Zaří 2003

Příběh muže, který se pět tisíc dnů skrýval ve stínu šibenice

Jaroslav Spurný

Strhující a neuvěřitelná historie útěku Václava Jakeše (79) skončila před sedmatřiceti lety – ale podrobnosti o hrdinství lidí, kteří dokázali v padesátých letech vzdorovat komunistům, vyšly veřejně najevo teprve nyní. Václav Jakeš byl v roce 1951 vykonstruovaně obviněn z rozvracení republiky a z pokusu o vraždu příslušníka StB. Utekl těsně před zatčením do lesa, kde ho později obklíčily policejní rojnice se samopaly. Panu Jakešovi se podařilo z křížové palby uniknout a pak jej na patnáct let ukryli zcela neznámí lidé. V roce 1966 se dobrovolně vzdal policii a byl zcela rehabilitován. Kdyby jej StB na počátku padesátých let dopadla, dostal by pravděpodobně provaz.

V křížové palbě

Pan Jakeš se měl stát původně sedlákem, po pětačtyřicátém vystudoval hospodářskou školu a pak pracoval na třicetihektarovém statku svých rodičů v Branišovicích na Písecku. V roce 1951 změnila jeho životní dráhu ozbrojená pěst komunistické strany – Státní bezpečnost. „Jednou na mě čekali dva pánové před národním výborem v Budějovicích, byl jsem tam za lidovce, ať prý jdu s nimi,“ vzpomíná pan Jakeš. „V té době už jsem samozřejmě věděl, co jsou komunisti a estébáci zač, takže mi bylo jasné, že je zle.“ Krátce předtím zatkla policie bratra pana Jakeše, když se spolu s manželkou a dítětem pokusil uprchnout za hranice. A zatčený při tvrdém výslechu vypověděl, že Václav Jakeš o připravovaném útěku věděl. Proto jej estébáci sebrali – ale po jednodenním výslechu opět propustili. O pár dnů později se ovšem od kamaráda dozvěděl, že má být „za organizaci útěku přes hranice“ zatčen definitivně.

„To bylo v červenci, sbalil jsem si doma pár věcí, táta mi dal revolver a schoval jsem se v lese,“ vzpomíná Václav Jakeš. Ve vykopané zemljance v lese pak utečenec žil až do října, jídlo mu nosili na smluvené místo přátelé. „Jednou odpoledne jsem slyšel nedaleko skrýše bouchnutí dvířek od auta. Hned mi bylo jasné, o co jde,“ vzpomíná pan Jakeš. Sebral nejnutnější věci a pistoli a dal se na útěk. Brzy zjistil, že je v pasti – obklíčen několika rojnicemi vojáků a policistů. „Blížili se ke mně ze všech stran, po chvíli na mě začali střílet. Už se stmívalo a já slyšel, jak se kulky zarývají do země a lámou větvičky v porostu.“ Že se mu podařilo uprchnout, přičítá dnes dvěma faktorům. „Myslím, že tehdy řada vojáků a policistů střílela naschvál jinam než na mě. Jinak by mě byli museli rozstřílet. Asi to byli lidé se svědomím. V šedesátých letech jsem se potom dozvěděl, že jedna rojnice omylem trochu uhnula ze směru a já se dostal z obklíčení.“ Pan Jakeš utíkal asi deset kilometrů do vesnice Lašovice, kde se obrátil o pomoc na svého přítele Jana Kořánka. Ten jej odvedl k Peckovým, rodině obývající samotu ve vsi Zadní Chlum. Tam, většinou schován ve stodole nebo na půdě, strávil Václav Jakeš dalších patnáct let. Estébáci, rozzuření jeho útěkem, jej obvinili z pokusu o vraždu: při útěku prý po svých pronásledovatelích střílel. A vzápětí připsali panu Jakešovi na konto i zločin rozvracení republiky. StB jej prohlásila za prchajícího člena ilegální skupiny, zatčené krátce předtím za atentát na milevský sekretariát KSČ.

