Zaří 2003

Příběh herce, básníka a harmonikáře, které zverbovala StB.

Petr Třešňák

„Zavazuji se dobrovolně spolupracovat s federální československou kontrarozvědkou a odpovědně plnit všechny úkoly, které mně budou v zájmu obrany Československé socialistické republiky uloženy.“ Tiskopis s touto či podobnou větou podepsalo v kancelářích Státní bezpečnosti během čtyřiceti let komunistické diktatury celkem asi sedmdesát tisíc agentů. Podle nového zákona máme právo znát nejen jejich jména, ale také písemné záznamy, které o svých konfidentech a jejich práci politická policie vedla. K čemu je to dobré? Osudy lidí, kteří se zlomili, umožňují pochopit zrůdnost komunistického režimu lépe než osudy hrdinů. A dvojnásob to platí o těch, které tajná policie zverbovala přímo v srdci opozice. Tady jsou tři takové příběhy: herec Marek Šimon, básník Egon Bondy a písničkář Jim Čert.

Co řeknou spisy

Nahlédnout do temného světa donašečů politické policie není snadné ani třináct let potom, co se tato instituce zhroutila spolu s komunistickým režimem. Každý občan má sice od minulého roku právo žádat na vnitru o spis jakéhokoli estébáckého konfidenta, musí se však připravit na měsíce i roky čekání. „Na vyřizování máme pět lidí a žádostí jsou desetitisíce,“ vysvětluje prodlení zástupce šéfa archivní a spisové služby na vnitru Pavel Brunhofer. Ale i šťastlivec, na kterého přijde řada, se dost pravděpodobně dočká jen stručného sdělení: požadované záznamy byly skartovány. Poslední šéf Státní bezpečnosti generál Alojz Lorenc totiž v prosinci roku 1989 vydal rozkaz zničit veškeré „živé svazky“ – tedy také záznamy těch, kteří stále aktivně udávali. K dispozici jsou tedy téměř výhradně spisy konfidentů, kteří už v listopadu 1989 byli na udavačské penzi.

Ale i když má žadatel štěstí a udavačův svazek dostane, zdaleka se z něj nemusí dozvědět celou pravdu. Pokaždé, když už StB spolupracovníka nepotřebovala a jeho spis se ukládal do archivu, rozhodl totiž řídící důstojník, co důležitého má být zachováno pro budoucnost a co se může zničit. Zejména ve starších svazcích jsou proto udavačské zprávy často nahrazeny úřednickým shrnutím aktivity konfidenta, které čtenáři mnoho neřekne.

Spolupráce s tajnou policií dodnes vyvolává řadu obecnějších otázek: Do jaké míry znamenal podpis vázacího aktu automaticky morální selhání? Do arzenálu této zločinné instituce přece běžně patřily vyděračské hrozby. Hrůza, kterou její nátlak v obětech působil, je dnes už jen těžko představitelná. Faktem ale je, že pokud „objekt zájmu“ nepovolil, StB pokusy o jeho zverbování časem vzdala. A uchovat si čisté svědomí se dalo i po podpisu. „Případů, kdy člověk sice podepsal vázací akt, ale pak estébákům nic neřekl, je spousta – například režisér Arnošt Goldflam nebo zpěvák Josef Zíma,“ říká znalec archivů Radek Schovánek. Nicméně většina tím údolím tak snadno neprošla: kdo ze strachu, vypočítavosti či zlých úmyslů kývl politické policii na tajnou spolupráci, jen těžko hledal cestu ven. Následující příběhy to přesvědčivě dokazují.

