Zaří 2003

Instruktáž o kanibalismu

Ota Ulč

Ugandský diktátor Idi Amin skladoval v ledničce části významných státních a stranických osobností, které poručil připravit o život. Dochovala se svědectví, jak třeba vyndal hlavu bývalého předsedy nejvyšší soudu trošku si s ní popovídal a též ochutnal. Jean Bedel Bokassa, svržený císař Středoafrické republiky, byl obzvlášť nenasytný lidoužrout. Jeho kuchař u soudu vypovídal o zálibě konzumovat k snídani steak z ministrů, polévaný ginem. "K snídani!" divili se juristé.

Tyhle drby mám vyčtené, nikdy jsem naštěstí něco takového v Africe nezpozoroval. Blíž jsem se k tomu dostal při potulování v Oceánii. Například na Šalamounových ostrovech se mi svěřil místní učitel, že jeho tatínek vyšel do polí, vesničané ho zabili a snědli. Největší popularitě se kanibalismus těšil na ostrovech Fidži. V Suvě, v hlavním městě a též sídle jediné univerzity v Jižním Pacifiku, jsem v muzeu objevil exponát s nápisem FORK USED IN EATING REVEREND BAKER. Vidlička, na níž byl konzumován misionář Baker, zaslouživší se o místní rozmach křesťanství. Jeden z tamějších oblíbených státníků o sobě rád říká, že je částečně skotského původu. Jeho dědeček totiž snědl skotského misionáře. "Fidžané si zachovali obdivuhodné prvky divošství," radostně oznamují turistické brožurky.

Definice kanibalismu, česky lidožroutství, vědecky antropofagie: "pojídání člověčího masa člověkem." Jedno z mála dosud přetrvávajících tabu pro většinu lidstva se však těší značné tradici. Na Krétě archeologové vykopali palác z doby 1.400 let př. Kr. a objevili místnost, v níž se z lidských kostí vyvařovala sytá polévka. V dávnověku o kanibalismu psal Herodot. V době křesťanské svatý Jeroným referoval o tomto obyčeji, těšícím se oblibě v již zmíněném Skotsku. V Číně v 11. století prosperovaly restaurace, specializující se na člověčinu. Podle záznamů ze 16. století, tamější mistři popravčí měli nárok na deputát - rozprodávat části svých klientů. Proslulý mořeplavec James Cook v r. 1772 dorazil na Novou Kaledonii, obydlenou "dobromyslnými lidožrouty" (good-natured cannibals). Tak je charakterizoval, pokojně odjel, aby byl posléze zabit a pozřen na ostrovech havajských. Z téhož osmnáctého století máme záznamy v Čechách o takovém počínání mezi spoluobčany, jimž se tehdy ještě neříkalo Romové: preferovali uši, dlaně, paty, líce. S věkem kolonialismu přibývaly zprávy z Afriky o prodávání nebožtíků k snědku, o trzích s živými otroky na vykrmení a porážku.

Bílý svět se děsil a domorodci se divili. Proč pohrdat chutným, zdravotně nezávadným lidským masem, něčím takovým mrhat, vždyť by to byl hřích! Když začátkem osmdesátých let minulého století Francouzové začali přivážet poražené komunardy do exilu na Novou Kaledonii, místní lidožrouti, zmateni vyslovovanými námitkami, se ptali: "To nám také budete zakazovat jíst ryby?" Kibicové z krajů hojnosti mohou snadno pohrdat žábami, potkany, krokodýly - a lidmi.

My každopádně lidi jíst nechceme, ale zprávy o takovém počínání čteme se zájmem. V bojích za různá africká Uhuru, bojovníci Mau-Mau na východě kontinentu a Simbové směrem na západ rituálně ukusovali z evropských kolonialistů a kolonialistek. Po dosažení nezávislosti, Victor Biaka-Bora, reprezentant Pobřeží slonoviny a člen francouzského senátu, odjel na inspekci do vnitrozemí vlasti seznámit se s tamějšími zásobovacími potížemi a jeho voliči ho snědli. V r.1972 v Andách ztroskotalo letadlo s uruguayskými katolickými studenty. Přeživší se zachránili konzumem nepřeživších a Vatikán hřích prominul. V Gabonu v r.1988 místní čaroděj snědl šest osob včetně svých dvou dětí. V devadesátých letech, v obleženém bosenském městě Tuzla hladoví jedli mrtvoly. V Rwandě došlo k jatečním obřadům v apokalyptickém rozsahu a genocidu korunovaly lidožroutské hody. Navíc se dočítáme o psychopatech s takovými sklony všude možně, včetně USA (Dahmer) a Ruska (Čikatilo). A nezapomenout na nejzdatnější šampiony dvacátého století a jejich dopad - nacistické a komunistické koncentráky, Stalinem navíc nadekretovaný hladomor na Ukrajině. I tohoto velikána koncem padesátých let přetrumfl kormidelník Mao Ce-tung se svým utopistickým Velkým skokem vpřed (čili hodně vzad), způsobivším patrně nejhorší hladomor v dějinách lidstva. Odhadem 30 milionů mrtvol, kanibalismus, trh s lidským masem, situace, kdy zoufalí rodiče si vyměňovali děti, aby nemuseli jíst své vlastní.

