Zaří 2003

Nikdo jim nevěří, že jsou Češi

Jakub Troníček, Petra Jungerová

Mají exotický vzhled i jména, jejich mateřským jazykem je však čeština. Jsou to Češi, ale nikdo jim to často nechce věřit. Osud mají velmi často podobný: maminka je Češka a s tatínkem se seznámila během vysokoškolských studií v Praze, kam i za minulého režimu přijížděli studovat cizinci z celého světa.

Vlasy jako atrakce

Třiatřicetiletá Janet Bujulu je napůl Tanzánka. Její africký otec studoval na konci šedesátých let v Praze Vysokou školu zemědělskou. Nedlouho po svatbě se smíšenému páru narodila Janetina starší sestra a krátce na to celá rodina odcestovala společně do Tanzánie. Tam se posléze narodila i Janet. "Jenže máma tam vydržela dohromady devět měsíců, pak se se mnou coby miminem a o dva roky starší sestrou vrátila do Čech. Nemohla tam žít," vypráví Janet. "Svého otce tak vlastně vůbec neznám, nikdy už jsem ho potom neviděla." Se svou barvou pleti prý v dětství problémy neměla. "Samozřejmě na mě děti pokřikovaly: Černoušek Bubu, má černou hubu, ale to byla spíš legrace," vzpomíná na kdysi velmi rozšířenou říkanku Janet. U děvčat jí prý její odlišnost zajišťovala velkou oblibu. "Největší atrakcí pro ně byly moje vlasy, pořád si na ně chtěly sahat," vysvětluje. Dílčí problémy nastaly až v době dospívání. "V osmé třídě jsem byla jediná, která neměla kluka," vypráví s úsměvem Janet a dodává: "Tehdy jsem pro ně ještě nebyla zajímavá, ale to se potom rychle otočilo." Na střední škole už s ní podle jejích slov nechtěly žádné dívky nikam chodit. "Stěžovaly si, že najednou letí všichni kluci na mě a ony se cítily méněcenné," vysvětluje Janet. "Nejhorší je, že to byla pravda, ale já s tím nemohla nic dělat. Akorát jsem se musela naučit říkat ne," vypráví mladá žena, která má nyní dvanáctiletou dceru a dvouletého syna.

O exotické krásky byl zájem

I přes takřka bezproblémové dětství však diskriminaci a rasismus pocítila na vlastní kůži. "Jako malá jsem třeba dělala klasický balet, ale nevzali mě do přípravky na konzervatoř. Prý by totiž nevěděli, jaké role by mi s mým vzhledem mohli dávat." Vzpomíná také, jak jí ve škole zakazovali nosit, co chtěla: "Učitelky mi říkaly, že mám okamžitě sundat to vyzývavé oblečení, už tak jsem prý nápadná až moc," vypočítává Janet, která absolvovala střední zdravotnickou školu a před odchodem na mateřskou dovolenou se živila jako zdravotní sestra v Nemocnici Na Homolce.

Stejně jako mnoho dalších zástupců nejrůznějších etnických menšin zažila i ona útok skinheadů. "Stalo se to před pěti lety, když jsem jela večer tramvají. Nastoupilo tam osm skinů a začali na mě plivat a sprostě mi nadávat. Nakonec mě zbili pěstmi," líčí Janet. Nejvíc jí podle jejích slov mrzí fakt, že v tramvaji jelo zhruba dvacet dalších lidí, ale nikdo nebyl ochoten jí pomoci. "Když vystupovali, tak na mě ještě volali, že mě by nezabili, protože jsem prý docela hezká, že by zabili jenom mojí mámu." Podle Janet měla její exotičnost i jisté výhody. "Když jsem krátce po revoluci začala dělat modeling, nemusela jsem ani obcházet castingy - zakázky jsem dostávala rovnou," vysvětluje pohledná drobná žena s tím, že o exotické krásky byl v té době nebývalý zájem. K Tanzánii prý žádný vztah nemá, ostatně od svého narození tam už nikdy nebyla. Jak ale sama říká, žádné pevné pouto necítí ani k Česku, i když je to její domov a mateřská země. "Já bych mohla žít prakticky kdekoliv," tvrdí Janet, jejíž sestřenice je rovněž černá. "Teta si totiž po vzoru mámy našla taky černocha. Když nás se sestrou viděla jako děti, tak jsme se jí tak líbily, že chtěla mít černouška taky doma," směje se Janet.