S Havlem v prádelně

V malém vršovickém bytě sedí světlovlasý muž v černém tričku s nápisem Divadlo Járy Cimrmana. Působí přátelsky, ale vylekaně, a jeho modré oči neklidně těkají po místnosti. „Vytěsnil jsem to a snažím se nevzpomínat, je to už dvacet let,“ říká a usrkává čaj. Za dvě hodiny ho vyzvednou kolegové a spolu se Zdeňkem Svěrákem a Ladislavem Smoljakem vyrazí na týdenní zájezd po divadlech jižních Čech. V cimrmanovském představení Afrika bude hrát postavu divocha Ulu. „Dneska žiju něco úplně jiného, ale minulost zapírat nebudu, to by nemělo cenu,“ říká někdejší kulisák, dnes i herec Marek Šimon (51). Osobní přítel Václava Havla, signatář Charty 77 a od roku 1984 do zimy 1988 agent Státní bezpečnosti.

Všechno začalo počátkem roku 1981, kdy si mladý zaměstnanec pražského autoservisu Marek Šimon při návratu z flámu stopl taxíka. V opileckém furiantství mu poručil jet na ruzyňské letiště a cestou blábolil, že unese letadlo a emigruje s ním na Západ. Aby řidiči dokázal, že nemluví do větru, předvedl mu svůj kapesní nůž. Taxikář zalarmoval policii a Šimon skončil ve vazební cele. Nevybral si zrovna nejlepší čas. Vrcholila brutální estébácká kampaň Asanace, ze země utíkali disidenti a policie byla na koni: tak takhle se chovají ti nepřátelé socialismu! Automechanik nakonec za svůj úlet dostal dva roky a mohl ještě mluvit o štěstí. Za mnohem nevinnější hospodské řeči o únosu letadla odešel tři roky předtím osmnáctiletý mládenec Ladislav Ševec z Brna od soudu s devíti lety nepodmíněně.

Mareček, jak mu přezdívali kamarádi, se v borské prádelně nad neckami seznámil s Václavem Havlem, který si tu odpykával čtyřletý trest. A časem se dostali na jednu celu. „Vyprávěl mi o divadle, o svých hrách a disentu. Ve vězení byli i další političtí vězni a těm mě představil. Paradoxně na tu dobu rád vzpomínám,“ říká Šimon. Havel šel na svobodu dřív, ale ještě před odchodem si ho mladík získal jednou věcí: v polovině dvouletého trestu dostal totiž nabídku, že když podepíše spolupráci s StB, může jít za dobré chování domů. Šimon odmítl a raději zůstal v kriminále dalších 12 měsíců. Když pak opouštěl vězeňskou bránu, čekal na něj Václav Havel venku na ulici jako na starého přítele. Následoval podpis Charty a vstup do pražské disidentské společnosti. Krátce poté však zaklepala na dveře i temnější část Marečkova příběhu.

Marečku, podáme vám pero

„Na svobodě proti mně estébáci rozpoutali strašný nátlak. Nevím proč, ale cítili šanci získat ve mně spolupracovníka,“ vzpomíná Marek Šimon. „Nikdy mě fyzicky nenapadali, ale ten psychický tlak jsem nemohl vydržet. Chodili k nám strašně často a máma z toho byla zoufalá. Křičela pak i na moje skutečné kamarády, že jsou estébáci,“ vypráví Šimon. Podle pamětníků se navíc Šimon rád napil, což jeho odolnost zrovna nezvyšovalo. Kdy přesně nátlaku podlehl si nepamatuje, ale tady pomůže spis.

„Na vyšetřovnu StB v Bartolomějské ulici se dostavil signatář Charty 77 Marek Šimon s tím, že se rozhodl sdělit závažné informace,“ stojí v zápisu ze 6. září 1984. K dobrovolníkovi byl ihned povolán službu konající major Karel Fikar, aby jej „vytěžil“. A stálo to za to: Státní bezpečnost se například dozvěděla, že ve sklepě domu ve Slovenské ulici číslo 25 je schován cyklostyl, na němž jistý Ivan Lamper množí ilegální samizdaty. Šimon na mapě označil také dům, do něhož Ivan Havel vozí ke svázání strojopisné výtisky knih nelegální edice Expedice, prozradil i to, že byl pověřen pořídit mikrofotoaparátem dokumentaci procesu s Jiřím Gruntorádem, odsouzeným za vydávání samizdatové edice Popelnice na čtyři roky. Povyprávěl, odkud dostává Charta 77 peníze, a pochlubil se, že ví, kde je uschován její archiv – zatím to prý ale neprozradí. „Z taktických důvodů na něj nebylo naléháno,“ stojí v závěru prohlášení, „Šimon sám uvedl, že tento kontakt s orgány StB musí nejdříve plně zažít, vyrovnat se s ním. Opakovaně žádal záruky svého utajení.“

