Zaří 2003

Vláda má za sebou první rok a lepší alternativa stále není v dohledu

Erik Tabery

Ve čtvrtek (07.08.2003, pozn. red. CS-magazínu) tomu bude rok, co vláda Vladimíra Špidla získala důvěru sněmovny. Její vznik loni Respekt komentoval slovy, že pokud se jí podaří zprůhlednit politiku a dát jí veřejností kontrolovatelná pravidla, „má o své místo v historii postaráno“. Po úpadku politické kultury v letech opoziční smlouvy šlo stěží najít důležitější úkol. Přes všechny lapsy, slabiny a zmatky tohoto kabinetu lze po roce říci tolik: na místo v historii má přinejmenším našlápnuto.

Dál od Zemana

Snad nejsympatičtějším rozhodnutím premiéra Špidly bylo jeho odhodlání nespolupracovat s KSČM. Nejenže komunisty nevzal do vlády, ale nenaplnila se ani předpověď ODS, že ve sněmovně bude fungovat neformální hlasovací koalice ČSSD-KSČM. Naopak, komunisté si dnes stěžují na Špidlu coby „ortodoxního antikomunistu“, s jehož nástupem zmizela „vstřícnost, která panovala za Miloše Zemana“, a u ČSSD nenašli dost hlasů ani pro zrušení lustračního zákona.

Uplynulý rok je zajímavý také trojí proměnou českého premiéra. Za prvé se z obhájce vlády Miloše Zemana stal její nejtvrdší kritik, za druhé se ze stoupence bezhlavého utrácení stal zastánce rozpočtových škrtů a v neposlední řadě v sobě objevil úspěšného zahraničního politika.

Špidlovi ministři zrušili řadu neprůhledných a podezřelých zakázek svých předchůdců: gripeny, stavbu dálnice D 47, rozsáhlou revizí prošel projekt Internet do škol, nevýhodné smlouvy na ministerstvu zahraničí nebo pro místní rozvoj. Vládní koalice také odvolala Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, jejíž nápadné nadržování jedné straně sporu o televizi Nova stálo republiku deset miliard korun.

Je to velký výkon – ovšem s tou výhradou, že Vladimír Špidla zasedal i v předchozím kabinetu (stejně jako ministři Gross, Rychetský a Dostál). Za tehdejší excesy nese část zodpovědnosti, vždyť v Zemanově éře se proti nim veřejně neozval nebo je dokonce obhajoval. Sám premiér tvrdí, že je celou dobu konzistentní a že své názory nemusel měnit, a snad tomu i sám věří. Rozhodně však teď kráčí správným směrem: dál od Zemana. Každý projev nenávisti od „důchodce z Vysočiny“ je tady dobrým znamením.

Na své cestě k slušnější politice klopýtl Vladimír Špidla zatím jen jednou, a to když si za nového ministra spravedlnosti vybral normalizačního kariéristu, který měl na krku čerstvou nehodu v opilosti. Zde se však naštěstí ukázal rostoucí význam veřejného mínění. Vytrvalý tlak médií nakonec přiměl premiéra k ústupu, takže pochybný kandidát se neujal funkce ani na minutu.

Konečně státník

Druhou proměnou prošel už leckterý levicový politik, pokud došlo na vážné sestavování rozpočtu: tentýž Špidla, který těsně po volbách ohlašoval, že Česko bude mít „tak velký deficit, jak budeme potřebovat“, dnes slibuje demisi, pokud se mu nepodaří schodky snížit. ČSSD je teď právem kritizována za to, že voliče před utahováním opasků nevarovala, naopak bájila o lécích pro důchodce zdarma a příspěvku 50 tisíc pro každého novorozence. Upřímně řečeno je ale pro zemi lepší, pokud někdo slibuje roztočit útratu, a pak se pustí do škrtů, nežli naopak. Je také pravda, že reforma by měla být radikálnější, lépe mířená, s jasnější vizí – ale v tuto chvíli je hlavní vůbec nějak začít.

Třetí premiérova proměna souvisí se zahraniční politikou, což je zřejmě nejúspěšnější pole jeho vlády. Ministři splnili svůj historický úkol: úspěšně ukončili jednání s Evropskou unií a získali pro tento výsledek souhlas občanů v referendu. Což nebyla tak úplná samozřejmost, vzhledem k přímému odporu komunistů, některých vlivných občanských demokratů a okázalé nechuti prezidenta Klause. Vládě se také podařilo vyspravit vztahy s Německem, Rakouskem a především s Amerikou, narušené vinou Miloše Zemana. V době války v Iráku bylo Česko solidním spojencem Američanů, ačkoli se to vláda i sám premiér snažili někdy až komicky tajit. Po počáteční mlhavosti Vladimír Špidla nyní stále častěji říká k zahraničním otázkám jasné „ano, ano – ne, ne“. Ještě před rokem by se od něj stěží někdo nadál tak jednoznačné podpory Izraele nebo proticastrovské opozice na Kubě. Jednu kritickou poznámku na adresu zahraniční politiky Špidlovy vlády si však odpustit nelze: kdy už konečně splní svůj rok starý programový slib, že začne dávat víc peněz na pomoc rozvojovým zemím?