Nevěřící nechť se seznámí s knihou Hungry Ghost: Mao`s Secret Famine. Autor Jasper Becker totiž získal přístup do archivů v čínské provincii Anhui. Po třech letech skrývání, režimem hledaný spisovatel a disident Zheng Yi úspěšně uprchl ze země. Podařilo se mu též vypašovat úřední doklady o výskytu kanibalismu v oblasti Kuangsi koncem 60. let. Detailně vedené záznamy dokumentovaly, jak důsledně byl prosazován tamější třídní boj: nepřítel byl nejen zabit, nýbrž i sněděn. Žactvo na školním dvorku utlouklo ředitele, uvařilo v kotli a pojídalo v rámci oslav triumfálního vítězství nad kontrarevolucí. Ve státních stravovnách z řeznických háků visely kusy lidského masa. Počet hodovníků se odhaduje do tisíců. Aniž by existovaly důkazy, že Mao Ce-tung a politbyro v hlavním městě schvalovali lidožroutství, vedoucí soudruzi v provincii skutečně vybízeli masy zabíjet třídní nepřátele a pojídat při veřejných obřadech. Hody organizovaly místní stranické orgány a občan se podílel ne nutně z hladu či autentického fanatismu, ale ze strachu, že neúčastí by na sebe upozornil a potřísnil svůj kádrový posudek, když nic horšího. Proč se to tak dlouho drželo pod pokličkou? Nebýt důkazů, které přinesl disident Čeng Ji, nevědělo by se o tom dodnes. Pekingu je nepochybně žinantní s něčím takovým se vytahovat, a řada soudruhů, kteří ke kanibalismu pobízeli a případně se i podíleli, dosud sedí ve funkcích. (New York Times, 6. ledna 1993, týdeník Times, 18. ledna 1993.)

Vědci nám předkládají různé klasifikace a motivace antropofagie. Rozlišují mezi pojídáním bližních (in-group) a cizích (out-group), osob, které postihla smrt přirozená nebo násilná a ta buď nešťastnou náhodou nebo šťastným zásahem lačného zájemce. Je-li příčinou hlad, zavinila to příroda nebo jiné neštěstí? Motivů ne vždy se vzájemně vylučujících je celá řada: hlad, trest, pomsta, pověra,. tradice, rituál, magie, náboženství, důkaz mužnosti, politická ambice získat respekt, pohnutky převážně gurmánské, případně i sadistické.

Vědec E. Sagan, klonící se k diagnóze tohoto obyčeje jakožto "primitivního, orálně-sadistického impulsu," rozlišuje kanibalismus agresivní (včetně lovu lebek), citový (affectionate - pojídání lidí těch nejbližších) a obětní (sacrificial - v němž vynikli zejména Aztékové). Řada antropologů se přiklání k materialistické interpretaci: ke kručícímu žaludku. Člověčina jako užitečný, vítaný přínos k zdravé výživě. Chutná stejně dobře či dokonce lépe než maso ze zvířete a je rovněž konzumováno bez jakýchkoliv etických zábran. V jižní Nigérii pochytávali mládež, nacpali do klecí, vykrmovali banány, zabili, upekli a prodávali. V Kongu kvetly trhy jednak s rozkrájeným již masem, jednak se živým zbožím v klecích. Zájemci označili barevnou křídou, které porce si rezervují.

