Zaří 2003

Pražanka s černou duší (rozhovor)

Jakub Troníček

Rodilá Češka, která má, jak sama říká, černotu v krvi. Jmenuje se Lejla Abbasová (23), živí se tancem a dobrovolně působí jako mluvčí Ligy etnických menšin.

LN: Jak jste přišla k africkým genům?

Máma je Češka a táta Súdánec. Stejně jako u většiny případů, se i oni seznámili během studií v Praze, on tady studoval práva, máma chodila na medicínu. Problém byl, že po škole tady nemohl bez práce zůstat, takže odjel, když mi byl rok. Krátce potom, co máma podruhé otěhotněla.

LN: Vídala jste se s ním potom?

Když mi byly čtyři roky, byly jsme za ním s mámou v Súdánu. O čtyři roky později se s ním máma dala definitivně v jeho nepřítomnosti rozvést. V mých třinácti letech pak ještě jednou zavolal a asi ani nevěděl, že už jsou rozvedení.

LN: Chtěla byste ho najít?

Snažím se. Slibuju si hodně od pomoci nejbližšího súdánského velvyslanectví, které je ve Vídni. Ale myslím si, že bude žít stejně někde jinde. Poslední informace o něm je odněkud ze Saúdské Arábie.

LN: Bylo pro vaše prarodiče těžké přijmout fakt, že si jejich dcera vzala Afričana?

Málem ji vydědili. Oba pocházejí z vesnice a tohle pro ně byl absolutní šok. Děda jim ani nepřišel na svatbu, babička tam byla inkognito. Ale tak za dva tři roky už si zvykli, velkou část dětství jsem pak prožila s nimi na naší chatě v jižních Čechách.

LN: Jak se žilo Čechoafričance na malé vesnici?

Všichni mě tam znali už odmalička a byli na mě zvyklí, takže jsem s tím problémy neměla. Ty přišly až v době prvních lásek. Asi ve třinácti jsem se děsně zaláskovala do místního kluka. S jeho mámou jsem předtím chodila trhat borůvky a neměla s ní žádný konflikt. Když mě ale viděla stát před jejich domem, začala křičet, ať dá ode mě ruce pryč, nebo chytne nějakou nemoc. Takových zážitků mám víc. Jednou se to stalo i v celkem intelektuálské rodině, kde by člověk čekal, že jsou rodiče rozumní a vědí, že nejsem něco, co v Africe skáče po stromech.

LN: A co ve škole?

To bylo horší. Na základku jsem chodila na tehdy novém pražském sídlišti Dědina a tam jsem tu zakonzervovanost a zapšklost poznala v plné parádě. První dva tři měsíce to bylo bez problémů, ale pak začaly posměšky a různé nadávky. Bylo evidentní, že jsou ty děti naočkované od rodičů, kteří se nějak dohmátli, s kým že to vlastně chodí jejich děti do školy. Ale nikdy jsem vlastně neměla pocit, že bych byla nějak vyloženě diskriminovaná.

LN: Setkala jste se s násilím?

Když nepočítám různé postrkování a šťouchání, tak po mne vyjeli jednou. Bylo mi tehdy asi čtrnáct a jela jsem večer metrem z divadla. Zaregistrovala jsem, že tam přišla parta skinů. Ale protože jsem s nimi předtím nikdy neměla žádný problém, vůbec mi nedošlo, že by to pro mě mohlo být nebezpečný. Začali s nadávkami a já byla ještě tak blbá, že jsem je poslala někam. A protože jsem měla zrovna nohu v sádře, nemohla jsem už ani utéct. Skončila jsem s vykloubenou rukou a naštíplou kostí. Ale to by mi ani tak nevadilo. Horší bylo, že na peróně stálo asi sto lidí a z toho aspoň polovina chlapů. Bylo jim to úplně jedno. O dispečerovi v kukani ani nemluvě. Lhostejnost lidí k tomu, že opodál mlátí skini mladou holku, mrzí nejvíc.

LN: Setkala jste se s rasismem i jinde než u skinů?

Jsou to detaily. Třeba prodavačka v krámu na sídlišti mi nikdy nedala peníze do ruky, vždycky jen na umělohmotný tácek. Ostatním samozřejmě ne. Když jsem jela nacpaným metrem, tak okolo mne byla vždycky dvě volná místa... Ale to jsou problémy těch konkrétních lidí, ne moje. Já takové věci už neřeším.

LN: Kde mají podle vás tyto předsudky kořeny?

