Zaří 2003

Fronta na svobodu - Jam session.

Ivan Špaček

Nadzvedl kladivo a udeřil do betonové zdi, určitě vylétl nepatrný obláček šedého prachu, ale to není na obrazovce vidět, co vidět, je korektně oblečený občan středních let. Úzký uzel kravaty vyčuhuje rozepnutým kabátem, je mu asi horko z mávání kladivem, kde je asi vzal? U nohou mu leží tmavá kožená aktovka, asi úředník na cestě z práce. Kladivo to je veliké, perlík, jaké to kuriózní slovo, kladivo jako hrom, ale úředník buší pilně, s nadšením, symbolicky, demonstračně, pod ostrými světly drženými televizními techniky. CNN, taky ABC, NBC a CBS vysílají do Ameriky obrazy, které spoluvytváří svou přítomnosti, íránští studenti prý vždycky čekali ukázněně, až se rozsvítí světýlka na kamerách, "Death to America" volali anglicky, aby rozuměli v Chicagu, New Yorku a Los Angeles, hrozí pěstmi neviděnému nepříteli, v kapse žádost o zelenou kartu.

Na vrcholku zdi poskakují mladí lidé, mávají kolem sebe rukama a dělají posunky na východoněmecké vojáky stojící opodál, ti se rozpačitě usmívají, nepřišel rozkaz stisknout spoustě. Stojí opatrně, aby televizní kamery neviděly samopaly na zádech, trapné prázdné ruce visí rovně dolů, pomníčky obětem zastřeleným při pokusu pokořit Zeď nejsou v dohledu. VOPOs vypadají neškodně, mladí kluci v uniformách nacistického stylu, střídání stráží před památníkem zavražděných nacisty parademarschem, nohy v naleštěných holínkách lítají jako na nitkách, pruský vojenský kankán provozovaný i rudoarmějci na Rudém náměstí před neúhlednou hromadou růžového kamene, ve které už není Pepa Vissarionovič.

Vidím blbě, neboť mám v očích slzy, máma by řekla že řvu jako bába a měla by pravdu, nic než sentimentalita, bude kvůli tomu chleba levnější? Mrknu na Lucii, taky má vlhké oči, brečíme spolu, stejně jako jsme brečeli, když na plátně kina ve Waterloo pomalu šel dav lidí s červenomodrobílou vlajkou zborcenou krví, melodie ze starého muzikálu se sentimentálními slovy vracejícího se emigranta - ptá se sám sebe kde je jeho domov, na rozdíl ode mne ví.

Nebo ne? "Zemský ráj to na pohled", takže si není jistý, stejně jako si nejsem jistý ani já, ne teď, když to vypadá, že se můj emigrantský návratový sen vyplní - vyplní se úplně? Včetně pocitu "spadla klec", teď už nemůžu ven? Ulice Prahy se určitě náplní také, nemůže to trvat dlouho, proto asi brečím. A pak? Pak přijde svoboda, vyplní se tátova předpověď o lucernách s komunistickými visalci? Jako v Budapešti? Gorbačovova Rudá armáda není co bývala, kde jsem to četl že "tyranie může padnout pouze v době uvolnění"? Gorby asi tu knížku nečetl. Perestrojka - pokus o dělání čtverce z kružnice, ale co by ne?

Sedím na kraji gauče, abych byl blíže tomu nepochopitelnému obrazů, lidé tančí na vrcholku věže, podávají si láhev čehosi, co jim dodává na veselí, bolení hlavy přijde až zítra, až se bude uklízet svinčík nadělaný idealisty - černé bílé červené žluté děti se drží za ruce a křepčí kolem zeměkoule, "Zítra se bude tančit všude", to jo, i na vrcholku ošklivé zdi dělící dva světy, takže vlastně měli pravdu, i když vlajky rudé asi na stožáry světa všude nevyletí - je skutečně možné, že to skončilo?