Ve dne jsem nevycházel

Asi kilometr od Zadního Chlumu stojí u lesa tři menší statky. Vede k nim úzká prašná cesta. Malý domek, stodola a chlév, to vše rozloženo na pozemku o velikosti dvacetkrát třicet metrů se stalo na patnáct let životním prostorem pana Jakeše. „Já jsem se vrátil v jedenapadesátém z vojny a pan Jakeš se tu už skrýval,“ říká poslední žijící svědek, mladší syn Peckových, Jan (77). „Připadalo mně to samozřejmé, doba byla zlá, kdekoho likvidovali,“ dodává.

„Ti lidé se na nic nevyptávali, prostě jsem tam přišel a oni mě schovali na půdu,“ vzpomíná Václav Jakeš. Zpočátku pořád uvažoval o možnosti útěku za hranice, ale podle zpráv, které přes Peckovy dostával, mu bylo jasné, že přes železnou oponu už projde jen stěží. O jeho skrýši věděl po celou dobu kromě přítele Kořánka, manželů Peckových a jejich dospělých synů ještě místní kněz, ke kterému chodil jednou za rok – vždy v noci – k přijímání svátosti. Šestašedesátiletého faráře v roce 1957 zavřeli, z kriminálu se vrátil po třech letech a za dva měsíce zemřel. K jinému knězi se pan Jakeš neodvážil. „Mí rodiče věděli, že se někde skrývám, napsal jsem jim během několika let pár dopisů, které dostávali přes jednoho kováře. Místo mého pobytu se ale nikdy nedozvěděli. Umřeli v první polovině šedesátých let,“ říká pan Jakeš. Rodinný statek zabavilo místní družstvo.

„Mysleli jsme, že je někde za hranicemi,“ vzpomíná Josef Hroch, dlouholetý Jakešův kamarád a spolužák z hospodářské školy. V roce 1954 byl odsouzen v procesu s údajnými útočníky na milevský sekretariát k šesti letům vězení. Tři členové skupiny, ve které by v případě dopadení figuroval i pan Jakeš, dostali provaz. „Jak to všechno bylo, vám neřeknu, já jsem se na tom určitě nepodílel a myslím, že ani ti popravení. Že to všechno vykonstruovala StB,“ vzpomíná dnes pan Hroch.

Ze skrýší vycházel Václav Jakeš zpočátku pouze v noci a pohyboval se jen po statku. „Do lesa jsem nemohl, bál jsem se, že někoho potkám, okolí taky pořád prohledávali policajti se psy,“ říká. Spával v seně. „Občas jsem si opaloval tvář ve vikýři stodoly,“ říká s úsměvem. Teprve po dvou třech letech si občas troufl během dne schovat se v domě a hned se mu to stalo málem osudné. „Viděl mě tam někdo cizí a udal to. Přišli dva pánové a pod záminkou kontroly požárních opatření prohledali dům i hospodářská stavení. U vedlejších statků je ale nebezpečí požáru nezajímalo.“ Pan Jakeš kontrolu přečkal schovaný v domě pod postelí.

„Co jsem těch patnáct let dělal? Třeba pletl košíky, později jsem uklízel dům. Pořád bylo co na práci,“ vzpomíná pan Jakeš. Měl štěstí, že nikdy nebyl vážně nemocný a nepotřeboval lékaře. Nejhorší prý byly zuby, dělaly se mu opakovaně velmi bolestivé váčky, které si rozřezával žiletkou.