Rasismus v Česku je podle mě hlavně otázkou zkušeností. Obecného povědomí o tom, že taky existuje něco jiného. V podstatě je to obyčejná xenofobie. Moje o dva roky mladší sestra třeba ve škole nikdy neměla žádný větší problém, protože jsem tam předtím chodila já a všem už to přišlo normální. Třeba v Kladně, kam jsem pak šla na osmiletý gympl, to bylo úplně v pohodě, lidé tam totiž byli zvyklí na romskou komunitu.

LN: Říká se, že mulatky jsou pro české muže hodně atraktivní. Je to pravda?

Ve škole o mě kluci moc zájem neměli. Ale je fakt, že když už jsem dospívala, tak se to otočilo. Najednou se o mě zajímali všichni. Stačilo se projít po Václaváku a měla jsem pár telefonních čísel s nejrůznějšími nabídkami.

LN: Do jisté míry to je možná příjemné, ale nezpůsobuje to pak problémy při navazování vztahů?

Určitě. Dlouho jsem byla sama, stejně jako spousta dalších míšenek. Problém je v tom, že pro chlapy jsme exotické. Něco, s čím se pak můžou chlubit kamarádům v hospodě. A většině jde právě o tuhle exotiku a nezajímá je, jaká ta holka je. Když už pak nějaký vztah přeci jenom vznikne, většinou ztroskotá na žárlivosti. Většina partnerů pak totiž špatně nesla, že jsem byla bez vlastního přičinění středem pozornosti.

LN: Nedávno jste byla jako delegátka Humanistického hnutí půl roku pomáhat dětem v Keni. Táhne vás to do Afriky?

Hrozně moc. Jsem Češka, ale s černou duší. Rozhodně jsem uvnitř černější než bělejší. Poprvé jsem si to uvědomila v dospívání, kdy jsem se začala stýkat s černošskou komunitou v Praze. Nijak jsem to neřešila, ale vedralo se mi to do hlavy samo. Zajímavé je, že třeba moje sestra to tak vůbec nevnímá. Je to sice taky mulatka, ale necítí v sobě ten konflikt tak vyostřeně. V Keni jsem si definitivně ujasnila, že se chci jednou do Afriky odstěhovat. Měla jsem tu černotu v sobě, jen jsem potřebovala zjistit, jak moc.

LN: Chtěla byste žít v zemi vašeho otce, v Súdánu?

K té zemi nemám žádný vztah, i když se tam narodil můj otec. Ale učarovala mi právě Keňa, jejich mentalita a způsob života. Výhodou té země taky je, že tam není žádná polovojenská diktatura, systém je vcelku stabilní - i když zkorumpovaný. Pro Evropana představuje celkem přijatelnou alternativu.

LN: Co na vaše zaječí úmysly říká máma?

Nesnáší to dobře. Nerozumí tomu, že mě to do Afriky táhne. Má strach, že o mne přijde. S mojí duševní černotou se vlastně smířila až loni, do té doby si myslela, že je to jenom nějaká póza.

LN: Není to pro Češku přece jenom složité najednou se odstěhovat do Afriky?

U nás jsem moc černá, tam zase moc bílá. A předsudky a rasismus tam fungují úplně stejně jako tady, jenom obráceně. Takže problematické to určitě je, ale já se tam prostě cítím svobodněji. Vyznávám jejich chápání světa, nechci se tady hnát za kariérou a penězi, neustále hlídat čas.

LN: Jste hrdá na to, že jste Češka?

Tak na naše naganské bratry nejsem ani tak hrdá kvůli jejich češství, ale spíš kvůli jejich sportovním výkonům... Ale vážně, problém je, že já jsem se v době, kdy se u každého formuje osobnost, setkala spíš s negativními stránkami češství - s tou typickou zaprděností a zapšklostí. Češi vzhledem k tomu, co mají za sebou, řeší většinou jen takový nesmysly, jako proč mám tmavou kůži a podobně.

LN: Žádná velká vlastenka asi nejste...

Jako třeba Landa? No to asi fakt ne... Nemám ráda výraz kosmopolita, ale já opravdu nedělím lidi a národy podle hranic nebo barvy kůže. Důležitější jsou pro mě úplně jiné věci. Ale v zahraničí v sobě to češství vždycky nějak najdu. Když se lidé nenápadně ptají, odkud jsem, vždycky ráda odpovídám, že z České republiky.

(Lidové noviny)