Zaří 2003

V zemi evropského Saddáma.

Marek Švehla

V zemi evropského Saddáma. Obrázky z říše, kde vládne velký mechanizátor Lukašenko

Smělé plány na ustavení demokracie v Iráku a starosti, co se šíleným atomovým stalinistou v severní Koreji, jako by Evropanům překryly skutečnost, že jedna temná diktatura přežívá i na starém kontinentu. Lukašenkovo Bělorusko letos završí deset „zdárných“ let své existence. Mnohé přitom nasvědčuje tomu, že evropský Saddám je plný síly a při chuti.

Vasil Bykav je mrtev

Je sobotní červencové odpoledne, ulice běloruské metropole Minsk jsou téměř prázdné. Ticho jen občas přeruší osamělý automobil a v jednu chvíli ostrý hlas z amplionu na střeše policejního žigulíku umravňující chodce, který se místo podchodem rozhodl překonat opuštěnou asfaltovou pláň silnice na povrchu. Předevčírem se právě v těchto místech sešlo dvacet tisíc lidí. Tolik jich v Bělorusku do ulic nevyšlo už alespoň pět let. Nešlo ale o otevřenou nespokojenost s režimem posledního evropského diktátora Alexandra Lukašenka, byť jisté rysy vzdoru celá událost měla. Davy lidí se totiž sjely na pohřeb nejvlivnějšího běloruského intelektuála, proslulého spisovatele Vasila Bykava, jehož nechuť k Lukašenkovi byla všeobecně známá.

Teď už je ale v centru Minska zase klid a pořádek. Na nárožích stojí rozkročené cedule s rudými hvězdami a velkou šedesátkou, nad hlavami vlají červené prapory a z průčelí hlavního minského náměstí vzhlíží obří hlava Lenina. Režim chystá oslavu nejdůležitějšího svátku – dne, kdy byla z města, či spíše z jeho naprostých trosek, vyhnána Hitlerova armáda.

Mezi výzdobou courají lidé s lahví piva v ruce, jak je tady zvykem. Stejně jako jinde v Bělorusku ani v Minsku téměř nejsou hospody nebo kavárny, a tak se pije v parku, cestou z práce či jako teď při korzování městem. Už to ale není ono – i nejlevnější běloruská značka vyjde na patnáct korun, kvalitnější ruská Baltika na více než třicet, pro mnohé Bělorusy polovina denního platu.

Nápadné strnulosti ulice se vymyká jen hlouček na místní poměry nezvykle moderně oblečených třicátníků, kteří si pohrávají s mobilními telefony a hlasitě se smějí. Rusové, hlavně ti z Moskvy, se v Minsku nedají přehlédnout. Uvolněností a lepším oblečením tady připomínají Západoevropany na procházce komunistickou Prahou. Ponurý dojem z hlavního běloruského města jen podtrhávají hlídky drsných mládenců z elitní armádní jednotky OMON, proslavené bitím demonstrantů.

Sýr a vodku, prosím

Moderní běloruské dějiny nejsou zrovna ideální reklamou na parlamentní demokracii. Na rozdíl od Pobaltí nebo středoasijských republik se začátkem devadesátých let země, jejíž elity krutě zdecimovala jak komunistická, tak nacistická okupace, jen pomalu smiřovala s rozpadem Sovětského svazu. V roce 1994 zde přece jen proběhly prezidentské volby. V nich ale k údivu mnohých vyhrál mechanizátor zemědělského družstva, hokejový nadšenec a radikální delegát minského parlamentu Alexandr Lukašenko. Voliče přilákal slibem, že v zemi provede velkou protikorupční akci, jakési běloruské „čisté ruce“, namířenou proti dosavadním mocipánům. Jistoty sovětských časů zůstanou i v nové době a nic se měnit nebude – leda k lepšímu. Po nástupu do funkce pak nový prezident začal sotva svobodné Bělorusko měnit v ukázkový autoritativní stát. Lukašenko rozhoduje o obsazení radnic, míst gubernátorů a samozřejmě vlády. Parlament, kde má opozice pod desetinu hlasů, pouze schvaluje jeho dekrety. Prezident zcela ovládá všechna celostátní média a postupně pod nejrůznějšími formálními záminkami zakazuje nezávislé noviny, které stačily vzniknout ještě před jeho příchodem k moci. Naposledy tak na jaře kvůli údajně „nelegální reportáži“ z jednoho soudního přelíčení zakázal nejstarší nezávislé noviny země – Běloruskoju dělovuju gazetu.