Celá návštěva působí z úředního záznamu jako náhlé pomatení rozumu. Jak na ni vzpomíná její aktér? „Bylo to zase po nějakých dvou nocích, které se mnou strávili v kotelně a kdy mě přesvědčovali. Další den jsem měl volno, tak jsem šel do hospody, ožral se a řekl si, že na všechno kašlu. Prostě jsem to nevydržel a šel do Bartolomějské,“ loví vzpomínky Marek Šimon. Na některá svá udání si prý už nevzpomíná, za jiná se hluboce stydí. Jediné, co striktně odmítá, je „spisové“ vysvětlení, proč vlastně začal spolupracovat: „Šimon nesouhlasí s jednáním některých členů vedení opozice – například zatímco Václav Benda organizoval okázalou oslavu narozenin své dcery, řadoví signatáři Charty jsou zneužíváni a je na nich požadována ta nejhorší práce,“ stojí v dokumentu. „To je nějaká blbost,“ kroutí hlavou herec. „Nemohli si to vymyslet?“ Odpověď je těžká: samozřejmě mohli, ale podle znalců estébáckých metod je vymýšlení ve spisech nepravděpodobné.

Dva tajní policisté, kteří čerstvě uloveného spolupracovníka navštívili hned nazítří, ho zastihli ve špatném stavu. Zjevně rozrušený Šimon odmítl estébákům prozradit místa archivů Charty a VONS a vyžadoval slib, že na základě předaných informací nebudou zavíráni jeho přátelé. Během rozhovoru ale tajné policii poskytl pár samizdatových periodik a domluvila se další schůzka. Vlak se rozjel a nedal se zastavit: 1. listopadu se Marek Šimon stal agentem Státní bezpečnosti s krycím jménem Simona. Dozvěděl se, kde budou probíhat schůzky, kam volat v případě nouze a že na heslo Metrostav má odpovídat slovem Topič. Další tři roky pak svůj dvojí život tajil přede všemi kamarády – v disentu i v Divadle Járy Cimrmana, kam nastoupil jako kulisák. Nic nevěděla ani jeho tehdejší družka.

Pramen klopí oči

„Byla to schíza,“ hodnotí Marek Šimon roky strávené udáváním Státní bezpečnosti a do jisté míry to jako popis opravdu sedí. Agent Simona své tajné velmi často prosí, aby nepronásledovali jeho přátele, bojí se, že vše praskne, a sděluje jim, že má stále morální zábrany. Na druhou stranu ovšem neváhá estébáky požádat, zda by mu nezařídili prodloužení technického průkazu na embéčko, občas přijme finanční odměnu (celkem 2 500 korun za první rok). „Uvědomoval jsem si, že to dělám ještě horší, ale prostě jsem zrovna potřeboval peníze,“ krčí Šimon rameny.

S odstupem času je těžké zhodnotit, do jaké míry Šimonovy informace disentu ublížily. V prvním roce toho prozradil dost: zmíněné archivy nakonec lokalizoval u filozofa Ladislava Hejdánka ve sklepě, řekl také, kde si Václav Havel schovává ilegální tiskoviny, když jede na dovolenou a kdo mu váže novou hru Largo desolato. A výsledek? Tak například zmíněný cyklostyl, který Šimon vyzradil při svém opileckém entrée, StB shodou okolností nedostala. „Zrovna jsem se musel odstěhovat a odvezl jsem to všechno jinam,“ vzpomíná chartista Ivan Lamper. Ani knihvazač edice Expedice se podle vzpomínek Ivana Havla tehdy nedostal do problémů – s největší pravděpodobností proto, že Mareček neznal jeho jméno, jen polohu činžovního domu, kam Havla s knihami vozil.