Špatně se mi dýchá, hrdlo stažené do průměru tužky, dusím se dojetím a snad i trochu vzteky, proč jste na tu zeď nemohli vylézt před dvaceti lety? Ale na všechno musí být ten pravý čas. Čas milovat a čas nenávidět, čas bolesti a čas radosti - čas žít a čas umírat - jaký čas je teď? Čas svobody?

"Aby to prasklo, musí to nejdřív prasknout v Sajuzu." říká bývalý mládežník odborně. Nikde jinde nic nepraská a nejmíň v Sajuzu, proč to tedy zkoušíme? Ale já mu nevěřím, snad i proto, že v podstatě nemohu myslet na Sovětský svaz jako na nepřítele. "Tenkrát v máji"- postřelený rudoarmějec se potácí z činžáku, který zachránil pro břichatého buržousta, dostal německého snajpra, ale sám chytil kulku, Janě Brejchové se kutálí obrovská slza z neskutečně velikých očí, "Němá barikáda", Vaška Trubačov s kamarády, Pasáček ze "Syna pluku" kráčí po schodišti ke generalissimovi, ale moc dobře ho nevidí, neboť z něj vychází světlo silnější uhlíkové lampy, "Timur a jeho parta" - nic o Jiříkovi který usekl jabloň a hned se přiznal.

Každý čas má svoje legendy, každý režim- tlačím se u stolku plného lejster s podpisy, tlačím se protože že všech stran přicházejí podpisu chtiví lidé, "Jsme s vámi, buďte s námi!" psané jiným, méně cynickým bývalým mládežníkem - méně cynickým nebo méně realistickým? Podepisuji se plným jménem a plnou adresou, ulice která nese periodicky se měnící jména politiků, nevnímám absurditu psát stranické jméno Uljanova pod pravicově-oportunistický traktát, až později, mnohem později, pozdě?

Napůl čekám, že dá nohy na stůl, jak se sluší a patří na Američana ale zdá se docela normální, jeho čeština je bezchybná, asi emigrant, určitě emigrant, "Opustíš-li mě nezahynu, opustíš-li mě zahyneš" ale on se k hynutí nemá, ohavné zelené utahané sáčko s kovovými knoflíky, na náprsní kapse erb, že by uprchly feudál? Uprchlý feudál vypadá znuděně, nedívá se na mne ale skrz mne, asi bude unavený, židle, na které sedím, tlačila tisíce zadků, momentálně převážně českých a slovenských - teda spíš českých, Slováků v lágru mnoho není, mají to blíž do Traiskirchenu, ale to jsem tehdy ještě nevěděl, nevěděl jsem ani o existenci lágru v Zirndorfu. Mohli jsme si ušetřit úmornou jízdu do Bonnu, srpen léta páně 1969 se vyznačuje příšerným vlhkým vedrem, asi varování před letními měsíci v Ontariu. ale ani to jsem nevěděl - nevěděl jsem vlastně nic, nevěděl jsem ani, že nevím.

"Mohl byste mi říci něco o rozmístění sovětských vojáků v Československu?" - Bílou knihu jsem nechal doma na stole, vnutil mi ji sovětský důstojník a já ji vzal rád, neboť jsem se posral strachy - čí to byl vlastně nápad jít se loučit s Jessem? Sovětská patrola nás načapala v křoví - zaspali jsme, protože jsme se příšerně ožrali, zalezli jsme do nejbližšího lesa, který se ovšem nalézal v pohraničním pásmu. Absurdita setkání s pohraničníkem před "nedovoleným opuštěním republiky", Jesse v uniformě se zelenými výložkami PS, jakého má asi psa?

