Zaří 2003

Pohled ze Stingelfelsenu

Johannes Urzidil

Pražský rodák, básník, prozaik a literární vědec Johannes Urzidil (1896-1970) cítil hlubokou jednotu zemsky českého a rakouského literárního i duchovního světa. Název jednoho ze souborů jeho povídek Ztracená milenka lze tak vztahovat k Praze a k Čechám právě jen v tomto smyslu. Sám sebe jednou označil za "Starorakušana zemsky českého původu" (přívlastek "zemsky český" však nevystihuje dostatečně přesně hořce citový akcent německého "böhmischer").

Ze své nové vlasti v USA, kam emigroval před nacismem, vrátil se spisovatel na jedné ze svých evropských cest alespoň na skok do Rakouska. Česká hranice byla téměř neprodyšně uzavřena, psal se rok 1962, Urzidil se toho roku stal dopisujícím členem Německé akademie pro jazyk a literaturu v Darmstadtu. Z Lince se vydal do Mühlviertelu, aby do rodné země nahlédl alespoň přes plot při potulkách na druhé straně Šumavy. Učinil tak už jednou roku 1957, kdy právě za Ztracenou milenku získal švýcarskou literární cenu Charlese Veillona. Jeho tehdejší průvodce vzpomíná, že hleděl od hraničního sloupu na cestě k zanikající vsi Zvonková, kde kdysi strávil pár šťastných let, "jako Mojžíš do země zaslíbené". Roku 1961 mu rakouský prezident udělil čestný titul "profesor honoris causa". S Rakouskem ho vedle celým jeho dílem prokazované a osvědčované "humanitas austriaca", kterou tolik vyznával především u Adalberta Stiftera, mimo jiné spojovala i dlouholetá práce v rakouském oddělení rozhlasové stanice Hlas Ameriky.

Roku 1964 předal rakouský ministr školství Theodor Piffl-Perčević spisovateli Velkou rakouskou státní cenu a následujícího roku 1965, tedy ještě pět let před náhlou smrtí v Římě během jedné z dalších evropských cest, vyšel pak v lineckém časopise Linz aktiv č. 15, s. 55-56 esej, který zde uvádíme poprvé v českém překladu. Knižně vyšel až v posmrtném souboru Pedantova doznání (Bekentnisse eines Pedantes, 1972) ve švýcarském nakladatelství Artemis v Curychu.

Často jsem se na rozložitém hřbetu Smrčiny šplhával ke skalnímu výhledu zvanému tady Stingelfelsen, k místu, jehož stifterovská atmosféra patří na Šumavě k těm nejopojnějším. I Albrecht Altdorfer by se cítil doma na té kamenné kazatelně mezi vysoko šlehajícími, rozcuchanými, větru napospas vydanými smrky. Dalo se sem k tomu romantickému skalnímu útvaru dojít ze vsi Zadní Zvonková, která kdysi patřila k bezprostřední rodné krajině Stifterově, nyní však leží opuštěna v troskách. Míval jsem tam kdysi domovské právo: byla to tedy - alespoň na řadu let - i moje domovská ves; a oč víc mne odtamtud vzdálily vnější životní okolnosti, oč hloub ta ves propadala zániku jako oběť nelítostných časů, o to rozhodněji trvá dál v tom, co jsem napsal.

