Zaří 2003

Kauza Grebeníček

Petruška Šustrová

Při zprávě, že zemřel Alois Grebeníček, asi napadlo spoustu lidí totéž: zemřel, to znamená, že unikl soudu. Nu, jak se to vezme – soud v Uherském Hradišti, jehož senátu předsedá soudkyně Radomíra Veselá, ho už docela jistě soudit nebude. Jak je to se spravedlností vyšší, nevíme.

V nekrologu bývá zvykem vyjmenovat životní úspěchy a díla zesnulého, a je věru smutné, zapsal-li se někdo do vědomí společnosti, ve které žil, hlavně tím, že se vyhýbal soudu. Protože tomu tak však v případě Aloise Grebeníčka bohužel bylo, nezbývá, než tu smutnou historii připomenout.

V roce 1994 vznesl vyšetřovatel obvinění a začal stíhat tři bývalé vyšetřovatele Státní bezpečnosti za to, že v padesátých letech v uherskohradišťské věznici při výsleších mučili vězně. V únoru 1997 byla podána obžaloba, a 10. července 1997, tedy skoro tři roky po zahájení trestního stíhání, začalo u okresního soudu v Uherském Hradišti hlavní líčení. Proces byl ovšem odročen, neboť ani jeden ze tří obžalovaných se k soudu nedostavil. Tím začala dlouhá sága, jejíž časových údajů bychom si měli dobře všimnout. 2. března 1998, téměř po sedmi měsících, byl proces opět odročen. Za čtyři měsíc, koncem července, byl z projednávání vyčleněn jeden z obžalovaných, a 28. června 1999, bezmála po roce, rozhodla předsedkyně senátu Radomíra Veselá, že bude Grebeníčkův případ projednávat samostatně. Pan Grebeníček k soudu opět nepřišel, zato jeho obhájce předložil soudu lékařskou zprávu o jeho špatném zdravotním stavu.

Uteklo dva a půl roku a v únoru 2001 soudkyně Veselá Grebeníčkovo trestní stíhání přerušila, neboť soudní znalec dospěl k závěru, že se obžalovaný nemůže soudu zúčastnit. Začátkem prosince téhož roku dospěl jiný lékařský odborník k opačnému názoru, že totiž se pan Grebeníček za určitých podmínek soudu zúčastnit může. Na 21. a 22. únor bylo nařízeno líčení přímo v nemocnici, ale obžalovanému se přitížilo, a tak ze soudu nic nebylo. Nebylo nic ani z dalšího pokusu o hlavní líčení v dubnu 2002, které se také mělo konat v nemocnici, protože příbuzní Aloise Grebeníčka z nemocnice odvezli. V únoru 2003 muselo být nařízené líčení odročeno, protože onemocněl pro změnu Grebeníčkův advokát, který ještě předtím stačil podat stížnost k ústavnímu soudu. Dovolával se v ní Grebeníčkova práva na ochranu života a zdraví a na právo nebýt mučen, a požadoval, aby trestní řízení bylo zastaveno. Ústavní soud tento požadavek zamítl, a vše pokračovalo v původních kolejích: letos byla odročena ještě dvě hlavní líčení, 24. března a 11. května, protože obžalovaný se ze zdravotních důvodů omluvil. A nyní tedy trestní stíhání definitivně skončilo, neboť obžalovaný je už mimo dosah světské spravedlnosti.

Formálně odešel Alois Grebeníček z tohoto světa nevinen, neboť zásada presumpce neviny nám velí pohlížet jako na nevinného na každého, o jehož vině pravomocně nerozhodl soud. Tak jednoduché to však není: celá jeho bezmála osmiletá anabáze budila pocit, že se soudu, který by o jeho vině či nevině rozhodl, většinu té doby prostě vyhýbal, protože si nebyl jist, zda by svou nevinu prokázal.

Jenže ona ta anabáze, všechna ta nařízená a odročená nebo odvolaná hlavní líčení, vypovídá hlavně o něčem jiném, totiž o stavu českého soudnictví. Byli bychom jistě nespravedliví, kdybychom soudili z jedné kauzy, ale kauza Aloise Grebeníčkova nebyla jedním obyčejným případem z mnoha. Byl to případ vskutku ostře sledovaný, v listopadu roku 2001 jeho vleklé průtahy kritizovala i státní zástupkyně Marie Benešová. Kromě toho Česká republika musela – a dost možná ještě bude muset - v několika jiných případech vyplatit účastníkům soudních řízení odškodné právě za nepřiměřené průtahy. Je to znepokojivé.

Umím si živě představit zklamání mnoha lidí, kteří by byli Grebeníčkovo odsouzení pokládali za akt spravedlnosti, za pozdní rehabilitaci řady politických vězňů komunistického režimu. Nejde ale jen o tento jeden proces, a nejde jen o minulost. Náprava minulosti, to není jen vypořádání se se skutečnými nebo domnělými zločiny. Je to především výhled do budoucna, nastolení jistoty, že žijeme ve státě, kde se každý může dovolat svého práva. Na pozadí skutečnosti, že český soud ani za osm let nedokázal o tolik sledovaném případu rozhodnout, lze bohužel jen konstatovat, že k takovému státu má Česká republika ještě hodně daleko.

(ČRo 6)