Zaří 2003

Příběhy české justice (1)

Milan Hulík

Tento příběh není ani tak o justici, jako o právu. O tom, o kterém Ondřej Neff napsal 22.3.2002 v "Neviditelném psu": "Pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí onu mytologickou bytost zvanou rovná právní spravedlnost v České republice."

PRÁVA PRACUJÍCÍCH

V ČR díky kontinuitě socialistického práva platí vyhláška č. 150/1958 Ú. l. (Úředního listu) "O vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících." Podle její preambule: "Správné, včasné a důsledné vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících přispívá k ochraně jejich práv a zájmů, posiluje socialistickou zákonnost, je důležitým prostředkem v boji proti byrokratismu a upevňuje spojení státního a hospodářského aparátu s lidem. Zvyšuje aktivní účast pracujících na správě státu a na řízení a kontrole národního hospodářství."

Kdo si tedy chce stěžovat, musí být pracující - stejně tak, bude-li chtít něco oznámit nebo k něčemu dát podnět. Nepracující nemůže, protože ten je většinou chudý a na chudé lidi musí být přísnost. Ani studenti takové právo nemají, svých revolucí si už udělali dost a tak ať se místo stěžování raději učí. Důchodci už vůbec na nic nemají právo, ti si mohou klidně dožít a stěžovat si nepotřebují. V období pokojného budování rozvinuté socialistické společnosti to tak bylo a není důvodu, aby tomu tak dále nebylo v období tunelování demokratické společnosti. Až na rozpor této vyhlášky s ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. podle jehož čl. 6: "Zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do souladu s Listinou základních práv a svobod nejpozději do 31.prosince 1991. Tímto dnem pozbývají účinnosti ustanovení, která s Listinou základních práv a svobod nejsou v souladu."

Podle čl. 1. listiny: "Lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti i v právech". Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Podle čl.3. Listiny: "Základní. práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení."

Rozdělovat lidi podle sociálního původu tj. na nepracující a pracující a poskytovat jedněm právo na podávání "stížností, oznámení a podnětů" je tedy v rozporu s Listinou základních práv a svobod a tím i ústavou. Jde tedy o třídně zaměřený normativní předpis nižší právní síly zakotvující pouze práva pracujících a nikoho jiného.

Policie ČR však běžně sepisuje oznámení občanů jako: "Zápis sepsaný ve smyslu vládní vyhlášky č. 150/1958 Ú. l." Tím tedy policie porušuje ústavní zákon č. 23/1991 Sb., který uvedenou vyhlášku zrušil jako právní předpis odporující Listině základních práv a svobod. Z toho je zřejmé jak vágní a neurčité je ponechání zrušení právní normy "samo sobě".

VĚČNÉ DEKRETY

Někteří čeští politici a právníci, zejména experti z PF UK, např.docent JUDr. V. Mikule tvrdí, že právě díky tomuto ústavnímu zákonu dekrety prezidenta Beneše související s německou problematikou již neplatí, neboť byly touto ústavní normou zrušeny. Byly, nebyly. Co když stále platí? Jiní politici a právníci a dokonce někteří ti samí, tvrdí, že tyto dekrety jsou základními pilíři naší státnosti. Tak jsou, nebo nejsou? Předseda vlády a ministr zahraničí prohlašují, že jsou vyhaslé a neúčinné. Tak vyhasly, nebo nevyhasly? A kdo je vlastně uhasil? Jejich dnešní aplikace v restitučních sporech, byť jen na poválečnou situaci, ukazuje, že přece jen jejich uhlíky ještě doutnají. Nedávná rezoluce českého parlamentu, která prohlásila dekrety za neměnné a stálé, byť neúčinné, jen znovu prokázala, jak nejistý a terminologicky nejasný je český právní řád. V tom si vyhláška č. 150/58 Ú. l. může s dekrety podat ruce. Ústavní zákon č. 23/91 Sb. sice "automaticky zrušuje" zákony a ustanovení odporující Listině základních práv a svobod, ale samotná existence ústavního soudu, který se prakticky zabývá jen rozhodováním o porušení lidských práv českými soudy nebo českými zákony, dokazuje, že bez autoritativního rozhodnutí této nejpovolanější instituce, se žádný zákon či jiný právní předpis sám podle jiného zákona nezruší.

V souvislosti s prezidentskými dekrety týkajícími se sudetských Němců si málokdo uvědomil, že naprostá většina prezidentských dekretů se týkala znárodňování československého průmyslu. Zákonem č. 91/1992 Sb. byla v ČSFR a později v ČR zahájena masová privatizace. Zrušil někdo prezidentské znárodňovací dekrety? Samotný zákon č. 91/1992 Sb. o tom neobsahuje ani jediné derogační (zrušující) ustanovení, jak je tomu u každého nového zákona, který zrušuje nebo mění starý zákon.

S dekrety to tedy jasné není a jak se zdá, pokud se čeští politici nevzpamatují nebo aspoň nedomluví na jednotné terminologii, tak to jasné brzy nebude. Naštěstí jsou jednotni v tom, že se nic rušit nebude, parlament to deklarativně potvrdil a sudetoněmečtí revanšisté si tedy na své nepřijdou.

NAMÍSTO PRÁVA, LEGRACE

Nejsmutnější je, že si tak z českého právního řádu můžeme dělat legraci. Kdyby se totiž sudetští Němci dozvěděli o vyhlášce č. 150/58 Ú. l. "O vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících", pak by si mohli podle § 3 vyhlášky přímo stěžovat u ministrů, neboť: "Ministři a vedoucí ostatních ústředních úřadů a orgánů a jejich náměstkové přijímají pracující kdykoliv, zpravidla po předchozím ohlášení a dohodě." Na štěstí pro nás však odsunutí sudetští Němci jsou již v důchodu, takže si podle vyhlášky stěžovat nemohou a vyhnanec z povolání Bernd Posselt je sice pracující, (to je ovšem otázka výkladu této vyhlášky lze-li jeho štvaní proti dekretům za práci vůbec považovat), ale zase neumí česky a příslušní ministři jeho stížnostem nebudou rozumět, protože nemluví německy.

Tento článek není ale o dekretech. Jejich oživená kauza v poslední době připomněla, jak nejistá a rozporuplná je česká legislativa. A jak ji čeští politici málo znají.

Jak vidno, základních pilířů českého práva je více. Bude-li se v něm něco rušit, neměly by to být s účinností ex nunc jen dekrety. Jinak se česká justice a legislativa dostane do situace strýce Podgera ze slavné knihy "Tři muži v člunu" od Jerome Klapky Jerome. Naši politici budou poučovat Evropu - nikoliv o právu, ale o tom, jak se dělá legrace.