Uvažme mnohotvárnost lidského plemene. Hinduismus pokládá za hřích zabít hmyz, ba i nechtěně spolknout mouchu. Není však velkým prohřeškem upálit vdovu za živa. Kanibalismus značně kvetl v Kongu, kdežto řada afrických kmenů jako například Masajové, Křováci (Bushmen), ba i jiným druhem krutosti proslulí Zulové se lidožroutsví štítili a s odporem se dívali na jejich provozovatele. Lidožroutství dosáhlo největší popularity na řadě pacifických ostrovů, zejména na Fidži. Málo platné, soused tam chutnal znamenitě. Lidskému tělu se říkalo PUAKA BALAVA neboli dlouhý vepř. Vyděšený kazatel z Methodist Missionary Society psal do Londýna dne 22. listopadu 1836: "Fidžané nejsou kanibalové občasní, ale ustaviční. Dávají přednost lidskému tělu před čímkoliv jiným. Vdovy zásadně škrtí a konzumují. Na jedněch hodech servírovaly dvě stovky lidských pečení. Okounějící dětičky se při přípravě bezcitně radovaly." Evropané, obeznámení s tamějšími zvyklostmi, se tomu snažili přijít na kloub. Příčinou rozhodně nebyl nedostatek jiných bílkovin. Všude je tam blízko k mořskému břehu a k rybám.

Leckde hraje značnou roli emocionální náboj. Kolumbus hlásil, že karibští Indiáni jedli všechny zajatce. Na Nové Guineji pravidelné válečné nájezdy do okolí, přepady vesnic s vyvražďováním a pojídáním, se staly alfou a omegou života. Na Sumatře lid zvaný Battakové - za nynějších časů křesťané, muzikanti, zpěváci a zejména lenoši, jak jsem si osobně ověřil - v minulosti trestali smrtí a pozřením všemožné provinilce: nejen vrahy a lupiče, ale i zloděje, pokud kradli v noci (pozoruhodné zpřísnění) a cizoložnice (nikoliv cizoložníky, samozřejmě). Týž nestejný metr platil v severní Nigérii, kde navíc takto končili neposlušní vězňové a zbabělci. Na řadě pacifických ostrovů stejně řízně trestali dlužníky, provinivší se na pravidlech tržního hospodářství. Leckde, jako například na Šalamounových ostrovech, se tak docílí vrcholná pomsta. Zabiji-li padoucha, prohrál. Když ho i sním, bude potupen. Po strávení vykálím, co z něj zbylo. V lahodně vzdáleném království Tonga, kde jsem měl unikátní příležitost zúčastnit se zcela nevinných hodů v přítomnosti vládnoucí rodiny, se nejhorší možnou kletbou stalo přání "Uvař si svého dědečka!"

Protipólem důkladně negativní motivace je tzv. love cannibalism-unification. Splynutí s osobou, kterou by jeden nejraději láskou snědl a také to udělá. O pojídání z respektu, z úcty, už psal Herodot. Kdysi hodně dávno Tibeťané jedli své přirozenou smrtí zemřelé rodiče, se záměrem je mít v žaludku, který se tak stal jejich intimním hrobečkem. Připomeňme si výrok kanibala na Orinoku k vyhlédnuté oběti: "Přece uznej, že je lepší, když tě sežerou kamarádi, než aby tě sežrali červi."

U Amazonky prý starci požádají, aby je rodina zabila a snědla. To na Nové Guineji a na Sumatře se ujalo velice šeredné řešení mezigeneračních zájmů. Potomci zahnali či třeba ještě zaženou stařečky a stařenky do větví stromů a začnou jimi cloumat se skandováním "Ovoce nám dozrálo, co dozrálo, musí spadnout." Dozrálí dědečkové a babičky ve větvích chabnou, padají mezi rozveselené potomstvo, které je ubije, upraví a pozře.

Tak končí Rousseaův nesmysl o "noble sauvage" - o šlechetném primitivu divočiny, který, ponechán-li sám sobě, se bude ctnostmi jen blyštět. Za výskyt neuróz viníme moderní civilizaci a nenapadne nás spojovat je s jeskynním životem. Na dálku nás nekousne ani jeden malarický komár, necítíme pach z nikdy nečištěných úst, neslyšíme úpění budoucího nebožtíka, jehož zabije pitomé slepé střevo. A pak se divíme, jako se divila skupina badatelů, že novoguinejští domorodci, připomínající dobu kamennou spíš než jakoukoliv jinou, drží světový rekord v množství žaludečních vředů a nervy mají nadranc. Účastním-li se pojídání souseda, polykám a zažívám s tuze nepříjemným pocitem odplaty, která mě může postihnout. Dochází k řetězové reakci, k pravděpodobnosti zásahu mstitelem, který si políčí na předchozího mstitele.

