Vstupujeme do lesa. Tam už je úplná tma, takže vytahuji svoji osvědčenou svítilnu na čelo a sestupujeme dolů. Jde to sice rychleji než do kopce, ale i tak se musíme často zastavovat. Naštěstí tento úsek není nijak nebezpečný, cesta vede většinou bambusovými houštinami a je dobře značená. Když vyjdeme z lesa, je tma už i tam. A čeká nás opět stoupání, závěrečné k chatě a autu. Za chvíli jsme dokonce na asfaltce a jakékoliv nebezpečí zabloudění je pryč. Závěrečný úsek k chatě jdeme už jen silou čisté vůle, bez sebemenší štipky energie.

Dovlečeme se do chaty a zkolabujeme tam na židličkách. Po chvíli jsme dokonce schopni si objednat, dáváme si čaj a "guláš" (nudle s masem). Za půlhodinku jsme už i schopni začít normálně mluvit, uvažovat a hýbat se. Přesouváme se do auta, topíme a převlékáme se. Pak už sjíždíme dolů z hor, opět směrem na Wushe. Kupodivu jsem schopen řídit, nohy ani ruce se mi nijak zvlášť netřesou.

Těsně před Wushe se obrátíme doleva a jedeme do městečka Lushan, lázní s horkými prameny. Ubytováváme se v prvním hotelu, který přijde pod ruku (mimochodem je velice pěkný a levný) a na pokoji si vaříme čaj a chvilku jenom tak sedíme. Pak jdeme konečně do té horké lázně. Mají to venku pod hotelem a je to velice pěkně udělané. Bazén je "nesymetrický", čili vypadá přirozeně, navíc je obložený kameny a zastřešený dřevěnou stříškou. Ta je celkem potřebná, protože brzy se spouští silný déšť. Máčíme se v horké vodě asi hodinu, po které se doplízíme do pokoje (hotel je v kopci a bazén dole, takže do hotelu musíme trochu do kopce a nohám se to vůbec nelíbí) a brzy usínáme.

Úterý 4.4.

Ráno se nám podaří probudit dřív, než by nám z recepce museli připomínat check-out time. Sprchujeme se, pijeme ranní kávu a balíme. Dáváme věci do auta a vyrážíme na cestu domů. Zastavujeme se na snídani a prohlídku ve Wushe.

Toto pěkně městečko leží na úpatí hor, má dobře klima a nádhernou scenérii. Dole v údolí je veliké jezero, ke kterému ale nesestupujeme, protože bychom museli pěšky kus cesty, z toho zpátky celou dobu do kopce a po včerejšku se na to necítíme. Takže se jenom na jezero díváme svrchu, zatímco snídáme na parkovišti před obchodem 7-11. Pak už sjíždíme definitivně z hor do nížiny.

Cestou se zastavujeme koupit med a čaj. Nabízejí levný med, půl kila za osmdesát. Beru ho dvě a půl kila a bereme taky čtvrt kila nového jarního čaje za tisícovku. O chvíli později už projíždíme městem Puli, což bylo zemětřesením nejvíce postižené město. Teď za bílého dne vidíme víc věci než cestou sem, kdy už byla tma. Většina trosek je už sice odklizena, ale teď probíhá demolice domů, které byly poškozeny a jsou neobytné. Je to docela strašný pohled, vidět nové baráky s trhlinami a rozbitými okny, jak je bagry proměňují v hromady sutin.

Kus za Puli najedeme na hlavní tah na Tchajčung a válíme. Najednou je objížďka - velký most, který byl poškozen zemětřesením a na který je zakázáno vjet z obavy, že by mohl spadnout. Objíždíme ho po menších cestách, ale pak už není žádná překážka mezi námi a městem Tchajčung. Stavujeme se tam na oběd. Parkujeme poblíž naší oblíbené restaurace Napoli a už se těšíme na jejich vynikající pizzu. Ale máme smůlu, Napoli má ten den zavřeno! Naštěstí je poblíž jiná restaurace, Zelená žába, která vaří mexická jídla. Tak si dáváme nějaké burritos a i cosi sladkého ke kávě. Po včerejším odčerpání kalorií si to mohu dovolit.

Pak už nasedáme do auta a vydáváme se na dálnici, na posledních sto a něco kilometrů do Tchajpej. Často sice opět visíme v zácpě, ale asi po třech hodinách jsme na rozcestí s dálnici číslo 3 (už je zase v provozu), která je širší a kde se tvoří méně zácp. Sice samozřejmě na dvě menší zácpy narážíme, ale za další hodinku a něco jsme v Tchajpeji, respektive v předměstí Yungho, kde bydlíme.

Dáváme auto na parkoviště a dojíždíme poslední úsek domů na motorce. Ještě vyšplhat čtyři patra do bytu a pak už shazujeme batohy vysíleni na zem a stavíme na kávu.