Zaří 2003

Já byla vždycky milostpaní...

Alena Plavcová

Já byla vždycky milostpaní, říká herečka Zita Kabátová

Devadesátiletá hvězda předválečného filmu dnes s mladými režiséry točí jeden film za druhým

PRAHA, 9. srpna 2003 "Nevěšte se na mě, já se zavěsím do vás," kárá Zita Kabátová, nejstarší česká herečka, svoji kadeřnici Marcelku, která ji češe od roku 1945. A pak raději přijme rámě redakčního fotografa. Pečlivě učesaná, decentně nalíčená vitální a bystrá dáma s dokonalou pamětí, která zažívá ve věku, jakého se málokdo vůbec dožije, herecký comeback, se opírá o hůlku s rukojetí ve tvaru labutí hlavy. "Chcete něco vidět?" odšroubuje zlatou ptačí hlavu a z hole vytáhne skleničku na panáka.Na rozdíl ode mě jí však neříká "šantalka", ale "Toulouse-Lautrec".

Říká se, že člověk si nejdéle pamatuje čichové vjemy. Když si vzpomenete na období první republiky, vybaví se vám nějaká vůně?

Vybaví se mi hlavně vůně Oldřicha Nového. On totiž měl v kapsičce saka, kde normální chlapi nosí prostě kapesníček, takový malý flakónek. A vždycky když šel na jeviště nebo před kameru a měli jsme líbací scénu, tak si kolem úst udělal pár malejch ťupiček. Musím říct, že voněl krásně, dodneška si tu vůni pamatuju, byl to pánský parfém "Kníže Ten". Chtěla jsem si ho dokonce koupit na vzpomínání. Když jsem jednou filmovala v Bratislavě, zajela jsem si pro něj do Vídně. Tři tisíce šilinků! Já šla do kolen. Dát tři tisíce šilinků za vzpomínání na Novýho, při vší lásce k němu... Byla jsem u něj v divadle plný tři sezóny. A tam se například nikdy nechodilo na kobereček, ale dostávaly se od šéfa ceduličky. Jednou jsem vlítla na jeviště, až se kamennej portál, namalovanej na plátně, zatřásl. A na stole jsem pak našla lístek: "Zito, na ten výstup nevleť jako střela, ale jako růže hozená do kostela. Opravený Nezval. O. N."

Narodila jste se ještě za Rakouska-Uherska a zažila pak s republikou dobré i zlé. Na kterou dobu nejraději vzpomínáte?

(bez rozmýšlení) Na první republiku. Protože tehdy byli lidi milí a ohleduplní. To, co si k sobě dovolujou teď, by si tenkrát nikdy bývali nemohli dovolit. Bodejť by někdo šťoural druhýmu do života, jako šťouraj dneska těm našim děvčatům ze showbyznysu! Ale taky každej hned nepad na zadek, když o sobě někdo prohlásil, že je hvězda. Zpívala třeba taková Ljuba Hermanová, a to přece byla nějaká paní zpěvačka! Ale že by se jí někdo tak kořil, jako se zpěvačkám lidi koří dnes? To nebylo.

Byli muži k ženám tehdy opravdu tak galantní jako ve starých filmech?

Já jsem se asi pohybovala v takových kruzích, kde si muži tolik netroufali. Ale tenkrát byla k nám, ženám, obecně ze strany mužů určitá úcta. A když si ji herečka uměla udržet, bylo všechno v pořádku. Ale to už byla její věc, jak s muži zacházela.

Měla jste jistě zástupy ctitelů. Posílali vám kromě květin i dárky?

No jéje, prosím vás! Nikdy nezapomenu, jak jsem jednou dostala dokonce malý divoký sele! V košíku vystlaném jehličím leželo selátko s červenou kokardou za uchem. Nechala jsem to poslat do Mělnický vinárny, tenkrát byla vedle Lobkowiczkýho paláce. Kuchař nám ho udělal se šípkovou omáčkou, i takovou malou tlačenku jsme měli, to vám byla dobrota! A mělničinku navrch.

To do vás byl zamilovaný švarný myslivec?

Ne, miláčku, on měl jenom revír! (směje se)

Měla jste nějakou metodu na odhánění ctitelů?

Měla. Neodháněla jsem je. Ale já jsem byla vždycky taková "rukulíbámmilostpaní". To byl taky důvod, proč jsem pak byla v komunistickém režimu odepsaná.

Hrála jste vůbec někdy nějakou proletářku, ženu z lidu?

Jo, ale dopadlo to špatně. Dělala jsem takovou plzeňskou dívenku s holubičkou na hlavě. No to vám bylo strašný! Když jsem přišla na plac, nemohli mě poznat. Jmenovalo se to, myslím, Lojzička, dokonce jsem tam kočírovala nějakou bryčku. Hele, napijem se! (ťukáme si hruškovým džusem) Ať to dobře dopadne!