Představuju si jednu z těch obrovských černých oblud které řvaly z kleci postavených na betonové podlaze dvorku před vězením - řvaly, protože jsme na ně házeli kamínky ze strany, ze které bylo vidět policajtům až do kuchyně, psi jako malí medvědi, bílé tesáky svítí z černých tváří, basovými hlasy slibují pomstu, ale na nás nemůžou, ať skáčou proti pletivu kleci jak chtějí, i tak nás příjemné mrazí z té tekuté nenávisti, která zaplňuje vzduch - až vylezl esenbák a pohrozil nám pěstí, máma sice říká, že policajti jsou fešáci, ale tomuhle visí břicho přes gumu vytahaných hnědých tepláků, jak zdvihne paži se zaťatou pěstí, jsou vidět tmavé fleky pod pažím, asi běhal po škvárové dráze kolem esenbáckého hřiště přes ulici, asi musel, stejně jako jsme museli my při tělocviku, určitě nenávidí tu škváru stejně jako já, musejí taky běhat v trenýrkách i když je pod nulou? Ledová dýka mrazivého vzduchu mě bodá do plic, idiot Mlejnek řve, ať přidám, zastaví mě a nutí mě běžet do stráně a dolů, znovu a znovu, na nohou, které se mění na vatu, se ploužíme do schodů do třídy za pomocí zábradlí a holky se nám smějou, jejich učitelka tělocviku je pěknice s příjemné velikými ňadry, určitě neskáče nahoru a dolů, rozpažit připažit jako ten náš idiot, představuju si, jak ji lítají prsa a musím jít skoro bokem, aby to nebylo trapný.

Davy neustále houstnou, je čas, je čas, Václavské náměstí burácí "Už je to tady", na balkóně Melantrichu stojí malá postavička, světoznámý dramatik, jak mu jedovaté říká jeden slavný emigrant z Toronta, světoznámý prozaik asi, neboť vyhrál cenu guvernéra Kanady, kdo že to je letos? Ukrajinec? Emigranti vpravo vlevo i uprostřed, bok po boku, asi bych měl říkat rameno k rameni. neboť jsem jeden z nich, tedy "shoulder to shoulder", no, emigrant, zlé slovo, evokuje asociace lágru Valka a zrádců rekrutovaných CIA, aby se vrátili do republiky a odstřelovali předsedy JZD, případně stranické funkcionáře, taky míchají cyankáli do krmiva pro krávy.

Lidé postávají před zbytky balónů, které Američané vypustili do československého vzdušného prostoru, aby terorizovali civilní dopravní letadla, sypaly se z nich prý letáky, tady jeden je, ve skleněné vitríně - "JZD jsou na pokraji rozpadu, není mléko, maso ani obilí, všechno se vyváží do bolševického Ruska" - vrtím nad těmi kravinami hlavou, skutečně si Amíci myslí, že jsme tak blbí? Určitě to psal emigrant, za žoldácké dolary, fuj že se nestydí takhle prodávat svou vlast. Plácáme se s Jirkou po výstavní hale plně důkazů o zločinných úmyslech americké soldatesky, hele, tady jsou comics, ve vitrínce za provazem, snažím se číst titulek nad křiklavě barevnými obrázky - "Rychlé šípy" - šmarjá to je Foglar!

Soužka Valentová, vedoucí turisťáku, nám předčítá velice zajímavou knížku, Rikitan zní jako ideální pionýrský vedoucí, určitě by nás nenechal sedět na louce s míčem a nešel by se líbat za křoví s praktikantem-vojákem jako soužka vedoucí Jana, teda kdyby byl Rikitanka, vybíjená nás moc nebaví a tak jsme se připlížili pravým indiánským stylem a pozorujeme jak ji voják sahá na prsa pod těsným svetýrkem, lupla větvička pod čiší neopatrnou nohou, určitě ten lempl Hanousek, Jana sice nic nevnímá, je celá zarůžovělá a těžce dýchá, ale voják je bdělý a ostražitý, určitě nás ochrání před agresory.

