Zaří 2003

Werichův hrob

Jaroslav Hutka

Werich je mrtev a má na Olšanech hrob, o který se nikdo nestará. Já žiju a o jeho zpustlém hrobě jsem se dozvěděl, když jsem si šel za vyšehradský tunel koupit do kanystru červené víno z Moravy. Říkala mi to vinařka při stáčení. Její sklep byl plný sudů, demižónů, koštýřů, skleniček a byla v něm lavice i stůl. V jednom sudu právě dozrál burčák, a tak jsme ho koštovali.

„Vidíte, vím to, a přece tam nejdu a ten hrob neuklidím,” říkala lítostivě se skleničkou v ruce. „Celá jeho rodina je mrtvá. Nikdo po něm nezůstal, aby se o hrob staral. Je to strašná doba. Myslíte, že bude někdy líp?” otázala se nešťastně.

„Už je líp, akorát to my ještě nevíme,” odpověděl jsem a šel domů. Nejsem formalista, ale ten zpustlý hrob mě zaskočil. Živý člověk se o sebe postará. Musí. Život jinak nedá. Ale mrtví leží pohozeni na místě, které jsme my živí obehnali zdí.

Jednou v roce 1976 jsem seděl u spisovatele Ivana Klímy a padla řeč na Wericha.

„Někde tu v Praze přece žije. Nevíš, co dělá?” zeptal jsem se.

„Vím. Je nemocný a deprimovaný. Chodívám k němu hrát karty. Můžeš jít někdy se mnou,” odpověděl. Ta představa mě okouzlila. Celé dětství jsem zpíval Werichovy písně, celou pubertu jsem opakoval jeho řeči. Málokdo vstoupil do našich životů tak intenzívně, po nikom nejsme schopni opakovat tolik výroků.

Asi za týden mi Ivan konspirativně telefonoval, že má literární pochůzku, jestli bych se nepřipojil. Přišli jsme k domečku na Kampě, zazvonili, otevřela nám paní Werichová a zavedla nás dovnitř. Starý pán seděl zhrouceně na kanapi. Bez života, bez nálady. Na propadlých tvářích mu rostl ježatý, bílý vous. Sedl jsem si vedle něj a Ivan rozložil na stůl nějakou povídku a cosi k ní vyprávěl. Starý pán ale pozoroval mě. Byl jsem nová tvář a zaujaly ho mé dlouhé vlasy. Udělal na ně několik poznámek. V tu dobu už ale nikdo na dlouhé vlasy poznámky nedělal. To skončilo ruskou invazí. Ivan vysvětlil, kdo jsem a co dělám, a Werich se začal vyptávat. Popisoval jsem mu koncerty i výslechy StB. Uchechtával se tomu a začal mi skákat do řeči, až nakonec vyprávěl pouze on. Posadil se vzpřímeněji, nechal donést víno a cigarety a jeho zakalené mdlé oči začaly živě těkat.

„… a víte, Kopecký, ten lezl do prdele dvoum lidem. Mně a Nezvalovi. Jenže Nezvalova prdel vystydla a moje vyšla z módy. Ale tehdá jsem k němu mohl chodit bez zaklepání a jednou jsem tam akorát vlez, když si pouštěl desku Narodilo se štěně. Byla úplně nová a rovnou mi říkal: - Vy ale chápete, že tu desku nemůžeme pustit do prodeje. Lidé by v tom hledali všelijaké jiné smysly.

No jo, to chápu, jsem mu odvětil, ale ještě by bylo dobře zakázat hymnu. Tam se zase zpívá ZEMSKÝ RÁJ TO NAPOHLED! A víte, že ten blbec se nad tím docela vážně zamyslel a nakonec řekl: - No jo, ale to je hymna. Ta se zakázat nedá. -” A to už se Werich řehtal na celé kolo.

„Jak bych vám toho Kopeckýho přiblížil? Vy ste mladej, vy už takový lidi neznáte, a já jsem starej, mně už nezbejvá než vzpomínat. Nakonec co jinýho maj starý lidi dělat?” a spokojeně si zapálil další cigaretu.