Po prvním plodném roce se úspěšné „vytěžování pramene“ zkomplikovalo: Marek Šimon totiž naboural opilý v autě a putoval na deset měsíců do vězení. Když se vrátil, začal se kontaktu vyhýbat, nebylo to však snadné. Více než dva roky na něj důstojníci StB čekali před domem, před divadlem i kotelnou a snažili se domluvit s ním schůzku. „Byl zastižen v přilehlé restauraci na večeři v přítomnosti dalších pracovníků divadla. Příchod operativního pracovníka zaznamenal, ale od té doby se záměrně vyhýbal očima místu, kde operativní pracovník seděl. Operativní pracovník na něho čekal poblíž vchodu do divadla a tajný spolupracovník, přestože byl krátkou dobu sám, sklopil oči a přešel kolem něho,“ zaznamenala policie například pokus o kontakt po představení Divadla Járy Cimrmana 29. února 1988.

Jako poslední páku represivní moc vyzkoušela brutální násilí – koncem roku 1988 přistoupili k Marku Šimonovi v chodbě jeho vršovického domu dva muži a beze slova jej zkopali do bezvědomí. Nelze sice prokázat, že šlo o estébáky, ale je to nanejvýš pravděpodobné. „Byla to opravdu děsivá nakládačka, byl v nemocnici s otřesem mozku a dlouho pak nosil krunýř kolem krku,“ vzpomíná na zranění někdejší Šimonův kolega z kotelny, disident Ludvík Bednář. Ten byl spolu s Olgou Havlovou také mezi prvními, komu se agent svěřil se svým tajným angažmá. „Trochu jsem to tušil, a když mi to řekl, bylo mi to jedno, aspoň jsem věděl, na čem jsem,“ říká Bednář. Podpora přátel Šimonovi pomohla: „Zatvrdil jsem se, že jim už donášet nebudu,” říká. Třicátého ledna 1989 to Státní bezpečnost vzdala a po třiceti osmi schůzkách a 91 předaných zprávách jeho svazek uložila k ledu. Marek Šimon byl volný…

Herec dopije čaj a na hodinkách zkontroluje, kolik času zbývá do odjezdu na divadelní turné. „Bylo to obrovské selhání,“ shrnuje pohled zpět. „Ale víte, co mě na tom štve nejvíc? Že jsem tu spolupráci dokázal ve vězení odmítnout, odseděl si proto rok navíc a pak v relativní svobodě podlehl. Nerozumím tomu a pořád si nadávám, že kdybych vydržel o týden, o dva víc, tak mě možná nechali být.“

Bondy proti kapitálu

„Nikdo o mně neví, že jsem marxist levý,“ napsal kdysi básník, filozof a legenda zdejšího undergroundu Egon Bondy (73). Byla i nebyla to pravda. Že má Zbyněk Fišer, jak zní filozofovo pravé jméno, blízko k marxismu a maoismu bylo mezi jeho přáteli všeobecně známé. Že jde ale zároveň o agenta StB, tušil v minulém režimu málokdo. A přitom to nebyl agent ledajaký, vždyť si politická policie řekla o jeho služby hned třikrát. V letech 1961–68 se hlásil coby Klíma, v první polovině 70. let si nechal říkat Mao a těsně před listopadovým převratem ho StB využívala pod krycím jménem Oskar.