Mluvící hlavy mluví učené o pádu komunismu, vytřeštěně se dívám na obrazovku, četl jsem Amalrika jako příjemnou science fiction, hliněné nohy máme my a ne oni, cítím jak se svět na mě valí ze všech stran, místo kroužení se rozběhl tryskem, točí se mi hlava z bušení neuvěřitelných obrazů, mluvící hlavy se dohadují jestli 250 000 nebo 500 000 "Czechoslovaks" zaplňuje náměstí pod dozorem pána na koni s kopím a špičatou přilbou na hlavě, "ať Bůh dál zůstává s touto krajinou." touží povědomý slabě chraplavý hlas, zavládne ticho, těm starším vlhnou oči, ti mladší - co ti si asi vlastně myslí? Socialismus s lidskou tváří, to přece řekl první Ota Hora a to ještě před vítězstvím dělnické třídy nad reakcí - je možné vrátit se? Je vrátit se kam?

Komentátoři mluví o sametu, jemném, humanistickém - takže se asi visalci konat nebudou, rakovina léčená aspirinem a nadějí, snad nic jiného nezbývá, není dost luceren, pro každého kolaboranta jedna, "kdo je bez viny, ať hodí kamenem" či zatáhne za provaz, Češi i tak vymírají, horší než morová epidemie, ale "Odpustíš-li zahyneš" přichází odkudsi, snad z podvědomí, které ví i to, co vědět nechci, čirá radost se nedostavuje přes naplnění snu, který vlastně ani snem nebyl, sen vždycky vychází z reality, tím či oním způsobem.

Důvěryhodná držka na obrazovce mluví o výhodách odevzdání peněz této bance a ne jiné, první reklama po několika hodinách "krizového vysílání," takže mám šanci zajít si na záchod, deset schodů z basementu do meziposchodí a hlasitě močím do zářivé bílé, zbrusu nové záchodové mísy, jsme teď jedno a půl záchodová rodina, větší distinkce než mít dvě auta, to má dneska každej, ale mít one-and-half bathroom není tak obvykle, ovšem závod o větší, hezčí a veselejší ztratil všechen půvab, jsou na světě důležitější věci než trávník bez pampelišek a tapety které ladí s nábytkem - "nejsme jako oni." - jaká je stupnice hodnot? Bylo mi dobře v mém kondelíkově, být maloměšťákem není urážkou, buržoazní nacionalista je "občan-vlastenec" jak vysvětlil Jan Masaryk, než byl skočen z okna a Kondelík neudával členy své rodiny, určitě ani nelepil papírové vlaječky na okna, jednu červenou a druhou tříbarevnou, záleží ovšem na místě a času - vaše starosti na mou hlavu, to jistě, hrbolatý trávník je třeba převálcovat a rozházet travní semeno na rozlézající se žlutou pleš rovnou u chodníku, kde to každej vidí a u zdi zase vyrostl bodlák - "čas oponou trhl" a všechno je jinak, kolikrát ještě?

Cítím nesmírnou únavu, mysl nasáklá informacemi jako trávník po červencové bouřce, čvachtá to, když se pokouším jít dál, zapínám Amigu a do disk drive, vlastně asi disketového čehosi, dávám "Civilization", teda Civilizaci, dávám příkaz osadníkům založit město, odmítám Washington a píšu Praha. Bujíme a rozkvétáme, občasný nájezd barbarů je lehce odrazitelný, známe bronz a tak naše stráže mají kopí, kopí a špičatou přilbu ovšem na koni nesedí, na to je příliš brzo, i tak vláda tvá je v rukou mých. Osadníci pilně zavlažují, budují cesty a doly, milují se a mnozí, další město a další a další - až se odkudsi z neznámá objeví tanky, moji obrněnci nemají šanci, bomby dopadají do poli a já vypínám počítač.

Protahuju se, až to křupne, bolí mě celé tělo jako kdybych běžel maratón v bagančatech, tak prý trénoval Emil, ten co byl taky pomýlený, ale prokoukl, stal se z něho vykuk, stejně jako - kolik? Desítky tisíc? Stovky tisíc? Milióny? Asi to poslední a nešli proti větru, ani ten, co tvrdil, že svět patří nám, ani on ne. Máš právo kritizovat? Zatím co jsi klečel na trávníku a dloubal nožem pampelišky oni - no, trpěli. Děsně. A chtěli přežít, tak spolupracovali. Jako to baroko, taky pěkný pro voko. Určitě. A?