Po nástupu k moci Lukašenko formálně nechal existovat opoziční strany. V horkých letech 96–97, kdy opozice sepsala petici za obnovu svobod – Chartu 97, režim zásadně přitvrdil. Po záhadném zmizení či zatčení několika vůdčích osobností protilukašenkovského proudu odešla řada dalších opozičních politiků do exilu. Od té doby opozice skomírá. Naposledy se zmobilizovala při druhých prezidentských volbách před dvěma lety, kdy postavila svého kandidáta a zdálo se, že jí do noty hraje upadající životní úroveň. Ale všechno marné. Lukašenko suverénně vyhrál a teď připravuje referendum, které by mu umožnilo kandidovat potřetí. Nikdo nepochybuje, že vyhraje.

Země se přitom propadá do stále většího marasmu i po stránce ekonomické. Podle nezávislých iniciativ není nezaměstnanost dvě a půl procenta, jak udává režim, ale přes dvacet procent. Životní úroveň ve státě, který kdysi v rámci SSSR patřil k blahobytné špičce, klesla za tradičně zaostávající Ukrajinu. Znát je to i při krátké procházce městy. Zboží ve státních obchodech je vybaveno nápadně velkými cenovkami a člověk rychle pochopí proč. Oči nakupujících, většinou žen, dlouze těkají z cedulky na cedulku a po dlouhém rozmýšlení kupují jednu dvě věci. Máslo, kousek sýra či salámu, vodku. Na víc nezbývají peníze, ceny jsou zhruba jako v Česku, platy pětkrát menší. Na první pohled levnější je chleba, mléko a vodka. Ze soukromých firem pochází podle oficiálních statistik jen pětina hospodářského výkonu (na Ukrajině přes polovinu, v Rusku 70 %), soukromníci jsou navíc neustále pod tlakem prezidenta slibujícího, jak všechny ty zlodějské podnikatele zadusí, a byrokratických předpisů, které určují ceny základních potravin, zakazují dovozy mnohého zboží nejen ze zahraničí, ale také z regionu do regionu a kdykoli mohou poslat do podniku likvidační kontrolu (třeba v případě, že podnikatel podporuje opozici nebo dá reklamu do nezávislého tisku).

Černobílá v Gomelu

Jak je možné, že ani tváří v tvář tak neradostné situaci Lukašenkova hvězda v Bělorusku nehasne? Intelektuálové v Minsku poukazují především na prezidentovy represe a falšování voleb a také na to, že u málo informované veřejnosti a obyvatel mimo hlavní město se velký mechanizátor stále těší slušné oblibě. Čím tedy žije běloruský venkov a jak tam vypadá odpor proti režimu?

Jsou dvě hodiny ráno a rychlík Minsk–Kyjev právě zastavuje na nádraží půlmilionového města Gomel, sedm hodin jízdy od hlavního města. Pár desítek kilometrů odtud je ukrajinská hranice. V temné nádražní hale pospává na lavičkách několik postav, pokladny jsou zavřené, čekárna taky. „Taxi?“ ptá se spíš ze zvyku než s nadějí na ryto majitel otlučené sierry zaparkované před hlavním vchodem. V jiné zemi by zřejmě cizince hledajícího hotel zavezli co nejdál, a pokud možno ke známému recepčnímu, aby z toho kynula provize, tady nic podobného ještě nepraktikují. „Gastiníca? Tady u nádraží,“ ukazuje taxikář přátelsky na temný panelák, kterých by se dost našlo i v centrech českých krajských měst. Recepční hotelu neochotně vstává z provizorního lůžka ze sražených židlí. „Cizinec? Odkud?“ vyptává se a vyměřuje dvojnásobnou cenu. Patnáct dolarů za pokoj bez sprchy je sice zhruba místní týdenní mzda, ale návštěvník je rád aspoň za to. V Gomelu – stejně jako v jiných běloruských městech – malé soukromé hotely nejsou, a kdo si nevybere z nabídky dvou třech státních, má smůlu. „Nebo chcete za pětadvacet s televizí?“ zpestřuje recepční nabídku. „Je ale jen černobílá.“