Jak se mezi válkami vlastně žilo - bez televize? Představuji si ten bohatý společenský život - ochotníci, výlety, slavnosti různých spolků...

Víte, vzhledem k tomu, že jsem ráno přišla do ateliéru a filmovala celý den, večer jsem se přelíčila a dělala zase divadlo, tak jakýpak výlety, jakýpak společenský život? Ale pravda je, že jsme někdy, třeba když se dokončil film, chodívali na dotočnou třeba nahoru na Barrandov, do Trilobit baru. A když měl dotočnou Vlasta Burian, pozval nás vždycky do jednoho krásnýho zapadáčku nahoru na Skalku. Vlastík toho na sebe většinou moc neřek, jen někdy právě při těch dotočných.

Vzpomenete si na něco?

Jednou nám vyprávěl, jak přišel za svým kuchařem, panem Trejbalem, že má, s prominutím, zácpu, ať s tím něco udělá. "Spolehněte se, pane řediteli," říká Trejbal. Já vám teď dám jeho recept, ano? Je to báječná věc. Mlíko svařit, do toho zavařit rajský jablka a pak to přecedit. Připravil toho Burianovi půllitr. Vlastík každý ráno jezdil na kole, on byl hroznej sportovec. Přijel z toho kola, viděl na stole půllitr, tak to do sebe hodil. Načež druhej den se ptala paní Ninča, Burianova žena, jestli nebyl v domě někdo cizí, protože našla utrženou kliku od záchodu. (směje se)

Přesto musela být první republika "elegantní doba". Dbalo se na bonton, na slušné oblečení, klobouky a rukavice... Jak vám bylo, když se to všechno začalo časem vytrácet?

Milečko, řeknu vám to takhle. My herci jsme se tenkrát občas scházeli a jednou povídám: Prokristapána, holky, co my teď budem vlastně nosit na hlavách? A kdosi mi odpověděl: "Budem nosit šátky přece..." A na ta slova opravdu došlo. Ale já v šátku hned "zbabím", takže jsem u těch prvorepublikových klobouků, pokud to jen šlo, vydržela. Potom jsem se holt naučila taky chodit bez klobouku. Jenomže to hrozně trpí vlasy. Když třicet let žijete v klobouku a máte potom chodit v šátku, těžko si, broučku, zvykáte.

Je pravda, že tenkrát si filmové herečky musely samy pořizovat kostýmy pro role?

Samozřejmě. To neexistovalo jako dneska, že dostanete komplet všechno od punčoch po klobouk od produkce.

Takže když jste měla mít v roli kožich, musela jste si ho pořídit?

No pochopitelně!

Chudá herečka neměla šanci?

No to se předpokládalo, že kožich mám! Protože když jsem dělala divadlo a tolik filmů, tak jsem si na něj přece vydělala. A já byla zaplaťpánbů z rodiny, kde jsem taky mohla poprosit tatíčka. Vlastně, už když jsem se chtěla dostat k filmu, tak podmínka byla, že budu mít pět tisíc na šaty. Já jsem se tehdy měla vdávat a těch pět tisíc jsem dostala na americkou kredenc. Táta řek: "Tak si filmuj! Ale nebude kredenc!" Takže já si zaplatila šaty a byla bez kredence. Pak z té svatby stejně sešlo, ani jsem ji nepotřebovala.

V náručí vás na jevišti i před kamerou držely největší herecké idoly té doby Oldřich Nový, Hugo Haas, Karel Höger... Přátelili jste se i mimo práci?

Většinou jsme se setkávali v takový malý hezký vinárničce, U Šupů, nebo U Šuterů? To už si pletu. Takhle jsme byli pořád v kontaktu, bylo to hezký. Ne že by to bylo nějaký velký přátelství, ale u toho vínečka se dá vždycky něco nebo někoho zdrbnout (směje se). Chodila tam za náma taky Hanka Vítová, občas Jiřina Štěpničková. S Jiřinou jsem jednou jela autem až do Varny! Jezdila sice jak taxikář, ale bačkoru viděla. No cesta to byla strastiplná, taky proto, že Jiřina považovala za zbytečný vyhazování peněz jít někam do hotelu. Tvrdila, že "tyhlety známý lidi" vždycky někde přenocujou. Nakonec jsme zastavily třeba v kukuřičným poli. A ráno kolem nás rumunský děti, vozy s cikány.

To mezi herečkami tenkrát opravdu nebyla žádná rivalita? Nechce se mi věřit, že jste na sebe nežárlily aspoň kvůli rolím...