Lid Ovaherero v Abysinii (nynější Etiopii) vykastroval nepřátele a trofej dával k snědku svým jinochům, právě podstoupivším obřad obřízky. Melanésané obětovali bohům zločince, ale jejich tělo snědli, aby získali MANA (sílu, statečnost, talent). Bohům se též poskytuje úlitba, aby dopřáli dobré úrodě. Proto je nutno pohnojit půdu, půlku nebožtíka pohřbít a půlku sníst.

V žádném, státem sponzorovaném náboženství nedominovalo tolik krutosti a smrti jako u Aztéků. Kněží vyrvali srdce z živoucích sličných mladíků a spalovali je na oltáři ke konejšení bohů. Vědci se solidní reputací došli k závěru, že příčinou tamějších přečetných obětí nebyl přebytek náboženského zanícení, ale nedostatek masa, s nutkáním nacpat prázdná břicha. Po popravě se těla kutálela ze schodů pyramidy a kněží též vykonávali funkci distributorů potravy.

Tuto interpretaci ostře odmítli velmi pokrokoví myslitelé, tvrdící, že kanibalismus není nic než záludný mýtus západních imperialistů, pokoušejících se o ospravedlňování kolonialismu a dalších zvěrstev evropského kontinentu, a že žádný věrohodný antropolog u údajné antropofagie nikdy nebyl. Nelze ovšem zpovídat očité svědky aztéckých hororů, ale jsou k dispozici mnohé důkazy v době našich generací. F. J. P. Poole, profesor na kalifornské univerzitě v San Diegu, má příspěvek v Ethnography of Cannibalism (1983) o výsledku svého bádání na Nové Guineji, v západní oblasti u řeky Sepiku. Detailně popsal lidožroutské obyčeje, rituály při přípravě krmě, s hierarchickým systémem, kdo jak bude podělen. Přednost mají válečníci a po nich všichni zbylí muži před ženami jakýchkoliv zásluh. Plno mýtů přežívá v končině Bimin-Kuskusmin, u sousedů jménem Miyanimin je pojídání lidí stejnou samozřejmostí jako pojídání vepřů, a v oblasti Mountain-Ok všechny kmeny se podílejí na antropofagii. Poole nacházel ve vesnicích nedojeděné, neuklizené, lajdácky poházené zbytky lidských těl. Nerozlišuje se mezi ostatky přátel a nepřátel, cizinců či místních lidí. Dochází k zabití ve vlastních řadách kvůli maličkostem a přemožitelé se pustí do jídla bez jakýchkoliv cirátů.

Honba za člověčinou vede k přečastým válečným šarvátkám. Po bitvě hlavu uříznout a zakopat, tělo rozkrájet a jíst syrové. Běda poraženému, lapenému za živa, jak dokumentuje zážitek z teritoria Oksapmin: Zajatce napřed krmit, v noci hlídat, po svítání mu do těla nabodat šípy a jehly z lidských kostí, jednak za účelem zahánění čarodějnického vlivu z nepřátelského tábora, jednak z přesvědčení, že čím větší a delší muka, tím lépe to pak bude chutnat. Mučitelé dbají, aby nabodávaný chudák vypustil duši až teprve za soumraku. Potom se ženy pustí do práce. Tělo rozparcelovat, vyjmout a zahodit žlučový měchýř, aby neznehodnotil pochoutku. Vařit v kotli nebo péct na rožni. Pouze srdce a genitálie konzumovat za syrova jako pocta pro starší kmene, muže i ženy. Když umře náčelník, o jeho srdce se podělí ostatní představitelé obce.

V případě nenásilného úmrtí (tzv.mortuary cannibalism) se sluší ochutnat kostní dřeň jako výraz pocty a uspíšení zdárné cesty do světa duchů. Navíc tím pozemšťan získá extra sílu pro rozmnožování rodu. Ženy z příbuzenstva smí ochutnat z podbříšku zemřelého, aby se vylepšila jejich plodnost. Od vdovy, pokud je rovněž ve věku ještě mít děti, se očekává, že pozře část penisu zemřelého manžela. Nejde o oblíbený obyčej: mnohým ženám se z toho dělá špatně a případně zvracejí. Vdovec, je-li dosud potentní, ten pozře kousek vagíny.