Gomel, druhé největší běloruské město, je provinční díra jako vystřižená ze sovětských časů. Všudypřítomná socha Lenina, střed města vyvedený v socialistickém realismu, válečný památník s tankem, poloprázdné státní obchody a rušná, z trubek a igelitu spíchnutá tržnice. Novou dobu reprezentuje pár soukromých kiosků nabízejících kokakolu, nescafé a aspoň deset druhů lahvového. Ze staré éry přežilo válku a komunismus jen pár ulic s kupeckými domky zdobenými krásnou barevnou dřevořezbou na venkovních stěnách.

Vzhůru do zóny

Gomel je v Bělorusku symbolem fenoménu zvaného úředně „následky havárie jaderné elektrárny Černobyl“. Elektrárna leží těsně u bělorusko-ukrajinské hranice, a když tam 26. dubna 1986 vybuchl reaktor, vítr hnal radioaktivní mrak přímo na Gomel. „Dozvěděli jsme se o tom až po týdnu. Zrovna byl první máj a my jsme prostáli několik hodin na slunci při projevech a v průvodu,“ vzpomíná Vladimir Kozilev, vedoucí jedné z gomelských dětských organizací zaměřených na ekologickou výchovu. Po několika týdnech, když už byla situace neudržitelná, úřady zareagovaly. Z nejohroženější třicetikilometrové zóny a pak ještě z dalších, silně zasažených vesnic, z nichž některé leží i v bezprostředním okolí Gomelu, se museli všichni vystěhovat. Později se ale někteří lidé začali vracet zpět. Dohromady dnes v zamořených oblastech žije milion a půl Bělorusů. Řada z nich s jedovatou vodou a potravinami, bez lékařské péče a elektrického proudu, obklíčeni mlčením a výstražnými cedulemi Pozor, radioaktivita!

Je půl sedmé ráno a z gomelského autobusového nádraží vyjíždí postarší ikarus: směr ukrajinská hranice až k třicetikilometrové nejpostiženější zóně, kam je stále oficiální zákaz vstupu. Směrem k hranici je vidět stále více opuštěných domů, některé už otrlejší sousedé začali rozebírat na stavební materiál. Na lesních cestách se objevují první varovné cedule.

Po výbuchu označily tehdejší úřady za nejohroženější třicetikilometrový okruh kolem elektrárny, vystěhovaly odtud všechny lidi a zónu uzavřely. Problémy jsou ale dva. Za prvé je zamoření radioaktivitou nerovnoměrné a ve velmi výrazných dávkách sahá i podstatně dále od elektrárny. (Například vesnice Svitileviči ležící 250 km od Černobylu vykazuje radioaktivní hodnoty na úrovni zóny smrti v bezprostřední blízkosti reaktoru. „Těžko hledat nějaké jasné vysvětlení,“ říká Vladimir Kozilev, který má právě v této oblasti rodiče a rodný dům. „Říká se, že mraky směřovaly tehdy na Moskvu a armáda se je snažila sestřelit.“) Druhým problémem je skutečnost, že opustit v Bělorusku vlastní dům a jen tak se někam přestěhovat je nesmírně obtížné. Stát vystěhovaným lidem nabídl jen velmi provizorní či nevyhovující náhradu za opuštěné byty a navíc často v oblastech, kde se jen těžko sháněla práce. Proto se řada z nich – především starší občané, ale nejen oni – po čase bez ohledu na nebezpečí (ostatně v médiích zlehčované) rozhodla vrátit domů. Umožňuje jim to benevolence běloruských úřadů, do jejichž norem se jako „únosné“ vejde i to, co ruské a ukrajinské předpisy označují za životu nebezpečnou oblast.