Šedovlasý básník, který nyní žije na bratislavském panelovém sídlišti, ozřejmuje své angažmá hned na začátku schůzky. „Můj politický názor na stalinismus a Sovětský svaz byl od roku 1948 zásadně negativní,“ říká s pohledem upřeným z okna, „ale za ještě větší zlo jsem považoval mezinárodní kapitalismus a imperialismus.“ Vybaven tímto světonázorem nastoupil Bondy v roce 1957 na filozofickou fakultu k dálkovému studiu psychologie a brzy měl příležitost osvědčit ho v praxi. V jeho ročníku se totiž zřejmě koncentrovaly ty nejhorší živly, jaké si antikapitalista dokázal představit. „Jeden student mi vykládal, jak se přihlásil do mysliveckého spolku, aby měl povolení na flintu. Prý čeká jen na to, aby mohl jít proti bolševikům bojovat na barikády,“ začíná Bondy s výčtem zločinců mezi bývalými spolužáky. „Druhý mi zase s velkým zanícením říkal, jak je nutné všechny komunisty pověsit, a třetí, že prý má někde kůlnu plnou strojů, aby mohl rozběhnout kapitalistický byznys, jen co budou komunisti postříleni.“ Naštěstí Bondy zjistil, že jeden slušný, distingovaný a sečtělý student v ročníku přeci jen je. Sblížili se spolu a onen intelektuál po čase Bondymu prozradil, že si vydělává jako důstojník StB. Filozofovi to nevadilo, naopak se časem uvolil, že mu bude donášet informace na ostatní kolegy. „Byla to moje republika – a kontrarevoluce, která by restaurovala kapitalismus, pro mě byla nepřijatelná,“ trvá na svém rozhodnutí udávat Bondy dodnes.

Ovšem spis, který tajná policie svému novému spolupracovníkovi založila, o záchraně před střílením a věšením nehovoří. Hlavním prohřeškem studentů, na které Egon Bondy donášel, bylo to, že četli západní filozofii a inklinovali ke katolické církvi. Příspěvek Zbyňka Fišera k záchraně komunismu tak spočíval v tom, že policii říkal, co studenti čtou za knihy a odkud je mají. Nevadí mu, že jim tím mohl ublížit? „Tak moment. Pokud ti lidé skutečně jednali se záměrem obnovit kapitalismus, bylo mi lhostejné, jestli za to budou postiženi,“ opakuje Bondy svou výchozí tezi. Na spolupráci s filozofy z tajné služby ostatně vzpomíná jako na milou intelektuální zábavu. „Vedli jsme zajímavé debaty a časem se mi z nich podařilo udělat přesvědčené maoisty,“ říká.

Estébáci uložili Bondyho svazek k ledu v březnu roku 1968: po 131 předaných zprávách, které policie hodnotila jako pravdivé, jen občas zveličující, se dostal spolupracovník Klíma do psychických problémů a ztratil zpravodajskou cenu. O šest let později ale tajná policie spícího agenta opět probudila.

Mao se vrací

Bondy se – pod krycím jménem Mao – vrátil na scénu především proto, aby policii pomohl špiclovat svého dávného přítele a ideového souputníka Petra Uhla, který byl na sklonku roku 1973 propuštěn z prvního vězení. Na tuhle dobu ovšem básník už tak růžové vzpomínky nemá. „Byla to návštěva z temnot,“ říká Zbyněk Fišer o návratu estébáků do svého života. „Přišli v noci dva hulváti, kteří ani nevěděli, kdo jsem, a začali vyhrožovat, že mě zavřou a už nikdy neuvidím svou ženu Julii, která byla tehdy nemocná. Měl jsem o ni strach.“ Vylekaný Bondy se znovu pustil do práce. „Myslím, že v tu dobu mi moc uškodit nemohl, skutečně tajné věci jsem nikomu neříkal,“ přemýšlí Petr Uhl, který byl po tři roky Bondyho hlavním objektem, „spolu jsme hlavně chodili po městě a bavili se o filozofii a politice. Ale stejně mluvil hlavně on.“ Egon Bondy tvrdí (a jeho přátelé to potvrzují), že se vyhýbal společnosti, aby se nic nedozvěděl. Představu vlažné, téměř neexistující a rozhodně nic vážného neznamenající spolupráce ovšem nabourává policejní hodnocení Bondyho-agenta: estébáci si v posudku pochvalují „Maových“ 81 zpráv státobezpečnostního charakteru a to, že při cestě do Velké Británie pomohl odhalit šest spojek, které do zadrátovaného Československa pašovaly ilegální tiskoviny.