„Ani jednou mi nenaznačili, že bych měl odejít. Dokonce jsme se ani jednou nepohádali,“ vzpomíná pan Jakeš na manžele Peckovy se slzami v očích. V půli šedesátých let po něm začala pátrat sestra s právníkem. Většina politických vězňů už byla propuštěna a pan Jakeš se pořád skrýval. Nakonec ho našli a přesvědčili, aby se přihlásil na policii. Pan Jakeš odjel s advokátem do Písku. Než se stačil přihlásit, tak jej někdo udal a do bytu právníka, kde měl přespat, si pro něj přijela StB. „Dodnes si vzpomínám, jak mě v ten okamžik zamrzelo, že jsem nezůstal schovaný,“ říká pan Jakeš.

Ve vazbě strávil tři měsíce, estébáci prověřovali jeho účast na milevském atentátu a jeho údajné střílení po policistech. Nic z toho se samozřejmě neprokázalo a prokurátor obvinění stáhl. Pan Jakeš byl volný.

Nejprve bydlel u sestry v Plzni a dělal topiče, pak až do penze v roce 1984 pracoval v pražském Železničním stavitelství. V roce 1972 se oženil s příbuznou Peckových – sestřenicí synů. „Až tehdy jsem se dozvěděla, proč vlastně byla teta v Chlumu nervózní, když jsme tam jako děti o prázdninách počátkem šedesátých let běhaly po statku. A proč nám zakazovala návštěvu stodoly,“ vzpomíná Jana Jakešová. V roce 1994 byl Václav Jakeš rehabilitován a za patnáct let strávených na útěku před možným trestem smrti dostal odškodné. Místo svého úkrytu ale neprozradil ani před rehabilitačním soudem. „Nechtěl jsem, aby Peckovi doplatili na svou pomoc.“ vysvětluje pan Jakeš. Ale co by mohlo Peckovým po zhroucení bolševického režimu hrozit? „No, komunisté se přece mohou vrátit, vždyť pořád sílí,“ říká uprchlík, který poprvé veřejně svůj pobyt prozradil až během této reportáže.

Dnes žije pan Jakeš s manželkou v Příbrami, občas jezdí na svou chalupu nedaleko rodinného statku (v 90. letech jej restituovala sestra) a se synem svých zachránců Janem Peckou se stýká dodnes.

Prostě potřeboval pomoc

„Já o tom nechci moc mluvit. Bylo to samozřejmé, potřeboval pomoc,“ říká Jan Pecka. Šedivý muž, oblečený do hnědých montérek, odmítá, že by jeho rodina udělala něco výjimečného. „Pak už jsme to brali, že je tu doma. Ani nás nenapadlo vyhánět ho, i když jsme věděli, že se můžeme dostat do vězení. Počítali jsme, že tu může zůstat navždy. I když jsme stále doufali, že komunismus co nevidět padne,“ dodává. V roce 1956 byli přinuceni vstoupit do družstva, to už byl dva roky otec Jana Pecky mrtvý. „Myslím, že Václav měl velmi blízko k mamince, ta trávila na statku většinu času, a tak byli dost spolu.“ Paní Pecková zemřela v roce 1995, starší bratr loni. Pan Pecka nepřipouští, že by skrývání pana Jakeše působilo rodině nesnáze. „Je pravda, že můj starší bratr se nikdy neoženil a já až v roce 1967, kdy už bylo po všem. Možná jsem si trochu říkal, že sem přece nemůžu přivést někoho, kdo by to mohl všechno prozradit,“ přemítá. Pokud jde o pana Jakeše, pamatuje si jej nejvíc, jak po nedělních večerech poslouchal v kuchyni rádio. „Měli jsme největší strach z toho, že Václav vážně onemocní, zaplať Bůh se to nestalo. Měl problémy se zuby, ale u zubaře nikdy nebyl,“ vzpomíná plachý muž, který váží každou větu. „Prostě o nic nejde, nechce se mi o tom mluvit, nikdy, ani po roce osmdesát devět jsme to nikomu neřekli, ani ve vesnici ne,“ krčí rameny. „Byl bych nejraději, kdyby se mé jméno veřejnost vůbec nedozvěděla. Proč by měla?“

(Respekt)