V tomtéž etnografickém sborníku antropoložka Gillian Gillisonová popisuje kanibalismus, který byl výlučně záležitostí žen. Mužská těla pojídaly způsobem charakterizovaným jako úmyslně chaotic, orgiastic. Tak se dělo až do začátku šedesátých let, tedy dřív než se v Praze zrodil socialismus s lidskou tváří. V této souvislosti (s kanibalismem, ne s Dubčekem) si zmínku zaslouží Carleton Gajdusek, americký vědec slovenského původu. V r.1976 obdržel Nobelovu cenu v oboru medicíny za výzkum a vyluštění smrtelné neurologické choroby kuru-kuru, též zvané laughing disease, jejíž výlučně ženské oběti se v třasu doslova uchechtají k smrti. Gajdušek našel příčinu v požívání lidského mozku a vnitřností, když ženským při lidožroutské trachtaci nic lepšího nedali.

Lidožrout nezřídka zaháněl nejen hlad, ale i ukojoval sadistické choutky. Na Nové Guineji, Nové Kaledonii, Nových Hebridách, a též oni Battakové na Sumatře, si rádi ukrajovali ze zajatců za živa. Marquesané (část nynější francouzské Polynésie) obětem lámali údy a velice pomalu je připravovali o život. Nabodávali je na ostré kůly, od rozkroku až po hlasivky.

Největšími jedlíky byli náčelníci. Někteří se holedbali, že za život zkonzumovali lidí třeba tisíc. K této nezřízenosti patřila i značná škodolibost. Například pozvat známého na večeři a pak ho na místě překvapit sdělením, že bude snězen. A uříznout mu ruku, v jeho přítomnosti ji opéct a invalidovi dát ochutnat sebe sama. V některých osadách takový zdroj potravy zastával i funkci ledničky. Strávníci si z živého chudáka ukrajovali, krvácení na krájeném šikovně zastavili a zmenšující se zásobu při životě zachovali prý celý týden.

To pak v porovnání je lov lebek téměř sympatická činnost. V domorodých chatrčích na Borneu jsem několikrát viděl dva důkazy japonské přítomnosti - tranzistorové rádio a usušenou uříznutou hlavu. Až tak do roku 1944 - 1945 patřila vojákovi císařské okupační armády, která se na ostrově chovala šeredně (například veřejné popravy stětím na návsi jen tak pro zábavu) a při závěrečném ústupu se domorodci revanšovali.

V hlavě sídlí duševno, dekapitace vylepší potenci a plodnost, přibyde i síly a radosti ze života. Naštěstí ne všude převládá přesvědčení, že zárukou prosperity, výkvětu osady musí být čerstvě uťaté hlavy. Ty dlouho čerstvé nezůstanou a proto je třeba nových úlovků a o stav mezikmenových svárů je tak postaráno. Krajové praktiky se liší: někde pižlat opatrně, aby se hlavičce neublížilo, jinde bezohledně praštit do lbi tupým nástrojem.

Některé kmeny vede přesvědčení, že existuje jen omezený počet jmen. Jakýsi numerus clausus, jako je třeba omezený počet taxikářských licencí či míst na burze v New Yorku. Když se narodí děcko, otec mu musí sehnat jméno - a to sežene zabitím osoby třetí, které je však nutno se na jméno předem zeptat. Vzájemné představování aby pak byla ošemetnost sama.

Kanibalem může být kdokoliv, i třeba vetchá babička v chýši, tak tak že z rožně uzvedne nabídnuté ucho. Ale k lovu lidské pečeně je zapotřebí mrštnosti. Pokud člověk nejde po vetchých babičkách, je to akce nebezpečná, neboť vyhlédnutá oběť může být rovněž lovec s ostrým bambusovým nožem. Takový lov je důkazem odvahy a přinést domů uříznutou hlavu znamená složit zkoušku zralosti. Podobné maturity skládají mládenci v Africe přepráním lva. Leckde teprve takto projevená odvaha kvalifikuje ke vstupu do manželského stavu. S nešikou, který něco takového nesvede, si slušná holka nezadá.

Na Filipínách lovem lebek proslul kmen Igorotů. Ve velkém si tak počínal až do poloviny minulého století. Nyní se věnuje mírumilovné tkalcovské činnosti. Koupil jsem si u nich kravatu, hezky zelenou, ale nepovedených rozměrů, mám potíže pořádně ji uvázat.

Nemusíme chodit tak daleko. Naši slovanští bratranci v Černé Hoře přestali s uřezáváním hlav někdy kolem roku 1912 a pak se už spokojili jen s uříznutým nosem spolu s knírem a horním pyskem. Za druhé světové války na severoafrické frontě vojáci britského Commonwealthu zbavovali Rommelovi vojáky uší. Ghurkové pod britským komandem uřezávali nepřátelům hlavy - například při nočním přepadu odloučené německé jednotky všechny dekapitovat, až na jednoho, aby zbyl svědek přinést hrůznou zprávu. Psychological warfare.