Černoch z Libně

Otec známého moderátora televizních zpráv na TV Nova Reye Korantenga pochází z Ghany. Reyova maminka je Češka a svého syna přivedla na svět před devětadvaceti lety v Praze. Moderátor říká, že v dětství žádnou odlišnost od svého okolí nepociťoval. "V Čechách se mě jen občas lidé ptali, odkud jsem. A já jsem s oblibou říkal, že z Libně," vzpomíná. Komickou situaci ale Koranteng zažil před lety s kamarádem ve Francii, kde trávili prázdniny. "Byli jsme zrovna v Paříži, když u nás zastavil český autobus plný Ostraváků. Ti vystoupili, a dohadovali se, jak se dostanou k Moulin Rouge," vypráví Koranteng. "Vzápětí přišli k nám a ptali se nás na cestu takovou tou německo-anglicko-českou mluvou, jak to bylo krátce po revoluci běžné," směje se. S kamarádem na složitou konverzaci přistoupili a až za několik minut promluvil Ray Koranteng česky. "V životě jsem neviděl tolik překvapených tváří. Pak jsme se tomu všichni zasmáli," vzpomíná. Svou dokonalou češtinou mnohé udivuje i jedenatřicetiletý Tomio Okamura, šéf české pobočky velké japonské cestovní kanceláře. "Dělám si z lidí srandu a občas jim třeba řeknu, že jsem tu pět let a zvládnutí češtiny pro mě nebyl zas až takový problém," směje se Okamura.

Český vlastenec z Tokia

Narodil se sice v Tokiu, ale od šesti let žije s několika přestávkami v Praze a čeština je jeho rodným jazykem. "Moje maminka je Češka, tatínek pochází z Japonska," přibližuje Okamura, který tu také vychodil základní školu a složil maturitu. "Přihlásil jsem si i na vysokou školu, ale tu jsem nedokončil, protože jsem pak na nějaký čas odjel do Japonska, kde jsem zkoušel podnikat," vysvětluje mladý úspěšný byznysmen. Jeho rodiče nejsou rozvedeni, ale už nějaký čas žijí odděleně. "Máma bydlí v Praze a táta v Tokiu, oba přišli na to, že se od své země nedokáží odloučit," vysvětluje Okamura s tím, že se dodnes pravidelně navštěvují. Na Českou republiku nedá dopustit. "Je tu spousta lidí, kteří se stydí za to, že jsou Češi. Já jsem na to naopak hrdý a všude to každému říkám," tvrdí Okamura. Svou zemi prý propaguje po celém světě. "V Česku jsem totiž dostal šanci něco dokázat, v Japonsku žádná taková možnost nebyla. Chtěl jsem, aby mě společnost začala respektovat, a bylo mi jasné, že musím začít podnikat," vysvětluje Okamura. Kvůli své odlišnosti nikdy nezapadal do kolektivu a často byl terčem dětských posměšků. "Pořád jsem slýchával, že jsem Vietnamec nebo Číňan, prostě šikmookej," vzpomíná Okamura. Přestože si z toho dnes už hlavu nedělá, v té době si kvůli tomu potřeboval neustále zvyšovat sebevědomí. "Dokonce jsem se kvůli tomu ve třinácti letech přihlásil na box, dotáhl jsem to až do národní ligy," vzpomíná Okamura na svou úspěšnou boxerskou dráhu. S rasismem se podle svých slov nikdy na vlastní kůži nesetkal. "Češi vůbec nejsou rasistický národ. Pokud uděláte první vstřícný krok, tedy že se začnete učit jazyk, tak jsou naopak velmi přátelští a snaží se pomoct," chválí Čechy Okamura. Připouští, že existují i výjimky, ale ty se podle něj najdou na celém světě.

(Lidové noviny)