Kam bychom šli?

Příkladem, jak to chodí na běloruské straně Černobylu, může být vesnice Chrapoviči, ležící asi deset kilometrů od nejrizikovější zakázané zóny. Po výbuchu tady nenaměřili tolik, aby se museli lidé trvale vystěhovat. Přesto ale mladí většinou utekli. Z více než tisíce zůstalo 450 obyvatel. Sídlí tady kolchoz, jehož pole zasahovala až k ukrajinské hranici. Po výbuchu musely všechny stroje zůstat tam, kde zrovna stály, v dalších letech ale většinu z nich družstevníci natahali zpět. Na polích teď pěstují běžné plodiny, které by vždy měly projít měřením.

Jedním z těch, kdo v Chrapoviči zůstal, je učitel na místní devítiletce Vladimir Těremeckij (35). S manželkou a rodiči žije ve starém dřevěném domku, jehož půlhektarový záhumenek je jako u všech usedlostí okolo zoraný a obdělaný do posledního metru. V dřevěné stáji chová rodina několik krav a prasat. Kromě učení, které do rodinného rozpočtu dodává zhruba padesát dolarů měsíčně, a práce na pozemku, provozuje pan Těremeckij doma provizorní krám na vodku, cigarety, limonádu a bonbony. Několika zaměstnáními se neliší od jiných obyvatel vesnice. Každý se tu ohání, jak umí. Bezprostředně po výbuchu před sedmnácti lety musela celá ves odejít do ubytoven a náhradních bytů, brzy se ale směli vrátit zpět. „Nějaký spad tu máme, vláda ale tvrdila, že to není tak hrozné. Navíc jsme měli různé výhody – třeba dvojitý plat, zvláštní lékařskou péči a elektřinu zadarmo,“ říká pan Těremeckij. Tak tomu bylo až do nástupu Lukašenka. S jeho přístupem skončilo vyplácení dvojích platů a stát také přestal od lidí vykupovat jejich domy. „Prostě nám úřady oznámily, že nebezpečí pominulo,“ vzpomíná pan Těremeckij. Skutečné hodnoty radiace ale obyvatelé vesnice neznají. „Vše má pod kontrolou vláda, která nechce, abychom věděli, jak na tom jsme.“ Před třemi lety pak skončilo i dotování elektřiny. „Zvažovali jsme, že odejdeme,“ vypráví dále pan Těremeckij. „Máme teď malé dítě, odešli bychom, kdyby nám někdo nabídl byt v čisté oblasti. Ta možnost ale není a náš dům je téměř neprodejný. Před Černobylem měl hodnotu možná osmi tisíc dolarů a ještě před deseti lety se dal odprodat vládě za tisícovku. To ale v roce 95 skončilo a teď bychom ho prodali maximálně tak za sto dolarů. Už jsme si tady zvykli.“

Kdo se bojí do lesa

Další vesnice směrem k Černobylu jsou na tom ještě hůř. Třeba obec Saviči, z níž se po výbuchu muselo odstěhovat patnáct set lidí a v níž zákaz platí dodnes. Asfaltku už pohlcují bujné keře, většina chalup už není téměř vidět. U rozpadajících se zdí kolchozu spočívají v kopřivách rezaté zbytky strojů. Na kraji obce mezi hustými keři stojí opuštěná několikapatrová škola. Dveře jsou vykopnuté, nábytek a další zařízení už dávno kdosi odnesl. Stejně jako ze všech opuštěných chalup.