V roce 1977 StB ale konfidenta ze svých služeb znovu propustila: jednak ji rozčilovaly jeho přátelské vztahy s kapelou Plastic People, jednak se u něj znovu projevily psychické problémy, díky kterým občas „píše a hovoří, aniž by věděl co“.

Třetí část spisu (1985–89), kde básník figuruje ne coby agent, ale v nižší šarži důvěrníka pod jménem Oskar, po listopadu zmizela. „V osmdesátých letech? To už věděli, že z jalové krávy nic nedostanou,“ mává rukou Bondy nad svým posledním angažmá. Jiný názor má ale Petr Uhl, který prý tento díl spisu těsně po revoluci četl. „Bylo jasné že Bondy vynášel informace ze srazu Charty. Když pak začal psát do novin a snažil se vystupovat politicky, sešel jsem se s ním a řekl mu, ať toho nechá, nebo vše zveřejním.“ Egon Bondy uposlechl, vrátil se k poezii a časem před stíny minulosti utekl do Bratislavy.

Čert nikdy nespí

Příběh Františka Horáčka (47), zpěváka a harmonikáře proslulého pod pseudonymem Jim Čert, můžeme poznat jen zčásti – někdejší konfident se totiž o své deset let trvající spolupráci odmítá bavit. „Nebudu se s vámi scházet, protože nemám, co bych dodal,“ říká do telefonu. „Všechno jsem už vysvětlil v otevřeném dopise Mejlovi Hlavsovi.“ V tomto dokumentu, publikovaném před čtyřmi lety v MF Dnes, Čert s politováním přiznává, že se v té „prašivé době“ Státní bezpečnosti upsal, ale jinak své činy už nerozebírá a nehodnotí. Při rekonstrukci jeho udavačského angažmá tedy nezbývá než spoléhat na objemný spis, z něhož byla ovšem velká část záznamů v roce 1989 skartována.

Harmonikář z Hrochova Týnce u Chrudimi František Horáček se koncem 70. let seznámil s bývalým bubeníkem skupiny Plastic People Pavlem Zemanem, který čerstvě přesídlil z Prahy do Brandýsa nad Orlicí. Svému novému známému pak zahrál na svatbě a svým charizmatickým projevem a texty o marihuaně a nenáviděném režimu zazářil. Vstupenka do undergroundu byla ale zároveň poukázkou na problémy. Zprávy všudypřítomných špiclů o nováčkovi na podzemní scéně neunikly Státní bezpečnosti. „Kontaktovat a ustanovit tohoto muže, podle dosavadních poznatků se jedná o jednoho z nejaktivnějších stoupenců hnutí hippies,“ připsali tajní pokyn ke jménu Jima Čerta po jeho zpěvu na silvestrovské oslavě v malé vesnici u Chomutova. V únoru vzali tajní Horáčka k výslechu, během něhož muzikant podrobně popsal onu silvestrovskou noc a projevil ochotu příslušníkům pomáhat i nadále. „Vnitřně jsem nemohl souhlasit, že hlavní představitelé tohoto hnutí (Němcová, Hlavsa, Zajíček) provozují svou činnost pouze pro peníze,“ vysvětlil podle spisu estébákům důvody své kolaborace. Ze zmíněného otevřeného dopisu i náznaků ve spisu lze ale usuzovat, že estébáci Čerta získali také výhrůžkami, že by za texty svých písní mohl být trestně stíhán. Faktem je, že od prvního výslechu se stal v kanceláři tajné policie pravidelným hostem a prozrazoval všechno, co viděl a slyšel: od plánovaných „srazů opoziční mládeže“ až po protistátní řeči pardubických vysokoškoláků, které zaslechl v hospodě. StB se brzy rozhodla udělat ze sdílného harmonikáře stálého, úkolovaného agenta. Dne 21. června 1979 vyzvedla Čerta služební volha na výpadovce z Chrudimi a v hradecké kanceláři pak nový konfident podepsal vázací akt. Vybral si krycí jméno Akord.