„Víte, viděl jsem to v jednom americkým filmu o námezdnejch vrazích. V Americe, když máte prachy, tak si můžete koupit všechno. I vraha. No a v tom filmu byl dlouhej záběr na to, jak si ten nájemnej chlap čistil kvér, jak ho znovu rozložil, prohlíd a zkontroloval a část po části, pomalu a rozvážně, ho dával do různejch kapes kabátu. Prostě profesionál. Šlo mu o to, odvíst dobře práci za kterou byl placenej, a vůbec nepřemejšlel o tom, že jde zavraždit člověka. No a když měl všechno připravený a zkontrolovaný, tak si dal takhle kostku cukru mezi zuby a šel ke kleci, ve které seděl kanárek. A ten kanárek přicupital po bidýlku až k tý jeho hubě a zobal mu ten cukr a ono to vypadalo, že mu ten ptáček dává pusinky. To byl Kopeckej. Všichni měli ruce od krve, všichni. No a to byl náš vztah. Já byl ta kostka cukru.” Začal sebou na kanapi energicky šít a při vyprávění do mě bouchal rukou, jako by mě povzbuzoval. Chechtal se vlastním vtipům a Klímu přesvědčoval, ať se napije, že nevadí, že řídí. Ať to svede na něj a řekne, že to do něj nalil násilím.

„Víte, já už toho moc nenadělám. Jsem zavřenej v tomhle domě, jsem starej a nemocnej, ale aspoň si podám ty uniformovaný hajzly. Tady na Kampě vede jenom jedna ulice a je to jednosměrka, takže ven můžete a zpátky nesmíte. To vymyslel nějakej náramnej blb. No a minule mě zastavil takovej mladej se psem a že jako - pane řidič, co znamená tahle značka? - a že teda pokuta. Tak jsem mu řekl, že až budu odjíždět, ať si přečte moje číslo na autě a toho psa ať si odvede dál, nebo ho kousnu. No a vidíte. Dodnes nic nepřišlo. Nasrat je, nasrat! Aby viděli, že jsou takhle malí! Blbci!” a ukázal prstem takovou jako špetečku.

„Já jsem vás vždycky obdivoval, že jste neodešel. Musel jste přece vědět, do čeho to po osmačtyřicátém jde,” promluvil Ivan. Werich si poposedl, vytáhl další cigaretu a pobaveně se rozhlédl po místnosti.

„Já teď nemám nic na práci, tak si čtu a čtu si teď o starém Římě. A víte, že se nic nezměnilo! Přišel novej krvežíznivej darebák, dal obsadit cesty a v lese číhali loupežníci. Tak jak utýct? Chtěl jsem, moc jsem chtěl, ale bylo už pozdě a tak jsem tu zkejsnul. No a když už jsem tu byl, tak jsem se rozhodl, že když je oheň udušenej, že se k němu skloním, lehnu si k němu a budu do něj jemně foukat a udržovat při životě alespoň poslední jiskérky, aby naděje neumřela úplně.”

„To jste řekl moc krásně,” pokýval Ivan a vzal ze stolu papíry a přikročilo se k vlastnímu důvodu návštěvy. Měla se sestavit pro zahraničního nakladatele knížka pohádek od českých autorů.

„A myslíte, že má cenu to vydávat v zahraničí?” ošíval se Werich.

„Nic jiného nemůžeme dělat a alespoň se tak o nás trochu ví a máme důvod něco dál psát a neužíráme se smutkem.”

„No jo, ale když to nevyjde česky a nebudou to moct číst lidi doma, tak je to stejně pro kočku.”

„Dalo by se to později vydat u Škvoreckýho v Kanadě.”

„Prosím vás, ten Škvorecký! Maďarská rukodílna na boty! Uherské ševcovství! Kolik ten může mít náklad?”

„Pro nás je lepší malé české nakladatelství za mořem než žádné,” bránil se Klíma.