Stovka lidí se ale i přes zákaz do Saviči vrátila. Například sedmdesátiletý muž představující se jako Viktor. „Přijeli jsme už po roce a půl. Náš dům dnes už nejde prodat, tak tu chceme aspoň dožít,“ vykládá s úsměvem. Právě veze na káře konev vody na jedno z opuštěných polí, kde se pase jeho býk. „Obchod tu není, nic se sem nevozí, tak se snažíme být soběstační,“ říká Viktor. Jako další sousedi chová prasata a krávu, pěstuje brambory, zeleninu, sklízí jablka. I když Saviči leží na úplném horním konci měkké běloruské normy, úřady přivírají oči, konzumace místních potravin je na vlastní riziko. Platí tady pouze jeden přísný zákaz – vstup do lesa. Zatímco nejrizikovější zeminu v místech, kde zůstali lidé, stát postupně shrnul a nahradil čistší, les zůstal všude nedotčený. Všechny lesní cesty jsou proto přepažené závorou a označené výstražnými cedulkami: porušení zákazu se trestá pokutou ve výši desetinásobku průměrného platu. „Chodili jsme rádi na houby a jahody, teď si to musíme odpustit,“ říká Viktor. Vladimir Těremeckij je ale nad dodržováním zákazů skeptický: „Staří lidé je ignorují a na houby chodí, stejně jako jezdí do města prodávat zeleninu ze své zahrady.“

Skeptický je v tomto směru i chemik Andrej Šiškin z Gomelu, který v rámci svého doktorandského studia jezdí do lesů k Černobylu přeměřovat lesní plody. „Zamoření není souvislé, někde je více, někde méně,“ vysvětluje. „Státní mlékárny ale dělají to, že smíchají všechno dohromady – mléko z čistých i zamořených oblastí. Sám jsem to sice neměřil a stát konkrétní čísla neuveřejňuje, je to ale lepší nepít. Podobné je to s obilím.“ Šiškin potvrzuje, že hlavním problémem je nedostatek informací. „Velký problém je například stroncium, které se hromadí v organismu. Dříve se provádělo měření postižených lidí, Lukašenko to ale zastavil. Onkologické vlivy už jsou patrné, lidé tady mají v organismu příliš železa. Statistiky ale nejsou dostupné. Vláda se o tom bojí mluvit. Oficiálně vlastně platí, že je víceméně všechno v pořádku.“

Rychlá revoluce nehrozí

Třetí největší běloruské město Mogilev leží dvě stě kilometrů od Gomelu. Pátrání po známkách na Lukašenkovi nezávislé aktivity vede na jedno ze zdejších sídlišť. V přízemním bytě běžného paneláku tady má adresu Kruh přátel – nepolitická organizace založená v 90. letech Vitalem Vasilkovem. Za zavřenými dveřmi se ale ozývá jen nervózní hlas starší ženy, která nečekanou návštěvu z ciziny posílá rezolutně pryč. Telefonát pak vše vyjasňuje: pan Vasilkov pro nás přijíždí ve svém mikrobusu Volkswagen, který mezi zdejšími monotónními žigulíky působí až provokativně. „Tady máme svou úřední oficiální adresu kvůli případným problémům. Čas od času se policie snaží nezávislým organizacím zabavit majetek, a tak je lepší nic oficiálně nemít,“ říká pan Vasilkov s úsměvem na vysvětlenou a odváží nás několik set metrů dál do prostorné vily s menší zahradou. V přízemním sále vyzdobeném dětskými kresbami je šest počítačů s permanentním připojením na internet k bezplatnému použití, xerox, knihovna. V patře pak kanceláře, knihovna, ve sklepě bar. V domě, který si Vasilkovova organizace pořídila před třemi lety z různých darů, hlídají ve dne v noci dva tři dobrovolníci, aby sem tajně nevnikla policie. Stejně jako za československé normalizace se disidenti a jejich přátelé scházeli po bytech, kriticky smýšlející lidé v Mogilevu se scházejí tady. „Policie o centru ví, zatím ale nezasahuje. Majetek je rozepsán na členy, protože fyzickým osobám se zabírá obtížněji než organizaci,“ říká Vasilkov. „Zatím jsme měli jediný problém, před posledními prezidentskými volbami nám policie zabavila všechny počítače a další vybavení s tím, že musí udělat požární a další revizi. Pak ale všechno vrátili. Prostě jen nechtěli, abychom před volbami agitovali proti zvolení Lukašenka.“