Ze Stingelfelsenu se za jasného počasí oku otevírá daleký fascinující výhled: zvlněná hornorakouská země, kterou přetíná chvějivý pás Dunaje a - máte-li štěstí - kdesi v dálce ostře řezané obrysy a třpytivé ledovce alpských hřebenů: v podstatě téměř týž zrakový vjem, který popisuje i Stifter, když nás nechá hledět z Křížového vrchu nad Horní Planou kamsi k Norickým Alpám na začátku svého vyprávění o Popsané jedličce. Už blízký a pak stále postupující rozhled ze Stingelfelsenu nabízí pokud možno ještě pestřejší, líbeznější a dokonalejší scenerii. Vlevo na jihovýchod míří zrak přes Schöneben (Stifter vždycky hovoří v množném čísle o Krásných Pláních, die Schönebene) na Ulrichsberg, Aigen až ke klášteru Schlägl, jehož opat, převor i bratři poskytli později mé ženě i mně přátelsky vlídné pohostinství; zabloudí-li oko ještě víc na východ, zahlédne nad vrcholky stromů hranol hradní zříceniny Vítkův Kámen a vyvolává v mysli nejskvělejší výjevy raných českých dějin, tak výsostně Stifterem zpodobených; na jihovýchodě se dá pak tušit Linec. Ještě dřív ale, než by snad bylo možno ho spatřit, lze se v tom pohledu blaženě oddat poklesům a zdvihům mühlviertelské krajiny, tomu hrbolatému světu lesíků a drobných polí, luk, vsí a venkovských kostelů, v nichž se skrývají gotické oltáře od menších k těm větším až k triumfální nádheře řezbářského díla z Kefermarktu, o němž Stifter zbožně a pokorně pojednal a které kdysi pomohl i zachránit.

Ten výhled z něco kolem jednoho tisíce metrů vysoko položeného zeměpisného bodu, výhled, který nám bohužel není dopřán, měl v sobě cosi spíš láskyplně důvěrného než monumentálního, cosi ze zázračných rytmů Eichendorffových, které tam doleji na druhé straně dosud doznívají podél toku Dunaje. Stifter se stal v tom zahledění do dálek básníkem a nesl ho v sobě celým životem. A tak je ten pohled ze Stingelfelsenu i se mnou tady v Americe, uprostřed New Yorku. Z vrcholu Empire State Building mohu pozorovat tuto metropoli s jejími ostrovy, mosty, říčními toky a přístavy, s jejím neúnavným spěchem, s roklemi jejích mrakodrapů, s jejím nepřetržitým růstem, který v nezadržitelné expanzi překonává sám sebe. Cítím přitom pod sebou nikoli snad jen toho těžce oddychujícího giganta, ale zároveň i osvobodivou a volně dostupnou rozlohu celé Ameriky, která mě k sobě přitahuje jako magnet nepatrnou pilinu a předává mně svou magnetickou sílu. Oknem svého pokoje, od stolu, kde píšu tato slova, vidím na obzoru čáru atlantického pobřeží a moře mne podle toho, kterou světovou stranu můj pohled zvolí, spojuje s dalekými evropskými či africkými břehy, respektive mne od nich dělí. V životě mi mnoho panoramat vzalo dech samým štěstím: třeba výhled z Monte Pincio na Řím; nebo ten z Lykabettu na Athény; nad vodotrysky od Notre Dame na Paříž; oblažující pohled z výšin nedaleko Kafarnaumu na jezero Nazaretské; nebo z útesů tichomořského pobřeží na závratnou nekonečnost vodních spoust, za nimiž se kdesi vznášejí ostrovy mimo čas a rozléhají ještě dál prostory Asie. Stejně opojný však může být pohled od Poseidónova chrámu na Kap Sunion do kobaltových strží homérského přílivu nebo od Cap d'Antibes do nehybné "bleueté immense de la Méditerranée"; žádnou ze všech těch ohromivých vizí, ani tu ze sorrentského mysu přes záliv k Vesuvu, při níž je nesnadné potlačit výkřik radosti - žádnou z nich bych nevyměnil za ten důvěrně známý pohled, ne nepodobný milostnému objetí, z rozeklaných šumavských skalin, na kterých jsem seděl naposledy roku 1937 v časném podzimu, sám v kosém odpoledním slunci, uprostřed těžké vůně stromů a vřesovišť, v tázavém bzukotu hmyzu a v pohlazeních vzdušných poryvů a hlavně tak blízko nevyslovitelnému smutku rozchodu, který se ptal: bude mi kdy ještě dopřáno to spatřit? A který - už tenkrát - tušivě odpovídal: nikdy víc.