„A myslíte si, že jsou ty moje věci dobré?”

„Já si myslím, že jsou přímo výborné,” řekl Ivan s důrazem.

Já to píšu a nevím, co si mám o tom myslet. Člověk potřebuje nějakou zeď, proti které by se dalo pinkat. Takhle to psát všechno do prázdna je moc smutný. Neznám nic strašlivějšího než psát do šuplíku. Ale vadí mi v tom ten Kohout. Ten se vetře všude. Jak to, že ho berete mezi sebe?”

„Přece nebudeme mezi sebou kádrovat a vylučovat jako oni. Jsme na tom všichni stejně. A všichni jsme spisovatelé.”

„Ale mě tam ten Kohout stejně vadí. Já si na něj pamatuju moc dobře a teď ze sebe dělá disidenta. A ten jeho poslední projev o tom, že nepojede do zahraničí, že by mohl dopadnout jako Solženicyn. Prosím vás! To je jak ten vtip o člověku, co chtěl prodat vilu u moře. Znáte to? No a ten kupec se ho ptá: a co když přijde bouře? Ten prodávající se jen zasměje a odpoví: Prosím vás, kde je vila a kde je moře? No a to je stejný. Kde je Kohout a kde je Solženicyn?”

Věc se uzavřela a starý pán zase začal vyprávět všelijaké příhody. Smál se, žertoval, láhev i krabička cigaret zmizely. Pak vešla paní Werichová s nějakým pánem a Werich musel poděkovat, že jim ten pán donesl pytel brambor, a my pochopili, že je čas se zvednout. Starý pán povstal, pokusil se být elegantní a obejít stůl, aby nás vyprovodil ke dveřím. Šlo to ztěžka a při loučení jsem měl pocit, že jsem mu zahlédl v očích jakýsi stesk, nebo možná leknutí.

„Takhle jsem starého pána neviděl léta. Asi ses mu líbil. Vyloženě se před tebou předváděl,” prohodil Ivan na ulici a já ten pohled při loučení pochopil. My odcházíme, on zůstává. Sám v domě se svou nemocí, vzpomínkami a stále stejnými tvářemi. Není komu psát, není komu vyprávět.

Doba byla napjatá, pro mne plná událostí, a po půl roce vznikla Charta 77. Národ ji lhostejně a poslušně odsoudil, Na Staroměstském náměstí desetitisícový dav skandoval proti zrádné emigraci a v Národním divadle se sešli čeští umělci, aby podruhé vyjádřili loajalitu režimu. Poprvé to bylo po atentátu na Heydricha. Této druhé sešlosti se Werich účastnil také a mně z toho bylo hořce a bezradně. Na jevišti mi zbývalo už jen pár měsíců a nad mnohými věcmi jsem ztrácel trpělivost, takže jsem jen máchl rukou, když jsem slyšel, jak Werich komentoval svou účast v Kapličce. Že byl v Národním jen dvakrát. Jednou prodávali Mařenku a podruhé Jeníčka.

V srpnu 1978 byl u Havla na Hrádečku sjezd spisovatelů. Já tam dostal psací stroj. Na rozloučenou. Ivan Klíma se s ním vláčel lesem, protože cesty byly obsazeny policií a zasypány hromadami štěrku. Rokovalo se a četlo. Kohout přečetl jednoaktovku Atest, kde se jedna postava ze hry zmínila o Werichovi v tom potupném shromáždění v Národním divadle. Když dočetl, sundal brýle a rozhlédl se váhavě po okolosedících.

„Je to zatím všechno jenom mezi námi. Toho Wericha z toho mohu ještě škrtnout. Je to starý pán, je nemocný a přece jenom je to velký umělec. Nějak se ale neumím sám rozhodnout, tak jsem se vás chtěl zeptat, jestli ho tam mám nechat?”

„Jó,” řekl Vaculík s úsměvem. „Neměl tam chodit,” a všichni se zasmáli.

22. října 1991