Zaří 2003

Zahraniční Češi volají o pomoc.

Erik Tabery

Zahraniční Češi volají o pomoc. Tuzemští politici stále odmítají vrátit majetek emigrantům

Když senátor Martin Mejstřík prohlásil v polovině prázdnin, že se stydí za neochotu zdejší politické reprezentace zajistit krajanům návrat ukradeného majetku a korespondenční volbu, vyvolal mezi politiky poprask. Předseda ODS Mirek Topolánek jej za to nazval „typickou pátou kolonou“ a jeho spolustraník Přemysl Sobotka požadoval veřejnou omluvu. „Vždyť takhle to vypadá, že my jsme ti špatní a on ten nejlepší, který chrání krajanská práva a zájmy,“ vysvětlil svůj požadavek místopředseda senátu Sobotka. Nicméně krajané sami, zdá se, žádnou pomoc v orientaci nepotřebují. „My víme naprosto přesně, kdo se nám snažil či snaží pomoci a kdo ne,“ říká Jan Sammer z české koordinační kanceláře v Kanadě, která zastřešuje požadavky tamních krajanů. „Panu Mejstříkovi moc děkujeme, že to nazval pravým jménem.“

Zapomeňte na pomoc

Čechům, kteří v době totality utekli před komunistickým terorem do svobodného světa, zabavoval režim automaticky jejich zdejší majetek. S příchodem demokracie okradení samozřejmě počítali s tím, že jej dostanou zpět. Nestalo se tak. Polistopadová reprezentace se sice dohodla na tom, že se pokusí napravit křivdy spáchané minulým režimem, ale podle zákona z roku 1991 mohli o majetek požádat jen lidé s českým občanstvím a trvalým pobytem na území tehdejšího Československa (druhý bod později zrušil ústavní soud). Tím z nároku na spravedlnost vypadla valná část emigrantů, zvláště ti, kteří zakotvili ve Spojených státech. Podle naturalizační dohody mezi Československem a USA z roku 1928 totiž přijetím nového občanství ztrácejí to původní. A zatímco Amerika tento zákon prohlásila za vyhaslý, ne tak Česko. Takže když si například politický exulant z února 1948 a později americký občan George Hartman požádal počátkem 90. let o své čtyři činžáky a venkovskou usedlost, měl smůlu: postrádal české občanství. Požádal tedy úřady, ať mu jej dají, ale polistopadové administrativě trval tento úkon pět let. Takže když si s čerstvým potvrzením v kapse požádal pan Hartman o majetek znovu, bylo mu řečeno, že lhůty k podání žádostí už vypršely. Nejde přitom o výjimku. Hartmanův příběh se téměř jako přes kopírák podobá desítkám dalších. Za faktické stvrzení komunistické loupeže na krajanech kritizoval Česko opakovaně Kongres USA a Výbor pro lidská práva OSN. „Zákony nesmějí diskriminovat oběti dřívějších konfiskací, protože všechny oběti mají nárok na odčinění bez libovolného rozlišovaní,“ vzkázal například výbor do Čech předloni a zopakoval tak svoje šest let staré pokárání. Ale na hlasitou výtku výboru, že „odepření restituce nebo náhrady je porušením Mezinárodního paktu o občanských a politických právech“, český stát nezareagoval ani odpovědí, natož nápravou.

Zloděj zůstává zlodějem

O nápravu nespravedlnosti se v minulém volebním období pokusil lidovecký poslanec Jiří Karas. Dvakrát navrhl zrušit u restituce podmínku českého občanství. Jenže jeho iniciativa narazila na pevnou koalici sociálních demokratů, komunistů a ODS. „Nelze odstranit všechny nespravedlnosti a také je otázka, co všechno vlastně je a co není nespravedlnost,“ prohlásil tenkrát v debatě sociální demokrat Zdeněk Jičínský. „Tento návrh by mohl založit obrovské množství křivd, kdy osoby, které získaly majetek v dobré víře a s tímto majetkem nakládaly, budou prakticky ve vzduchoprázdnu,“ doplnil ho za potlesku poslanců KSČM občanský demokrat Milan Zuna. Je ovšem známo, že většinu ukradených bytů, domů a vůbec majetek po emigrantech získávali „v dobré víře“ (a za velmi výhodné ceny) zapálení služebníci režimu. Asi nejznámějším příkladem je pražský byt zpěváka Waldemara Matušky, který i s vybavením po jeho odchodu zabral boss normalizační pop music František Janeček.

„Tady nikdy nebyla vůle k nápravě,“ glosuje politické ne restitucím pro krajany bývalý ústavní soudce Antonín Procházka. „Přitom jde o prostou spravedlnost: jestliže byl někomu ukraden majetek, tak mu ho prostě musím vrátit, ať má teď jakýkoli pas a žije kdekoli.“ Že by se ovšem současná reprezentace začala jeho premisou řídit, se zdá nepravděpodobné. Odpor komunistů a občanských demokratů trvá i nadále. Vládní stanovisko pak popsal v dopise panu Sammerovi místopředseda vlády Pavel Rychetský. „Nemusím vám sdělovat, že k dodatečnému odstranění podmínky státního občanství zde naprosto chybí politická vůle. Nadto je dnes už na systémovou změnu restitučních zákonů pozdě. Otevřít další kolo restitucí si nelze představit.“

Senátor Mejstřík chce za změnu přesto bojovat, ale i on už narazil na tvrdou realitu: „Chtěl jsem, aby senátní komise pro krajany vypracovala společný návrh na změnu zákona, ale nakonec jen souhlasili s tím, že na podzim předložím analýzu, jak by to mohlo vypadat,“ říká. Ve sněmovně chce znovu s novelou přijít Jiří Karas. „Jde vlastně jen o to,“ říká poslanec, „aby tahle zem dodržovala Všeobecnou deklaraci lidských práv a další mezinárodní dokumenty, které říkají, že jakákoli diskriminace na základě občanství je zakázána. Proto chci své návrhy podat znovu.“

Volím poštou

Druhý krajanský požadavek – možnost volit poštou – vypadá o něco nadějněji. Podstatou úpravy je, aby krajané nemuseli o volbách dojíždět s hlasem na zastupitelské úřady (což především v zemích, jako jsou USA či Kanada mnohdy představuje tisíce kilometrů), ale mohli jej poslat poštou. Zdánlivě bezproblémové opatření se už před dvěma lety pokusil prosadit senát, ale sněmovna jej – i kvůli zamítavému stanovisku Zemanovy vlády – smetla se stolu. „Nenašli jsme řešení, jak zajistit přenos těch lístků, aby nebyla narušená tajná volba. Prostě nevíme, jak na to,“ tvrdil tenkrát ministr spravedlnosti Pavel Rychetský. Zdá se ale, že od té doby se administrativa poučila (například z Dánska, Estonska, Irska, Nizozemska, Rakouska a mnoha dalších zemí, kde všude korespondenční volba dávno existuje) a úpravu pro krajany připravuje. „Příslušný materiál by měl být vládě předložen v březnu 2004,“ říká Jiří Hájek z tiskového oddělení vnitra. V kuloárech panuje shoda, že pokud návrh přijde z vlády, tak s velkou pravděpodobností projde i sněmovnou.

(Respekt)