Obživu dává panu Vasilkovi jeho mikrobus – dováží s ním různé nedostatkové věci z Litvy a z Ruska, obchoduje. Jeho organizace shání peníze v zahraničí i mezi domácími dárci a dál je rozděluje různým spolkům. Kruh se nezabývá přímo politikou, jde mu o rozvoj občanské společnosti. V jeho sídle se pořádají pololegální kroužky pro děti a nejrůznější kurzy pro dospělé (novinářské, sociální práce, vzdělávání podnikatelů atd.). Přitom ale počty lidí, kteří tohoto výjimečného prostředí svobody využívají, nejsou nijak ohromující. Ve městě, kde žije 340 tisíc lidí, dochází prý do Kruhu přátel 30–40 lidí denně na internet, do knihovny nebo jen na kus řeči. Okruh stálých návštěvníků se počítá na pár set. Přitom samozřejmě není možné lákat hosty nějakým inzerátem, lidé se o centru dozvídají obvykle od známých. „Běžní lidé mají strach sem k nám chodit, není to pro ně úplně bezpečné,“ říká člen Kruhu, novinář Simjon Glazštejn, který pracuje jako mogilevský korespondent pro jednu polskou rozhlasovou stanici. „Před dvěma lety jsme nabídli padesáti studentům na zdejší univerzitě různé přednášky o historii, umění, filozofii. Byl to nepolitický projekt, vedení školy ale studenty nabádalo, aby sem nechodili, a některé si pozvala KGB k výslechu. Zájem proto ustal a projekt se zatím neopakoval.“

To, co může člověk vidět v Kruhu přátel, je do značné míry typické pro dnešní protilukašenkovské hnutí, především v regionech mimo Minsk. Režim zakazuje nezávislý tisk, v zárodku potlačuje jakékoli veřejné projevy nespokojenosti, dusí občanské iniciativy. Ty se snaží proplouvat mezi likvidačními vyhláškami, chvatně přepisují majetek na své členy, pořád obtížněji shání peníze na svoji činnost. „Zatímco v polovině 90. let jsme měli asi třetinu peněz od domácích sponzorů, vloni to byla pouhá dvě procenta,“ stěžuje si pan Vasilkov. „Všichni mají strach. Stále větší problém je ale i s penězi z ciziny. Hlavně sponzoři ze zámoří čekají rychlejší efekt, ten ale nepřichází. Dnes je jasné, že v Bělorusku žádná rychlá revoluce neproběhne. Naše organizace se snaží nabídnout pracnou a pomalou podporu zajímavým vědcům, komunálním politikům, ekonomům, pomalé budování občanské společnosti. Na to se ale peníze shánějí těžko.“

Prima večer na chatě

Je pátek odpoledne, Vital Vasilkov rychle vyřizuje nějaké papírování kolem svého byznysu a po čtvrté odpoledne končí. S několika přáteli usedá do mikrobusu a s nakoupeným masem, vodkou a pivem míří na chatu. Nudná přímka silnice protínající nekonečnou běloruskou rovinu se po dvaceti kilometrech stáčí do borového lesa, asfalt se mění na tvrdou hlínu. Kraj mýtiny obsadila chatová osada, téměř stejná jako známe z Čech. Jen domky jsou možná ještě trochu nevkusnější, miniaturní pozemky kolem nich ještě více a detailněji obdělané a osazenstvo sem přijíždí více vlakem než autem. Chata Vitala Vasilkova leží na kraji osady, je cihlová a vedle staví majitel ještě jednu, prý aby měli hosté kde spát. „V Bělorusku není možné koupit pozemek,“ říká Vital. „Prostě koupíte dům a automaticky je k tomu i zem, na které to stojí. No a já jsem si tu mohl zabrat několik metrů navíc. Nikomu to nevadilo.“

Den se nachyluje a k Vitalovi se trousí sousedi, chystající se na kúru v malé dřevěné sauně opodál. Pod kotlem praská borové dřevo a na zahradním rožni pomalu černá šašlik. „Kolik chlebů se dá v Čechách koupit za dolar?“ vyptává se jeden z čekatelů na noční saunu. „Dva? U nás čtyři. A kolik dolarů stojí vodka?“ vyptává se dál. „Asi tak osm,“ zní hostova odpověď s obavou, že z tohoto souboje nevyjde Česká republika úplně nejlíp. „Tady dva. A máte v Čechách takové sauny jako my?“ Záporné kroucení hlavou jen potvrzuje to, že tenhle večer se povedl. Po jedenácté hodině večerní jsou všichni z páry venku a je čas zasednout ke stolu plnému masa, vodky a piva.