Artur mluví jinak

StB si Horáčka od počátku pochvalovala, že „svědomitě, aktivně a iniciativně plní úkoly“, a ještě téhož léta prošel vítězně prvním křtem prověrky. Stejného undergroundového mejdanu kdesi na chalupě se totiž kromě něj zúčastnil ještě jiný tajný udavač – chomutovský občan s krycím jménem Artur (nelze zjistit, o koho jde, protože spolupracovníků s tímto jménem evidovala tajná policie celkem 129 a rozlišovala mezi nimi podle čísel). Obě podané zprávy se značně lišily. Zatímco Akord referoval o přítomnosti více než sta lidí včetně ostře sledovaných disidentů Ivana Jirouse a Františka „Čuňase“ Stárka a tvrdil, že se na chalupě podepisovala petice Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, Artur se tvářil, že šlo o nevinný večírek pro pár přátel. Hradecký náčelník obratem předvolal k výslechu několik vybraných účastníků mejdanu a velmi rychle zjistil, kdo lže. „Byla jednoznačně potvrzena pravdivost předaných poznatků tajného spolupracovníka Akord,“ zněl verdikt a do Chomutova putovalo doporučení, ať Arturovi domluví.

Spolehlivě pracující Čert za své práskání pobíral i peníze – a to s chutí a pravidelně. Co čtvrt roku dostával mimořádnou odměnu nebo „náhradu výdajů“ v řádu stovek až tisíců korun, celkově šlo o sumu 7200 korun během pěti let nejaktivnější spolupráce (dnes to vypadá jako směšná částka, ale v tehdejších cifrách šlo téměř o tři průměrné měsíční platy).

O ceně, kterou estébáci svému Akordovi přikládali, svědčí následující událost: počátkem roku 1981 se Čert znenadání přestěhoval do Prahy. Několik týdnů ho královéhradečtí estébáci usilovně hledali, nechali prohlédnout desítky pražských hospod a poté mu slibovali, že se mu pokusí sehnat v Hradci práci barového hráče, když zůstane. Jim ale nechtěl. „Už jsem to paranoidní šílenství nemohl vydržet, tak jsem zdrhnul do Prahy, abych se jim ztratil,“ vysvětlil své důvody ve zmiňovaném dopise. Na dlouho se však neschoval. Už v srpnu 1981 se uskutečnila premiérová schůzka s pražskými estébáky, na které Horáček „předal poznatky k Daně Němcové, Jiřímu Němcovi, Olze Havlové a Anně Šabatové“. Zároveň konfident přijal nové krycí jméno Homér a honorář 2000 korun.

Pramen míří do Prahy

Jim Čert se postupně stal opravdu prominentním agentem. Napřesrok na jaře byl například coby „spolehlivý spolupracovník, který umí navazovat známosti v zájmovém prostředí“ vyslán na třídenní služební cestu do Mikulova, aby odhalil zdejší ilegální rozmnožovací přístroj. Zjistil ovšem, že žádný neexistuje a že jeho existenci si vymýšlí místní konfident s krycím jménem Pepík, aby mohl z StB loudit výhody. Čert dostal pochvalu a na jižní Moravu putovalo doporučení: „Diskreditovat tajného spolupracovníka Pepík v zájmovém prostředí.“ Záběr Čertových kontaktů byl opravdu široký – od punkerů po disidentské špičky typu Václava Havla. Řídící orgán kpt. Kubíček to také v záznamu ze září 1983 s uznáním kvituje spolu s pochvalou, že Homér se „na schůzku dobře připravuje, je nápaditý, sám navrhuje způsob, jakým situace řešit“. Sečteno a podtrženo: „Je patrno, že vztah mezi řídícím orgánem a jeho osobou je na úrovni kamarádství.“