De gustibus non est disputandum. Náčelník Pomare obral šest hlav na posezení. Dobře mínící humanističtí reformátoři nabídkami hovězího ne vždy úspěšně prosazovali odvykací kůru. Náčelník Touai přijel v roce 1818 do Londýna, brzo se hovězího přejedl a začalo se mu stýskat. Na hostinách děsil šlechtické spolustolovníky vyprávěním, že lidské maso je jako vepřové, jenže lepší a nejlepší jsou ženy a děti. Běloši ale moc nechutnají. Tento povzbudivý názor hostujícího kanibala převládal v celé pacifické oblasti. Ne že by se domorodci upejpali, ale nepochutnali si. Běloch prý příliš solí a podle toho také chutná. Nejvyhledávanější delikatesou údajně byl Číňan, rýží živený (na rozdíl od svého krajana ze severu země, kde převládají obiloviny).

Strava se připravovala různě. Syrové, vařené, dušené, uzené. Péci v jednom kuse nebo rozkrájet k vaření v kotli na způsob guláše (stew). Nebo kousky, zabalené do kůry a listí, grilovat. Nebo vykopat díru, do ní položit rozžhavené kameny, na ně pak přijde maso, pokrýt listím, přes noc péci, příští den hodovat. Tento způsob přípravy - ne však s člověčinou - jsem zažil a příliš si nepochutnal. Není nad tradiční českou troubu. V díře v zemi nic pořádně nepropečete - povrch se připálí a dál pak koušete do syrového.

Kulinární preference se lišily od regionu k regionu, od ostrova k ostrovu. V Nigérii rádi do oběti za živa napumpovali palmový olej k dosažení větší šťavnatosti. Lid Herero (dnešní Namibie) si hodně potrpěl na genitálie. Rovněž v Indonésii penis plus paty opékané nad horkým popelem se považovaly za velkou delikatesu. Paže platily za značnou pochoutku na Nové Kaledonii, kdežto Maorové na Novém Zélandu měli nejraději oči. Fidžané, tito nejproslulejší gurmáni, zásadně dávali přednost ženskému masu před mužským. Vyhledávaná byla srdce, játra , paže od lokte k ramenu a též stehna. Za zdaleka nejznamenitější pochoutku pokládali ňadra mladých děvčat.

Kanibalismus dosud nevymřel ve vzdálenějších oblastech Nové Guineje, sem tam se ještě udržuje ve východní a střední Africe, v džungli mezi Argentinou a Paraguayí a v brazilském vnitrozemí - Amazonka, Matto Grosso. Dva mí čeští přátelé se s kanibaly blízce, byť ne intimně, stýkali. Poúnorový uprchlík Václav Chadim se živil jako pilot na Nové Guineji, proplétal se tam mezi vysokými kopci, vozil úředníky, misionáře a občas i lidožrouta k soudnímu řízení. Zdena Ryšavá z téže uprchlické generace, vedla hotel a restauraci v místě Angoram na novoguinejské řece Sepiku, kde o lidožroutství nebyla velká nouze. Domorodá hádka v hospodě nevedla k českému způsobu fackování či třísknutí půllitrem přes hlavu, ale k vzájemnému kousnutí, třeba do ruky, rozžvýkat a spolknout i s kusem rukávu. Za zabití a snězení hrozil trest tří až šest měsíců vězení. Krajanka Zdena se kamarádila s kanibalem - náčelníkem jménem Janus. Pozval ji do vesnice, kde jeho lid před ní utíkal, ze strachu, že přišla čarodějnice. Však bílá kůže je něco nadpřirozeného, jako nějaký duch. Janus uspořádal hostinu, aniž ale servíroval člověčinu. "Asi ne, určitě ne. To on by se byl žinýroval," tvrdila mi zkušená kuchařka. (Z několikahodinového, magnetofonem zaznamenávaného povídání na ostrově Rarotonga. Hodně podrobností je v mé knížce Naši mezi protinožci.)

Není melanéským zvykem používat lžíce, vidličky a nože. Vše se jí rukama - až na jednu výjimku. Fidžané při konzumpci souseda drželi v ruce vidličku jakoby snad z respektu k zesnulému, pocitu hříšného počínání či gesta naprosto neúčinné pozdní lítosti. Vidličky to jsou dřevěné, čtyřhranné, čtyřzubé. Několik jsem jich přivezl domů a v jídelně přibil na zeď.