Nemůžu říct, že bychom na sebe žárlily. My jsme totiž každá dělala ve svým oboru a skoro každá z nás měla nějakýho svýho pana režiséra - já například dělala hlavně se Slavínským. Ale já taky měla výhodu, že můj obor byly takové ty kulatější paničky, a do toho mi žádná nelezla. Každá se totiž snažila být za štíhlou, až nudlovitou. Kdežto já nikdy nudlovitá nebyla, já byla vždycky paní.

Myslíte, že za vašich mladých let byly ženy krásnější, než jsou dnešní miss?

My jsme byly určitě jednodušší. Víte, tenkrát jste mohla být, jak se říkalo, jak "volízanej vdolek", úplně nenalíčená, a přitom jste byla krásná. Dneska kdyby leckterou miss umyli, tak na ní nic krásnýho nezůstane.

Který z vašich filmových partnerů vám byl nejmilejší?

Vždycky ten poslední. Teď Sváťa Beneš v Želarech. Představte si, že jsem s ním nikdy dřív nefilmovala!

Ale v divadle jste spolu hráli často...

Ano, ale především jsme spolu jezdili na zájezdy. Co my chudáci za války zkusili, kdepak nějaký autíčka, pěkně vlakem a sami jsme si nosili kufry! Jednou jsme dostali někde na Moravě slivovici, kontraband. Tak já ji schovala do kufru, měla jsem v něm svatební šaty pro roli a krásnej sametovej župan. A když jsem potom ten kufr otevřela, no to vám byla knajpa! Slivovice má speciálně hodně intenzívní čmuch. A když jsem zavlála po jevišti těma sukněma, měla jsem strach, že z toho bude Sváťa ožralej.

Nestalo se vám někdy, že jste se do svého filmového partnera zamilovala opravdu?

To by bejvalo šlo hladce! (směje se) Tam nebyla nikdy žádná zvláštní překážka...

Nežárlily na vás jejich manželky?

Já mám ten dojem, že na mě žárlila jenom jedna. V době, kdy jsem jezdila na zájezdy s Raoulem Schránilem, tak ta jeho první manželka, manekýnka, se kterou se stejně rozvedl, ale ne kvůli mně. On byl Raoulík moc fajn, ale byl takovej trošku moc... jak bych to řekla... francouzsky vychovanej. Perfektně věděl, čím co jíst, co komu říct a jak koho elegantně odpálit.

Filmovala jste několikrát i s Vlastou Burianem. Jak se vedle tak nepřehlédnutelného herce hrálo?

Dělala jsem s ním celkem tři filmy. Byl to skvělej člověk. Já ho nikdy neviděla opilýho, nikdy jsem od něj neslyšela sprostý slovo. A když jsem měla někdy těžkej text, nejhorší to bylo v Přednostovi stanice, tak jsem jenom řekla: Vlasti, prosím vás, takovýhle cancy mám říkat? A on povídá: "Ukázala." On mi onikal. "No vona má recht, to je strašnej canc! Nechala to na mně..." Všechno to pověděl za mne, já jenom Marvanovi říkala: Ano, pane inspektore. Myslíte, pane inspektore? Vzpomínáte, jak si tam Burian udělal ten sendvič, jak rozříznul tu celou veku a plácnul do ní kuře? Nemyslete si, že to bylo ve scénáři, to byl jeho okamžitý nápad. On byl taky jedinej herec, kterýmu režisér místo sebe nechal říkat na konci záběru Stop!

V poslední době se objevujete v nových českých filmech. Jaký je rozdíl mezi natáčením tenkrát a dnes?

Všechno jim to teď hrozně dlouho trvá! Než připraví záběr, to je věčnost, tenkrát to muselo být raz dva. To by je Slavínský hnal s takovým šnečím tempem! A taky je teď u toho tolik lidí, že se jeden druhýmu plete do cesty, pomalu mezi nimi nenajdete svýho partnera. Za první republiky byly o moc menší filmové štáby. A taky se pořád nejezdilo na nějaký drahý exteriéry jako dneska.

Jak se k vám mladí režiséři chovají? Máte jako doyen při natáčení nějaké výsady?

No... vlastně, aniž bych si o ně říkala, mám. Ono to se mnou už jinak nejde. To víte, když přijde takováhle devadesátiletá zřícenina... (směje se), tak oni mají hrozný strach, abych to vůbec dotočila. Takže se mnou zacházejí jak v peřince.

Prozradíte mi, co dnes celý den Zita Kabátová dělá?

Milunko, já se přiznám, že dělám, abych nic nedělala! Snažím se, aby mi to myslelo, chodilo, koukalo - no co byste ode mě chtěla v devadesáti?

Máte společnici, která se o vás stará?