Chybí člověk, který by se mu mohl postavit, říká redaktor běloruské redakce Rádia Svoboda Severin Kvietkovski

(rozhovor)

Marek Švehla

Proč se Lukašenkův režim rozhodl zavřít oblíbené opoziční noviny Běloruskaja dělovaja gazeta (BDG)?

Pro vysvětlení je několik verzí. Podle jedné má nynější ministr informací obavu o svoji kariéru a prostě potřeboval ukázat, jak dobře jeho úřad pracuje. Druhá verze je, že moc chce završit svoji snahu o uzavření svobodného prostoru, který je v posledních devíti letech stále menší. Je to utahování šroubů. BDG byly seriózní noviny, založené už v roce 1991. Druhé varování, které obvykle předchází likvidaci, dostal i list Národní vůle. Nezávislý tisk má navíc naprostý nedostatek peněz. Trh se zužuje, nejsou investoři. Firmy se bojí dát reklamu do nezávislých novin.

Proč novináři z BDG nezaloží nové noviny?

Protože stále pracují v BDG. Vznikl projekt s dalšími novinami, jehož výsledkem jsou společná vydání. Tiskne se to v Rusku a už několikrát celé vydání zabavila policie na hranicích.

Do jaké míry je to pro druhé noviny nebezpečné?

Je to nebezpečné pro všechny. Co ale zbývá jiného? Když se moc rozhodne noviny zavřít, tak je zavře. Bát se spolupráce s BDG, jen sedět a přemýšlet, jak to udělat, aby mě samotného nezavřeli, nemá smysl. Ve třicátých letech si tady lidé také po zatčení souseda říkali – jak to mají udělat, aby je nezatkli. A pak KGB přišla a zatkla je.

Proč běloruská opozice nemá jasného vůdce?

Prostě nemá. Je to teď její hlavní problém. Kdysi to byl Zenon Pozňjak, zakladatel Běloruské národní fronty. Na jeho mítinky chodilo mnoho tisíc lidí. Měl charisma. V roce 1996, kdy se výrazně zvedly represe proti opozici, emigroval.

Běloruská ekonomika upadá. Proč je Lukašenko stále prezidentem, když se lidem žije tak zle?

To je těžká otázka. Myslím, že lidé jsou unavení, apatičtí. Sociologické průzkumy ukazují, že důvěra v Lukašenka mizí, na demonstraci pořádanou opozicí ale nikdo nepřijde. Není tu člověk, který by se mohl Lukašenkovi postavit. Nebo lidé nikoho neznají. Celostátní masmédia jsou plně v rukách Lukašenka, nezávislé noviny oslovují širší okruh lidí jen v Minsku, v provinciích je lidé prakticky neznají.

Kolik chodí na demonstrace lidí?

V roce 1991 jsem viděl 100 tisíc lidí, v roce 96 čtyřicet tisíc lidí, v roce 97 dvacet tisíc lidí. Letos na demonstraci opozice přišly dvě tisícovky.

Jak dopadne chystané referendum o tom, zda může být Lukašenko i potřetí prezidentem?

Výsledky budou dopředu rozhodnuté. Zmanipulované.

Lidem je to jedno?

Dnes vyhošťují z Běloruska korespondenta ruské MTV. To už je druhý vyhoštěný korespondent MTV. Vládě se nelíbilo, jak referoval o nedávném pohřbu spisovatele Bykava. V Rusku přitom nijak nereagují. Pro ně jsou poměry v Bělorusku výhodné. Naše moc je hodně svázána s ruskými politiky, s ruskými penězi, pracují tady ruské tajné služby. Na vaši otázku ale neumím odpovědět.

(Respekt)