Spolupráci s kamarádem Horáčkem ukončila StB počátkem roku 1989, protože byl dlouhodobě nemocný a přestal chodit do společnosti. Záhy po revoluci, kdy ještě nikdo neměl o jeho minulosti ani ponětí, překvapil přátele Čertův nenadálý odjezd do USA. Všeobecný údiv vyjasnily až první zprávy uniklé z Čertova spisu i jiných svazků StB. Například udání z listopadu 1980, které Čertovi dnes v očích bývalých známých přitěžuje nejvíce: dostalo totiž do té doby pro StB zcela neznámého Michala Hýbka za rozmnožování samizdatu VOKNO na rok a půl do kriminálu.

Čertovo jméno tak zůstává pro řadu lidí i po letech stále žhavým tématem. Staří přátelé z Prahy i východních Čech s harmonikářem vesměs přerušili styky. „Sem do Podkrkonoší už vůbec nejezdí a to byl jeho kraj,“ říká jeho někdejší kamarád Jiří Rejtar, který ho pravidelně vozíval autem na koncerty. „Kdyby dovedl přijít a omluvit se, mohlo to být jinak. Většina těch kluků, co práskali, to nakonec dokázala, ale on se tváří, jako by se nic nestalo.“

Je dobré vědět, jak to fungovalo, říká bývalý politický vězeň a znalec archivů StB Jiří Gruntorád

Podle čeho si StB vybírala potenciální spolupracovníky?

Státní bezpečnost prověřovala velké množství lidí, a když u někoho cítila slabinu, šla po něm. Kdo měl tajnou milenku, dělal v opilosti průšvihy nebo potřeboval víc peněz, než vydělal, byl vhodný objekt. Ale stačilo, i když se člověk choval slušně a neodporoval jim.

Jak se dalo estébáckým námluvám bránit?

Ideálním způsobem bylo s estébáky nekomunikovat, pak vzdali přesvědčování velmi rychle. Dostat se do přátelštějšího hovoru bylo riskantní. Oni pak člověka zvali na další výslechy a připoutávali si ho postupně k sobě. Tak třeba později velmi důležitý agent Milan Hýbl doplatil na to, že se s nimi sešel mimo úřední místnost – v hospodě. Estébáci za něj zaplatili útratu a jeden z nich přitom celou scénu vyfotografoval. Mít fotku, jak za vás známí estébáci platí v hospodě, to už byl slušný kompromitující materiál. Stačil na to, aby Milan Hýbl začal dělat, co potřebovali.

Znáte nějaké agenty StB, kteří se ke své minulosti dokázali postavit čelem a vyrovnat se s ní?

Mám pocit, že ne. Mimořádnou výjimkou, která potvrzuje pravidlo, je Vlasta Chramostová. Ačkoli s tím měla osobní problém, dokázala ve své knize konkrétně popsat, co se stalo, a nic nezamlčet. Ostatní mlží, kličkují, zlehčují to. Přitom jejich osudy jsou často známé a zrekonstruované, takže kdyby dokázali říct, bylo to tak a tak a lituji toho, všichni by je jistě pochopili.

Jaký má význam odtajňování svazků agentů?

Jednak máme možnost se konečně dozvědět, kdo co konkrétně dělal. Jednou zjistíte, že agent neudal vůbec nic, jindy se nestačíte divit. A pak je také dobré vědět, jak fungoval celý ten mechanismus Státní bezpečnosti – minimálně proto, aby se nemohl nikdy vrátit.

(ptal se Petr Třešňák)

(Respekt)