Ne, to nemám. Moje kadeřnice, kterou jsem poznala ještě jako učnici, je můj takovej trošku hromosvod, když něco potřebuju. Ale mám kolem sebe spousty přátel z někdejšího Vesnickýho divadla. Zrovna tady, v hotelu U Lípy, který postavil můj tatíček, jsme letos slavili tu moji devadesátku. Tady vám bylo tak našlapáno, že moje vlastní příbuzenstvo se ke mně ani nedostalo.

Čím se bavíte? Čtete?

Čtu, koukám na televizi, ale hlavně luštím křížovky. A to už mám ten den docela zaplněnej. Já vám řeknu, než ustelu, jsem strašně zmořená! Na to aby měl člověk celý den, než ustele a pak zase odestele. Já jsem se moc hejbala, ne? (obrací se na fotografa) Aby to nebylo s moc sešpulenou pusou!

Vycházejí vám tajenky v křížovkách

Ještě jo, když je to dobře udělaný, tak se mi to vybaví. Ovšem když po vás chtějí čtyřikrát v jedný křížovce nějakou španělskou řeku, to je moc. Ale někdy mi po ránu v mysli vytane nějaké slovíčko a celé dopoledne se mořím tím, co znamená. Je to z křížovky, nebo je to něco k jídlu? Najednou nevím.

Na co se díváte v televizi?

Nejradši surfuju z jednoho pořadu na druhý, mám v programu každej den zaškrtaný, kdy je jakej dobrej film. Ale i ty strašný seriály vydržím, protože se bavím tím, jakou volovinu dovede někdo nafilmovat. Já mám takovou vlastnost, že když vidím začátek, musím vidět i konec. To je ale ne-pří-jem-ná věc, vám řeknu, s tím se blbě žije. Nejradši mám pořady o přírodě.

Váš rod prý sahá až do čtrnáctého století, váš rodový erb zdobí městskou bránu v Boskovicích. Máte modrou krev?

No, jestli modrou..., ale vladycká je určitě. My jsme to "von" dostali, když naši pomáhali ve Francii nějakýmu králi, proto máme i erb s liliema. My, Kabáťata, jsme normálně i v erbovní knize.

Když se Kabáti tak pletli do politiky, sledujete ji dnes i vy?

Abych vám řekla upřímně, já tomu nerozumím. A když něčemu nerozumím, tak do toho nekecám. Nejsem žádnej vinárenskej rozumbrada.

Želary, váš zatím poslední film, má podtitul "krutý příběh něžné lásky". Co pro vás láska v životě znamenala?

Všecko.

Nezaplatila jste za herecký úspěch osobním štěstím? Oba vaši manželé zůstali v zahraničí...

Já jsem to jako oběť nebrala, protože jsem měla dítě. Jediné dítě ve čtyřiačtyřiceti! A víte, co to je za krásu mít nádhernýho chlapečka? A když jsem s ním potom zůstala sama, byly to sice starosti, ale krásný.

Poznala jste to, o čem jste často hrála - lásku "až za hrob?“

Hernajs, to je ale strašná otázka, to vám řeknu. Protože jak slyším hrob, tak se mi ježej všechny chlupy. Já už to mám totiž blízko před sebou, víte? O hrobu se mnou nemluvte.

A o lásce?

O lásce jo. Lásku beru. Mám teď krásný vnoučata, těm lásku ráda dávám. A mám kolem sebe plno báječnejch Kabáťat, protože můj tatíček měl dohromady osm sourozenců. Občas se sejdeme a zjišťujem, že jsme si všichni nějak podobní. Jestli jsou to ty naše nosy, ty skoby takový kabátovský... (směje se)

Mimochodem, jaké jméno vlastně máte v občance?

Zita Zavřelová, po svém druhém muži, výtvarníkovi a skifaři-olympionikovi.

Dožít se devadesátky je samo o sobě výkon. Máte dlouhověkost v genech?

Ani bych neřekla, maminka umřela, když mi bylo osmnáct. Ale moje babička Kabátová, Maďarka, tak ta zřejmě v sobě měla nějakou takovou žílu a tu jsem já chytla.

Není v tak vysokém věku deprimující, že vrstevníci jsou už skoro všichni na "druhém břehu"?

Nesmí to být deprimující. Já mám další, mladý přátele. Víte, člověk nesmí bejt takovej "jájista". Když já teď nebudu, no tak nebudu! Co má bejt? Starosti a trápení si nikdy nesmíte pustit výš než po kolena. Beru to tak, jak to je.

Co je na stáří nejtěžší?

(dlouho mlčí, jen se mi dívá do očí) A víte, že jsem o tom ještě nepřemýšlela? A ani nebudu. A nemyslíte, že by to už mohlo stačit? Se mnou se to zvolna všecko trošičku houpe (usmívá se při tom a upíjí hruškový džus).

(LN)