Vyměňte Buzkovou

Až potud chvála – a teď neúspěchy. Od kabinetu se hodně čekalo na poli životního prostředí. Už jen proto, že se ministrem stal „nejzelenější poslanec“ Libor Ambrozek. Podařilo se mu ve vládě prosadit důležitý zákon o odpadech, začal hovořit o Šumavě jako o národním parku, a nikoli jako o výrobně dřeva, do sněmovny poslal kvalitní zákony o geneticky modifikovaných organismech či chráněných územích. Na druhé straně však Ambrozek nezastavil energetickou koncepci, která počítá s rozšiřováním těžby uhlí a rozvojem jaderné energetiky. Od této vlády se přitom čekalo, že se pokusí zemi aspoň pozvolna proměňovat z energetického utráceče na úsporného konzumenta. A pokud skutečně projde zatopení obce Nové Heřmínovy a krásného údolí na severní Moravě, aby tu mohla vzniknut jedna zbytečná přehrada (ministr zemědělství už k tomu dal souhlas), taková vláda si pak nebude moci říkat „ekologická“ ani náhodou.

Významný posun nenastal ani ve zdravotnictví a školství. Ministryně Marie Součková sice tu a tam zveřejní nějaký nápad, ale pak jej zase stáhne. Její poslední myšlenku – platby u lékaře do výše dvou tisíc korun ročně – osobně pohřbil sám premiér. Její kolegyně Petra Buzková je však na tom hůře. Zásluhy ministryně školství začínají a končí rozsáhlou prověrkou korupčního projektu Internet do škol. Jinak její úřad jede jakýmsi samospádem, takže neřízení úředníci se pak věnují například plánům na rušení alternativního školství. Je-li po roce vlády někdo zralý na vystřídání, pak právě Petra Buzková.

Co spojuje a co dělí

Stále častěji se ozývají dohady, zda tato vláda přežije podzim, kdy bude další čtení reformy veřejných financí a začne vyjednávání o rozpočtu. Že se vláda rozpadne, to se říkalo už při jejím sestavování, pak při přípravě prvního rozpočtu, pak po prezidentské volbě, před sjezdem ČSSD a stejně tak po referendu o vstupu do EU. Z tohoto sýčkování se pomalu stává folklór.

Co drží vládu pohromadě? Za prvé stále platí, že chce být tím kabinetem, který přivede zemi do EU. To nekončí referendem, ale až přímým vstupem za rok. Navíc všichni tři předsedové vládních stran shodně říkají, že dosavadní spoluprácí si k sobě vybudovali takový vzájemný respekt, že už nejde o vynucenou koalici z rozumu, ale o vědomou volbu.

Zdá se čím dál jasnější, že pokud někdo rozbije tuto koalici, budou to sociální demokraté. Největší hrozbou vlády totiž není opozice, ale zhrzená část ČSSD, kterou tvoří především odstavení ministři z vlády Miloše Zemana. Zatím ale platí, že by byli sami proti sobě, předčasné volby by je určitě připravily o místo ve sněmovně. Na druhé straně pro vysvětlování některých kroků „zemanovského“ křídla by byl zapotřebí spíše psycholog než komentátor, takže možné je ledacos. V parlamentních kuloárech se například mluví o tom, že by se tato část ČSSD mohla odtrhnout, stejně jako část KSČM kolem Jiřího Dolejše a pak založit dohromady novou stranu. Zatím ale podobné odštěpené partaje vždy spolehlivě propadly.

Svěží vánek Topolánek

Co by se stalo, kdyby vláda padla? Těžko si představit nějakou podobu menšinového kabinetu, na jaké by se ČSSD shodla. Opakování opoziční smlouvy by si možná přála menší část ČSSD a ODS, ale ještě větší část by byla proti. Tedy předčasné volby? I na jejich vyvolání je nutná široká politická dohoda. Pro sociální demokraty by však nebyly volby v tuto chvíli výhodné, podle průzkumů by oproti loňsku ztratili možná až polovinu hlasů.

Jiná otázka zní, zda ODS nabízí lepší alternativu k Špidlově vládě. Její kabinet by nepochybně snížil daně, což by bylo záslužné, ale chybí jakákoli další představa o reformě jiných resortů. Navíc v ODS stejně jako v ČSSD sílí boj dvou křídel: na jedné straně Mirek Topolánek, na druhé Petr Nečas s Vlastimilem Tlustým. Pokud se situace ustálí do příštího sjezdu (koná se za rok) a ODS do té doby představí jasnou alternativu k dnešní vládě, bude si možné vybírat. Zatím ale případný nástup Mirka Topolánka nijak lákavě nevypadá.

(Respekt)