O čtvrtstoletí později - když jsem přijel z Ameriky na návštěvu Rakouska - zavezli mne přátelští hostitelé z Lince a pak také z Pasova do Schönebenu a na úbočí Bärnsteinu. Je to tam téměř stejný les jako ten kolem Stingelfelsenu, je tam stejná žula a stejný kořenný podrost, stejná svatě střízlivá voda, která chladně a jasně zurčí dřevěným potrubím do koryta studny. Z Bärnsteinu se dá spatřit ta rozervaná rodná moje zem - rozervaná, byť zdánlivě dosud vcelku uchovaná ostnatými dráty - lze tam na druhé straně rozeznat Horní Planou, jakkoli oloupenou o srdce Vltavy, a poblíž hroutící se kostel a mizející chalupy vsi Zvonková. Je pravda, že pohled ze Schönebenu na krajinu Mühlviertelu byl téměř stejný jako kdysi onen ze Stingelfelsenu. Ono "téměř" však znamená, že mezi oběma je rozdíl světů. Je to, jako by se řeklo třeba: "Ta žena je na tebe téměř jako matka" nebo: "Ta báseň je téměř tak krásná jako Hölderlinova". Musíme se teď ovšem u mnohého, co se nám předstírá, spokojit s oním "téměř", ba je pro nás povzbudivou milostí, když se nám ho vůbec dostane. Abychom ho však pochopili a vnitřně přijali, museli jsme předtím pít z mnoha studen, osmahnout pod mnoha slunci a poblednout zas mnohou tuhou zimou.

Povídá se o mně a bylo vyčteno z několika mých prací, že jsem snad měl říci: "Kde jsem já, tam jsou i Čechy." Kdyby tomu tak bylo, pak by to byla dobrá útěcha, a to ne snad pouze zdánlivá, neboť já jsem ten poslední, kdo by chtěl připustit nějakou nezbytnost hmotné skutkové podstaty; a i tady v Americe, které je přičítáno tolik pragmatismu, nejsem v tom zdaleka jediný, nakolik vůbec hlubší význam právě této země spočívá nikoli v jejích pragmaticích, ale právě v jejích idealistech. I kdyby příroda zarostla a přerostla staré hraniční kameny i nové ostnaté dráty u Stingelfelsenu, že by to místo nikdo nespatřil a nemohl tak už nic spatřit ze skalní vyhlídky, kdyby tam jen lišky dávaly dobrou noc, nebo kdyby dokonce - jak mi kdosi pošeptal v Schönebenu - snad kolem obcházeli i vlci, řekl bych, že tu mají víc práva než lidé, kdyby tady vůbec nějací lidé zbyli; ať však dveře venkovských chalup vypadnou ze svých veřejí, ať se vydrolí jejich poslední okenní tabule, ať zmizí kostelní zvony a ze staré sklářské osady Josefodol nezbudou než poetické ruiny (nemluvě už ani o Huťském Dvoře), přes něž se požene voda shora ze Smrčiny a které pokryjí lopuch a šťavel, smolnička a ostružinové houští, aby je kapradiny posléze vrátily až k původní podobě krajiny bez člověka, právě on přece jednou opět začně od počátku znova. A do té doby zůstane hluboko uvnitř zachován ten starý pohled ze Stingelfelsenu do Rakouska, onen sjednocující pohled tkalcovského synka od hornoplánského Křížového vrchu až k alpským hřebenům. Neboť kde je on, tam jsou Čechy a tam je také Rakousko.

Poprvé otištěno v časopise Linz aktiv, červenec 1965. s. 55n. Celý text přetištěn v Schlägler Schriften 7 (1981): "Schlägl in Dichtung und Literatur", s. 206n. Přeložil a úvodní poznámku napsal Jan Mareš.

(Prostor)